Vešla jsem do bytu, v němž jsem bydlela já a moje nejlepší kamarádka Lenka, která je ve své hlavě někdy magor. A poslední dobou tu trávil hodně času i Dušan, ale teď bylo ticho a nikdo vevnitř nebyl. Posmutněla jsem, poněvadž jsem nemohla poslední hodiny strávit se svými blízkými. Neměla jsem náladu na kreslení, nejspíš proto, že se mi v hlavě honilo tolik bezvýznamných myšlenek. Sednula jsem si celá ztuhlá na pohovku a zapnula to, co znal pořád každý, televizi. Kdo by si pomyslel, že zde s námi bude až doteď, pousmála jsem se nad zařízením. Ani jsem nestačila přeskočit kanál a už se můj tok myšlenek zasekl. Moji pozornost si získali zprávy, které zněli jasně. Masky se zase ukázali. Byl to záznam ze starých kamer, které se v dnešní době pořád prodávali. Je po nich velký zájem, ale brzo nebude... nejvyšší vláda je chce zničit. A lidé jsou rozzuřený. Sice nedokážou tolik přiblížit na detaily, ale jednu výhodu mají. Nejsou připojeni k internetu. U nových stačí mít povolení a máte všechny záznamy ze všech kamer. Stačí toho využít, tak jak to dělají v odboji NE-Masky a celý svět je váš.
Chudák, člověk teď po něm budou chtít, aby vyměnil kamery. Litovala jsem ho. Zadívala jsem se na čtyři lidi na záznamu, již se bavili mezi sebou. Je smutné, jak lidé začali místo TV show sledovat záznamy kamer... našli si bezvadnou zábavu. Na obrazu počala ta největší zábava, pro všechny lidé. Dva muži s kapucí na hlavě přivedli dívku, která byla svázaná a kroutila se. Pronesli několik slov, které stará kamera také neuměla zaznamenat. Lidé na druhé straně v oblecích s kloboukem jim předali peníze, které si zkontrolovali, hodili na zem dívku a namířili přímo na muže v obleku. V tu chvíli se mi zatajil dech, protože se tam objevili oni... lidé, kterým se říká Masky a já budu mít čest je vidět z blízka. Co si pamatuji, tak jsem je asi nikdy v dětství neviděla na živo, na rozdíl od mých vrstevníků, kteří je naháněli, aby je mohli spatřit, a to se jim povedlo.
Několik z nich se rozběhlo proti nim. Jakmile to zaznamenali muži s pistolí začali střílet. Chlapi v obleku popadli dívku a táhli ji pryč. Vypadalo to pomalu, jak kdyby jim pomáhali, ale to byla mylná myšlenka. Oba narazili do Masek. Dokonce by člověk řekl, že se tam střetla hádka uprostřed boje. Kdy jeden s bílou maskou strčil do jiného s černou, vypadalo to jako kdyby si něco nenávistného říkali i přitom, že nebylo vidět do jejich tváře. Nakonec se zase obrátili k činnosti a popadli dva chlápci v obleku. Trhli s nimi tak prudce, že jim spadl z hlavy klobouk. Ty druzí už klečeli lapení ve spáru Masek. Jeden pustil muže a dal ho na starost jednomu. Bylo až obdivuhodné, že je dokázal držet bez toho, aby jeden z nich byl zavázaný. Jeden z Masek, který dal na starost svého pachatele tomu druhému rozvázal dívku a nejspíš beze slova se obrátil a šel si zase vzít toho svého do rukou. Zavázali jim látkou oči. Do záběru se přiřítily desky, na které si stoupli a také svého trestance nezapomněli dát na tu věc se kterou se vytratili do oblak. Bylo to neobvyklé, protože v dnešním světě nedokázalo pořád nic vzlétnout do takové výšky. Nevnímala jsem dále, co mluvila reportérka v televizi. Jenom jsem zírala před sebe a přemýšlela. Co se mnou budou dělat, až mě přivedou k sobě.
„Měla bych zavolat Mamce," pošeptala jsem si pro sebe a vytočila na svém mobilu její číslo. Začalo se ozývat pípání, které mě dost znervózňovalo, protože jsem si přála, aby to zvedla. Hned jsem si oddychla, jakmile jsem uslyšela na druhé straně ten známý hlas. „Co se děje?" zeptala se překvapeně. Bylo mi jasné proč se ptá, už jsem ji dlouho nenapsala ani nezavolala... možná si už myslela, že na jsem ní zapomněla, ale to by se nikdy nestalo. „Nic. Nemůžu jen tak zavolat," zalhala jsem. „Ne, jenom se divím, že voláš po také době," oznámila zklamaně. „Neměla jsem čas, promiň," znovu jsem zalhala. Pravda byla jiná nechtěla jsem, aby zjistila moje činy, které by ji zklamali. Ona totiž Masky měla ráda, věřila v nich... brala je za spasitelé světa, tak jako otec. „To až tak jsi zaneprázdněná," v jejím tónu hlasu bylo znát, že mi to vůbec nevěří, ale nějak to dál nerozbírala. „Tak jak ses za ten čas měla," vyzvídala jako každá matka. „Dobře, tolik se toho stalo," prohlásila jsem vesele až jsem zapomněla, že zítra bude velký den. „To jsem ráda a už sis aspoň našla svého nastávajícího?" vyzvídala jako vždy. „Možná, ano," usmála jsem se stydlivě. „Tak až je na tebe hodný, pokud ne nakopej mu zadek! Nebo na něj pošlu tátu!" zasmála se nahlas ani mně neunikl smích. „A jak se máte vy?" zeptala jsem se, se zájmem. „Dobře, ale vnoučata nám teď dělají problém," usmála se do telefonu. „Zase je hlídáte?" vyzvídala jsem nakonec i já. „Ano," usmála se, „jsou to zlatíčka. Už se těším na ty tví." Protočila jsem oči. „Nenaléhej," řekla jsem vážně a uslyšela, jak se zasmála. „Babí!" uslyšela jsem z telefonu. „Promiň, ale já už musím jít, hlídat," hlas ji zněl, tak vesele. „Dobře a pozdravuj tátu a všechny od bratra," usmála jsem se provinile. „Budu neboj. Tak se měj zlatíčko," telefon ztichl už ani hlásek jsem odtamtud neslyšela. Telefon jsem hodila vedle sebe na pohovku a opřela se o opěradlo. Zavřela jsem oči a přemýšlela nad tím, jak se už vůbec nevyspím, už teď jsem měla problémy se spaním dost dlouho. Zdávaly se mi pořád jenom sny o Maskách. Byly příšerné, neustále předními utíkám a skrývám, dokud mě nechytí a v tu chvíli se probudím. Ubyla devátá hodina a já se přeci jen vydala po sprše do postele. Nešlo mi usnout neustále jsem se v posteli převalovala.