Vylítla jsem k němu a dívala se blízko na jeho tvář, která trpěla bolestí. „To nic není, neboj," zachraptěl. Jeho prst přejel po mé dlani a usmál se. A mnou projela husí kůže, ale nevěděla jsem z čeho jestli z té jeho studené ruky nebo kvůli němu. Ne! Já k němu absolutně nic necítím... teda pokud nepočítám, ten podivný pocit, který neznám, ale láska to není... tu jsem už dávno zažila... akorát byla taková... neopětovaná...
„Ve stolu by měl být kapesník," oznámil mým směrem, takže se mu mě podařilo probudit z myšlenek. Proč by měl kapesníky ve stole... ach, vlastně je to muž. Opravdu se tam nacházeli, ale moc se mi je nechtělo brát a otáčet se k němu, protože jsem nejspíše byla červená jako lístky od červené růže. Nakonec jsem se k tomu odhodlala a podala mu, ten bílý kapesník z divné látky. Vzal ho do rozklepané ruky a pomalu si utřel pusu. „Díky," zamumlal slabě. „A jak jsi na tom teď?" zeptal se Roman. Najednou se ve mně probudil schovaný ďábel, který mu musel něco říct, co jsem měla na srdci: „Přestaň mu pokládat otázky! To nevidíš, že je unavenej a je mu zle?!" zuřila jsem. Roman to však nebral vážně jenom se usmál škodolibě a čekal na Viktorovu odpověď, jenže ten už únavou padl. Roman se zamračil, se smutkem v obličeji a dal se na odchod. „Tak se měj, děvenko," dodal a zmizel za dveřmi.
Co mám dělat?! Co když už zemřel! Snažila jsem se nahmatat puls na ruce i krku, však bez úspěchu. Kurva! To mi nemohl pomoct?! Položila jsem ucho k jeho hrudi, abych se ujistila, že je v pořádku. Srdce mu bušilo zrychleně. Rychle jsem se ho snažila probrat, protože jsem nevěděla, co dělat a přála si, aby mi pomohl.
Dokázala jsem ho probrat do vědomí. A já se zahloubila do té hloubky výrazně fialových očí. „Máš jiný tep... a," zlomil se mi hlas a cítila jsem slzy na krajíčku. Proč? Proč začínám brečet? Proč mi na něm záleží? Proč ho chci zachránit? Obejmout? Políbit... počkat, co! Ne, tohle ne? Zavrtěla jsem hlavou. A znovu pohlédla na Viktora, který se šklebil. „Nikdy bych nečekal, že zrovna ty se budeš o mě starat," dodal směšně. Ty idiote! Já nevím, proč to dělám! „Tak se děje, no..." zakňourala jsem uraženě. A jeho úsměv se rozzářil: „Kivioiti, až nebudu dýchat v tu chvíli panikař do té doby mě nech spát... prosím," oznámil vážně. Chtěla jsem ho praštit nějakou věcí, protože je smířený se smrtí, chce zemřít, vůbec mi nic nevysvětluje, odbíjí mě, začíná mě štvát těmi mými pocity, a to nejhlavnější uprostřed rozhovoru usne!
Odpochodovala jsem si na svoji nynější polovinu místnosti, kde jsem si ustlala postel a lehla si na ní. Zírala jsem do tmavomodré zdi, která se pomalu ztrácela v tmě, které nastávalo. „Tady jsou nastavený světla?" nechápavě jsem si zamumlala a hledala zdroj světla. Nedokázala jsem ho najít... okno v celé této budově nebylo... a žárovky jsem si nikdy nevšimla ani odkud ta záře přichází. Světlo se ještě víc ztlumilo a já to v tu chvíli pochopila... Venku je noc... a je čas spát. Lámala jsem si hlavu tím, že jsem si toho vůbec nevšimla, ale nakonec jsem došla k názoru, že jsem vlastně vše tady prospala. Zavřela jsem oči, které se nechtěli zavřít do hlubokého spánku. Takže mi nezbývalo nic jiného než tupě zírat do zdi.