„Můžu se tě na něco zeptat?" čekala jsem na jeho zareagování. „Pokud budu moct," usmál se přívětivě. „Proč ten muž s modrozelenou maskou měl jiný oblek jako vy?" zeptala jsem se, protože mě to pořád lámalo hlavou. „Jeho oblečení je jiné, protože patří do jiné třídy. My jsme vojáci, kteří se věnují určitým cílům a máme své místo ve skupině daný. Náš vůdce Viktor se věnuje medicíně, toho bys měla znát. Jeho zástupce Vítěslav je dobrý přes analýzu situací, podle informací ses s ním potkala bílá maska s vyceněnými zuby. Simon je přes techniku, před chvíli odešel. Roman je zase nejsilnější a nejvíce se ovládá, proto koná tresty, toho prý taky dobře znáš má černou masku pro objasnění. Martina dokáže povzbudit a dát do stresujících situací klid do týmu, ale také umí perfektně střílet, setkala ses s ní na trestu má šedou masku. Marek se vyzná v historii, biologii a všechno další kolem toho, chodil ti s Romanem dávat jídlo, modrozelená maska, kolem očí má bílý pruh. Denisa dokáže zjistit vše možné informace, takže se vyzná i v psychologii, také ji znáš z trestu světlá dřevěná maska. Dalibor zase vymýšlí taktiky, zelená maska taky ho prý dobře znáš a je nejlepší v boji. A já... se dokážu s mojí výškou dobře skrýt, takže musím být i rychlí," usmál se. „Neřekl jsi mi ani rozdíl toho modrozelenou maskou," dodala jsem. „No... říkejme mu... Modrozelenka," zasmál se. „Proč neřekneš jeho jméno?" zeptala jsem se zaraženě. „Máme zakázáno říkat jeho jméno při... ehm. Když jsme mezi prostým lidu. Prostě jeho jméno nech plavat někde v tsunami s myšlenkou, že ho stejně nezachráníš," zasmál se, „Tak Modrozelenka... ten je vynikající ve všem... boje, zbraně, špehování, léčitelství, dokonce ho neskolí žádná bolest. Ale z největší části, kvůli čemu se ocitl v té třídě je pro jeho chladnost, lhostejnost, dáváním přednost uspokojení, jak povelům, a hlavně z důvodu, že každého dokáže zabít, přesto by přemýšlel, co udělal," povzdechl si rozhořčeně nad tou osobou.
Začal mluvit zase o mnoho jiných věcech, jak ho někdy štve jeho skupina, ve které se kupodivu také nachází Modrozelenka. Jeho ústa se nezavřela ani na tu pouhou minutu. A mně už všechno lítalo do uší a z nich. Hleděla jsem na jeho dokonalou bledou tvář, která se nikdy nemračila. „Umíš někdy zavřít ústa?" zeptala jsem se pohledem na jeho ústa, která se momentálně zavřela, ale hned zase nasadil úsměv. „Ne, neumím. Takže se musím krotit, abych neřekl informace, jaké nemám... třeba mám mlčet o našem pův," zarazil se ve větě a nesví se díval na mě. „O čem, že máš mlčet," usmála jsem se se zájmem. „Ehm... to neřeš... nic jsi prostě neslyšela, dobře?" mnul si krk v rozpacích. „No, ták..." protáhla jsem a na tváři jsem měla úsměv. „Ne, ne, ne! Ze mě to nevytáhneš!" vykřikl a zacpal si uši.
Dveře cvakly a v nich stála mužská osoba, která si to k nám mířila s pomalým krokem, který nebyl plynulý. Položil ruku Jozefovi na rameno a on pohlédl se zacpanými uši na dotyčného. Hned popadl masku, uklonil se k němu a utekl do neznáma beze slova. „Ani neřekne jediné slůvko na rozloučenou," zabručela jsem si pro sebe a jak bylo zvykem, tak jsem čekala na dotyčného odpověď, ale ta nepřišla pohlédla jsem na něho. Jak celý shrbený sedí na židli a dívá se unavenými oči do destičky, kde něco bliká. Hledím na něho jako by se celý ztrácel v tomto světě. „Co se děje?" uniklo mi z úst k dotyčné osobě. Pohlédl na mě: „Nic vážného," povzdychl si a sundal si bez řečí masku. Co?! Já uvidím jeho tvář?! Hleděla jsem na muže, který mi musel být věkově podobný. Jeho ruce byly stejně bledé jako unavená tvář... u pravého oka neměl žádné tetovaní, takže se mi objasnilo, že nejspíše ani jeho další část nebude mít tolik tetování jako jeho bratr. Prohrábl si bílé vlasy, které připomínali trochu barvu jeho oči. Byl trochu podobný k Modrozelenkovi, ale několik rysů tam rozhodně nebylo. „Už tě tu nechám bez hlídaní... kdyby něco zmáčkni tohle tlačítko," podal mi černou destičku, která vlastnila pomalu neviditelné tlačítko, „zítra tě zkontroluji... vypadá to, že se začínáš léčit," oznámil slabým hlasem, který jsem u něho nikdy neznala. Začal mi sundávat všechny možné zařízení z těla a já se konečně zase mohla cítit jako volný pták. „Není to nějak rychlé?" optala jsem se a on na mě nechápavě pohlédl jeho krásným bledým obličejem, který akorát kazila ta unavenost. „Nezlepšil se můj zdravotní stav nějak rychle?" opravila jsem svoji položenou otázku. „Záleží, co pro tebe znamená rychle," oznámil unaveně, ale i přesto mi poslal krásný úsměv. „Jak dlouho jsem tu?" zasekla jsem se. „Nejspíš... pomalu měsíc," odpověděl upřeným pohledem na mne. „Cože? To jsem tu byla, tak dlouho," skočil mi do řeči, „Je lepší, když jsi byla mimo aspoň tě nic nebolelo," dodal a já jenom beze slov kývla na souhlas a pořád se dívala na jeho unavené oči, které jsem viděla pokaždé. Proč o něho mám strach... proč mám chuť ho obejmout... co je to za pocity? „Jak jsem říkal, kdyby něco zmáčkni to tlačítko a zítra tě přijdu zkontrolovat... možná tě i pustím..." oznámil tiše a vstal do své dlouhé postavy. „Tak se zatím měj," ozval se jeho bolestný hlas a dal se na pochod s maskou v ruce. Jeho pohyb už nebyl plynulý a sebejistý jako dříve v každém kroku váhal jako by čekal minu někde v zemi. Jakmile zmizel za dveřmi pohlédla jsem na strop a zírala na něj. Proč... mám o něj starost? Proč jsem ho chtěla utěšit a pomoct mu? Co jsem cítila za divné pocity? Co se se mnou děje? Ne! Určitě na něm nic nevidím... musí to být něco jiného! Láska určitě, ne! Na tu ani nevěřím! Povzdechla jsem si a hleděla do toho stropu.

Čas uběhl rychle i přesto, že jsem ležela a zírala na strop ponořená myšlenkami o Viktorovi. Celou dobu jsem byla sama, pokud nepočítám jeho společníci, kteří mi přinášeli jídlo, které se kupodivu nedávna zlepšilo. Nejspíš začali pořádně vařit v kuchyni.