Stála jsem strnule v kuchyni, v které se nacházel můj bratr. Jaké to štěstí... Propaloval mě neustále tím nenávistným pohledem. „Děti, běžte se sbalit," poručil jim můj bratr. Takže se nejspíš pohádám s celou rodinou... Děti bez jediného slovíčka vyběhla po schodech nahoru. „Děláš si prdel?!" vykřikl můj bratr Petr. Jeho manželka Tereza se na mě dívala soucitně. Copak potřebuji soucit a nadávky... proč jsou vlastně všichni proti mně? „Tobě nezajímá, co jsi udělala?!" vykřikl zlověstně Petr. „Pokud vím, tak nic..." zadumala jsem. „Pošpinila jsi nám jméno! Ano, jméno! Všichni vědí, že rodina Třeštíková je špinavá! Že jsi něco provedla! Byli jsme čistí! Teď máme pošpiněnou pověst!" vykřikl rozzuřeně. „Pokud vím, tak já ji mám pošpiněnou, ne ty! Ani nikdo z mé rodiny!" namítla jsem. „To si myslíš," začal se smát, „tak to se mýlíš! Všem nám začali říkat, že jsi u Masek, že jsi tam napsaná jako v prodělávání trestu!" zařval ze všech sil na mě. Stála jsem napnutá na jednom místě a se svou maximální silou jsem svírala ruce v pěst. „Můj šéf si mě ověřoval! Jen kvůli tobě! Jsi k hovnu! Pořád jsme omlouvali tvoje chování kvůli posraný šikaně! Všichni na tebe měli být přísnější, a ne tě omlouvat!" Cítila jsem, jak mé tělo nezvládá další křičení. Nevěděla jsem, co je lepší, jestli slova mé matky nebo bratra. Petr zase něco začal křičet, ale já jenom stiskla pevně víčka k sobě. Já to nezvládám... proč je ze mě zase ta ubožačka? Sebrala jsem se z domu a vydala se pryč. Slyšela jsem naposled hlas mého bratra: „Ještě jsem neskončil!" Šla jsem ve vedlejší ulici, v které nikdo nevycházel ven. Co proti mně pořád mají? „Bože už se zase lituji..." zavřela jsem pevně oči, abych zahnala slzy. „Hej. Ydal!" uslyšela jsem, tak známý hlas. Stála jsem strnule na ulici a dívala se na bledého muže. Nemohla jsem se vůbec pohnout, pouze jsem se dívala, jak si to ke mně míří. „Víš o tom, že jsem zjistil, že jsi vyvázla bez úrazu? A přitom čtyři z mých mužů skončili v nemocnici, jeden v márnici a ty dva se zotavují doma... a ty bez jediného škrábnutí," konstatoval tiše se zlověstným hlasem, „Tak jsem si řekl. Proč trestat tvého bratra, když můžu potrestat tebe samotnou," usmál se se zlověstným hlasem a rozběhl se proti mně. Na sucho jsem polkla a vykřikla bolestí po nárazu mnou a jeho. Chytla jsem se za břicho a zjistila, že mi ze břicha teče krev. Odhodil nůž vedle mě a začal mě mlátit. „Nenechám tě klidu zhebnout... hezky si užiješ tu bolest umírání, tak jako tví noví kamarádi Masky! Třeba se shledáš mrtvým Radimem," zlověstně prohlásil a začal se psychopaticky smát. To nemám šanci přežít. Zavřela jsem oči... byla jsem připravená na smrt.

Všude byla bílá barva. Že by změnili tmavě modrou na bílou... ne tohle je nemocnice... to jsem nezemřela. Nebo ano, ale nevznáším se nad svým mrtvým tělem? „Už jste při vědomí," promluvila postarší žena v modrém. Kývla jsem na souhlas a zaostřovala očima svět. „Pane, doktore už je při vědomí," ozvalo se z chodby a následně vstoupil do místnosti starší muž, který na sobě měl býlí plášť. „Tak jak se vede slečno?" optal se něžným hlasem. Začal mi dělat různá vyšetření. „Byla jste mimo... asi tak osm hodin. A jste po operaci... ale teď už jste po všem nejhorším," obeznámil a zase odešel. Z chodby se zase ozvaly ty známé hlasy: „Dejte vědět její rodině, že se už probrala a můžou přijet," poručil ženě. „Ano, pane doktore," hlas se ztratil v dálce.
Zavřela jsem oči a přehrávala každičký moment té doby. Kolikátého vlastně je? Podívala jsem se na mrzutý stroj, který blikal zelenými čárky. To je můj tep srdce? Dívala jsem se na stoupající a klesající čárku. Není nějak moc pomalá?