Začal si rozepínat horní část, a tak odhalil svůj pevný hrudník, který byl pomalu na každém rohu potetovaný a posít jizvami. „Říkala jsem, že ne," zavřela jsem pevně oči a přimáčkla si celé tělo k sobě. „Otevři očka," protáhl hravým tónem a hladil mě po tváři. Otevřela jsem oči, kvůli bolesti na kotníku, kterou způsobovala jeho druhá ruka. „Hodná, holčička," pochválil mě. Na jeho tváři pořád pobýval šibalský úsměv. Z kotníku zmizela jeho ruka a místo toho přede mnou držel ostrou věc. „Co s tím mám dělat?" nevěřila jsem tomu, že po mně chce, abych mu udělala bolestivé uspokojení. Úsměv z tváře mu nezmizel pouze se na mě díval a čekal na odpověď: Ano, Ne. „To neudělám," řekla jsem pevně. Jeho úsměv se ještě víc rozšířil: „Dobře." Zapnul si oblečení, a tak zakryl svůj hrudník.
Silou mě postavil na nohy a pevně mě svíral u zdi. Jeho ústa se nacházela u mého ucha, na které dýchal klidně. Za to já dýchala rychle, jak po dlouhém běhu. Jeho jazyk olízl mé ucho, což mi projelo šokovaně tělem. Nejen kvůli tomu dotyku, ale také i kvůli té zimě. Jeho dech i jazyk byly studené, dokonce i jeho pokožka, s kterou se otíral o moji tvář. Slyšela jsem, jak se nadechuje mé vůně. Celá jsem se třásla. Hlavně když se na mě přilepil celým svým tělem. „Obmotej nohy kolem mého boku a rukami se chytni mého krku. A dělej," rozkázal, přesto mu nejspíš na obličeji hrál úsměv. Protestovala jsem, ale hned mi to vysvětlil s větším přitlačeným ke zdi. Nohy jsem obtočila kolem jeho stehen, protože víš jsem nedosáhla, ale hned na to mi pomohl on. Držela jsem se ho jako klíště, zatímco on mě držel za stehna.
Naprosto jsem s tím nesouhlasila. A dokonce mi byl nepříjemný jeho studený dech, který byl klidný, ale nepravidelný. „Teď polož hlavu na mí rameno, ale s tím, abys neviděla nikam na cestu... pokud budeš nesouhlasit. Prosím, uvědom si, kde mám své ruce," uslyšela jsem jeho tiché uchechtnutí. Než jsem se k tomu dostala klekl si a sebral svoji masku ze země, kterou si nejspíše někam připnul. Jakmile trochu zesílil s jednou rukou tisk. Poslechla jsem jeho rozkazy. Cítila jsem, jak jsme se dali do pohybu sem tam jsme se zastavili. Najednou mě polil studený vánek. Který čím dál víc zesiloval, přesto jsme se nehýbali. Ale rolnička říkala opak.
Chtěla jsem se podívat, co se děje. Ale jeho jedna ruka mě držela, abych z něho nespadla a ta druhá mi držela hlavu, aby mi ji nenapadlo zvednou. Zase jsme se rozešli, a přitom jsem slyšela šustění, lámaní větviček a cinkání rolničky. Následně jsme zastavili, když jsem měla zase za zády nějaký objekt, který nebyl rovný. Jeho ruka se z mé hlavy přemístila k té druhé jeho ruce a já mohla znovu pohlédnout. Viděla jsem samé stromy a začaly mi dávat smysl ty zvuky při každém jeho kroku, protože jsme byli v lese.
Ještě víc jsem se začala klepat, protože se mi hlavou honila myšlenka, že mě hodlá zabít a následně zakopat. „Holčičko?" optal se se smíchem. Neodpovídala jsme a držela jsem se ho jako klíště. Sesunuli jsme se k zemi. Až nejspíše seděl na zemi, protože mé nohy se opíraly o zem.
„Pusť se už," v jeho hlase hrál chtíč a zábava. Místo toho, abych se pustila, jsem se místo toho zase víc přimáčkla k jeho tělu. Naopak jsem si i ulevila, když jsem necítila ruce pod sebou, ale jeho nohy. Jenže moje úleva zmizela, jakmile se jeho ruce objevili na mé hlavě a přinutil mě, abych se na něho dívala. Už jsem se nemohla schovávat u jeho tváře na rameni. Ani mě už nešimraly jeho bílé vlasy s nádechem fialové, která tam pomalu nejde vidět. Začali se mi hrnout z očí slzy při pomyšlení, že je se mnou amen. Jakmile je spatřil, jeho šibalský úsměv a hravá tvář zmizela. Místo toho se objevila nechápavost a zkoumavost. Jeho palce mi utřely slzy, pod očima, ale pořád mi držel hlavu s rukami, které měl v rukavicích a jejich látka byla jemná přesto pevná. Mé oči zabloudily do těch jeho fialových, v kterých se objevovala modrá a někdy až modro zelená. Jeho oči mě přesvědčily, že on není člověk, který by byl Viktor. Ale jeho hlas mi pořád napovídal, že jsem ho slyšela někde mluvit.
„Prosím, nech mě jít..." zavzlykala jsem. Na jeho tváři se zase objevil hravý úsměv, který neskrýval nic dobrého. „Až se pohneš můžeš jít," zasmál se. „Ale ty mě držíš," pošeptala jsem, aby neslyšel další vzlyk, který by mi unikl. Zase se zasmál a jeho ruce opustily moji hlavu a přemístily se za jeho záda, kde se o ně opíral a hleděl na mě. Uvědomila jsem si, že pořád kolem něho mám pevně sevřené nohy a ruce držím za jeho krkem, který byl dost chladný jako jeho oči.
Začervenala jsem se a pustila z něho všechny končetiny, ale nadále na něm seděla. Pohlédl doprava a kývl tím směrem. Pohlédla jsem tam a nechápavě tam hleděla. „Když půjdeš tamtudy dostaneš se na cestu," oznámil a pohlédl na mě zase chladně. „Proč?" zeptala jsem se ho nechápavě. „Dohodli jsme se," oznámil bez citu. „Ne, nedohodli," prohodila jsem. „O to šlo," usmál se šibalsky. Nechápala jsem ho, ale rozhodla jsem se to nechat být a vyrazit tou cestou, kterou mi ukázal. Mohla jsem mu nevěřit, ale lepší je, když se to rozhodnu zkusit. Hleděl na listnatý strom nad námi a nevnímal mě. „Viktore?" zkusila jsem ho, tak nazvat, přesto mě jeho oči naznačovaly, že on to rozhodně není. Pohlédl na mě nespokojeně. „Neříkej mi Viktor," zamračil se. „Tak jak se jmenuješ?" zeptala jsem se zvídavě. „To ti může být jedno. Taky se nezajímám o tvoje jméno," propaloval mě pohledem, a tak jsem se radši zvedla poděkovala v rychlosti. Sice nevím za co, ale hlavně jsem upalovala od něho, protože jsem ho pořádně rozzlobila. Pouze kvůli jménu, které ho urazilo a já neměla tušení proč. Ani jsem neměla tušení proč pořád zíral na strom nad ním.