„Tak si budeme povídat o sobě," prohlásil nadšeně. „Co když nechci?" zarazila jsem se. „No ták... bude zábava," uchechtl se, „já něco řeknu a ty řekneš to samé, ale o svém životě." Ani nečekal, jestli budu souhlasit, prostě začal mluvit: „Inu můj život je celkem vlastně smutný," uchechtl se nad svém zjištění, „Narodil jsem se své matce a otcovi," oznámil a podíval se na mě, abych dodala svoji verzi. „To jsem se měla narodit chlapů, ženským nebo co?" oplatila jsem mu pohled. Ten na to jenom svěsil ramena a pokračoval ve svém vyprávění: „Nepamatuji si na nich, protože moje matka zemřela... když mi byly čtyři roky, nezvládla překonat nákazu a můj otec se zabil, když nezvládal život se mnou," řekl bez náznaku smutku za to oči říkaly, že ho to neustále bolí. Nevěděla jsem, co na to mám říct, nikdy jsem v takové situaci nebyla, nikdy jsem nemusela uklidňovat někoho... spíše ostatní uklidňovali mě. 
„Teď pokračuješ ty," vyrušil mě z myšlenek a propaloval mě pohledem. „Pamatuji si je a mám s nimi dobrý vztah," oznámila jsem nejistě, protože jsem nevěděla, jestli je to všechno, co chtěl slyšet. „Můj nevlastní otec byl vždy přísný a záleželo mu vždy na formalitách. A potom mám své tři nevlastní sourozence. Moji milovanou sestru, kterou před každým chráním jako svoji vlastní dceru. Bratra, s kterým mám... tolerantní vztah přesto ne mírumilovný. Protože je chladný a bezcitný, bez mrknutí by dokázal zabil i svého milovaného mazlíčka a jeho opravdový starší bratr ho nesnáší, protože si myslí, že se točí vše kolem něho. A potom toho nejstaršího a ten mi byl vždy takovým vzorem. Byl jsem jeho malý ocásek, který za ním běhal, ale i přesto mě učil spoustu věcí, co on uměl," podíval se na mě šťastnými oranžovými očima. 
Takže o rodině... „Moje rodiče jsem nikdy nerozdělovala a nikdy nebudu. Mám bratra, který mě miloval, ale také nesnášel. A teď má svoji vlastní rodinu," oznámila jsem bez nějakých detailů. „Proč tě miloval a nesnášel zároveň?" zeptal se zaujatě. „Proč ty říkáš, že máš se svým bratrem tolerantní vztah, když jsi v očích měl zlost?" oplatila jsem mu otázku. Povzdechl si: „Máš pravdu mám na něho zlost... ale náš vztah je tolerantní. Ne, že bych u něho něco předstíral... on ví, jak ho vidím... on ví, jak ho vidí vlastně celý svět," zarazil se, protože Viktor vešel do místnosti podíval se zpátky na mě, „tak tě tu nechám, ale budeme pokračovat zase příště," jeho oči se rozzářily nedočkavostí a odešel pryč z místnosti.
Mé tělo se zase napjalo z jeho přítomnosti. Jakmile si toho všiml promluvil: „Jak ti je?" zeptal se s předstíraným zájmem. „Jde to," odsekla jsem. „To je dobře... nikdy jsem neviděl někoho, kdo by se z toho probíral, tak dlouho," obeznámil mi situaci. Chtěla jsem se ho zeptat, jak dlouho jsem byla mimo, a jak dlouho tu už vězím. Ale můj žaludek tomu zabránil, přede mnou se ihned objevila nádoba a já se do ní vyzvracela. „Lehni si," oznámil kupodivu starostlivě. Podíval se na svou černou destičku, z které vylézaly ty dráty. Hned mi začal sundávat dráty z mého těla. „Natáhni nad svoji hlavu ruce," přikázal a já ho poslechla. Natáhl na mě tričko jako kdyby oblékal panenku. Měla jsem ruce na své hrudi, protože mě na ní nehorázně bolelo. „To bolí," zavzlykala jsem bolestí. „Pššt. To je dobrý..." cítila jsem, jak mě hladí po vlasech a já ho popadla za tu druhou, jež jsem mu nehorázně mačkala.

„Musím jít do školy?" zavzlykala hnědovlasá dívka a dívala se na své rodiče. „Zlatíčko, musíš... neboj, oni ti jednoho dne pomůžou," usmála se na ní její matka. Dívenka naposledy zavzlykala a vyšla ven vstříc tomu špatnému světu, kde je nikdo.