Pro June:

Bylas tak sama, ztracená ve svých myšlenkách. Nevážila sis přátel a jen hleděla na vlastní sobectví, které tě přivedlo do záhuby. Do světa depresí, kde byl tajný pláč po nocích pod polštářem na denním pořádku. A to všechno jen kvůli tobě. Ne kvůli němu, ale tobě.

Myslela sis, že je to láska? Taková ubohost. Naivním dítětem si byla. A proto to skončilo tak. 

To dítě, kterým si byla, ještě nevědělo, co jej v životě čeká. Bylo jen naivní a zaslepené ideou, že by mohlo šťastně žít s tím chlapcem, který, jak si myslelo, mohl za všechno trápení. 

To, cos k tomu chlapci cítila, to nebyla láska. To byla závislost. 

Pamatuješ, jak jsi toužila a lačnila po každém jeho pohledu? Jak ses bála mu cokoliv jen naznačit? Buď ráda, že jsi byla tak vyděšená z představy mu byť jen naznačit, co k němu cítíš. Byla bys nešťastná, a to víc, než ten večer, kdy jsi popsala tři stránky svého deníku o svých zaručeně pravých zamilovaných citech.

Tvrdila jsi - Láska je slepá, alespoň že já dobře vidím. Ani si nevzpomínám, že až tak naivní jsi byla. Až jen díky starým záznamům v tom deníku si vzpomínám.

Ani si neuvědomuješ, jak moc máš být věčná jim - hrůzným lidem, kteří zavinili třetí světovou válku. 

Odjeli jste. Zmizeli jste pryč, a ty už jsi ho nikdy víc nespatřila. Už nebylo pro koho po nocích plakat. To ráno, kdy jsi se svou rodinou opustili rodný dům, jsi dospěla. A zapomněla. Nebylo už více nadesetkrát posmrkaných kapesníků. Nebylo už více probdělých nocí. Ani lásky.

Zůstala jsi sama. I po třiceti letech od dětského naivního pobláznění tvé srdce nezapomnělo. Mysl ano. 

A možná proto jsi zpět. Stará budova, na pokraji rozpadu. Teď tady stojíš a vzpomínáš na ty časy. Budova je stará, ale vzpomínky ne.

Procházíš se po těch chodbách a vše si znovu opakuješ. Ač chceš nebo ne. Mysl se rozpomenula a znovu to všechno vidíš. 

Brečíš. To už se dlouho nestalo, žiješ stále s bratrem, staráš se o jeho děti, zkrátka máš pro co žít, nemáš důvod k slzám. Až do dnešního dne.

Kolotoč tvých vzpomínek je nezastavitelný. A jakkoliv se ho snažíš zastavit, nedaří se ti zapomenout. A i když víš, že to, co jsi k tomu chlapci cítila, bylo jen dětské poblouznění, nedá ti to.

Bereš křídu a píšeš na zeď ta dvě slova, o kterých sis myslela, že se spolu s nim z tvé mysli vytratila.

Miluju tě.

Náhlý impulz tě donutí otevřít ten deník. Nalistuješ volnou stránku, z tašky bereš tužku, usedáš opřená zády o chladnou zeď, přikládáš tužku ke stránce a započínáš text, při kterém se ti spouští slzy.

Pevně sevřeš víčka, nadechneš se a nadepíšeš text těmito slovy:

Pro June