Hermiona

Byla jsem tolik zmatená, že jsem nevěděla na co myslet dřív. Co se tam na té chodbě vlastně stalo? Vždyť jsem mu měla v plánu vynadat a nakonec to skončilo tak, že mě skoro políbil. Draco Malfoy, čistokrevný kouzelník, samozvaný Zmijozelský princ a ten největší blbec, skoro políbil mě. Mě, kterou už od prvního ročníku týrá a zesměšňuje. Mě, která je v jeho očích pouhá nicka a mudlovská šmejdka.

„To musí být nějaké nedorozumění." Zamumlala jsem a třela jsem si spánky. Buďto jsem se zbláznila já, nebo Malfoy, nebo já už nevím co se to děje.

V té hromadě myšlenek jsem si vůbec nevšimla, že zazvonilo. Upozornilo mě na to až nepřirozené ticho všude kolem.

„A do háje!" zaklela jsem a utíkala jsem k učebně. Dveře byly samozřejmě zavřené.

Teď jsem měla jen málo možností. Buďto jít dovnitř a čelit Bellatrix, nebo tam nejít vůbec a riskovat něco horšího anebo se třeba na místě propadnout. Co bylo asi tak nejlepší?

Nadechla jsem se a zaklepala. Srdce jsem cítila až v krku, z toho jak moc jsem se bála, co přijde. Pevně jsem zavřela víčka a zhluboka se nadechla.

Vzala jsem za kliku s úmyslem otevřít, ale dveře se prudce otevřely dovnitř. Skoro mi ta síla utrhla ruku a já polekaně odskočila dozadu. Čelila jsem vypouleným očím Bellatrix Lestrangeové a jejímu škodolibému úsměvu člověka, který to nemá v hlavě v pořádku.

„Naše Mudlovská šmejdka, Grangerová!" zavolala překvapeně, i když očividně vůbec překvapená nebyla.

„Omlouvám se, paní profesorko." Omluvila jsem se a pro jistotu jsem sklopila oči k zemi. Ten její šílený výraz se nedal sledovat příliš dlouho.

„Omlouváš se?" zeptala se a já se na ní znovu podívala. Naklonila hlavu na stranu a pohrdavě si mě prohlédla od hlavy až k patě. Potom si poklepala hůlkou na rty, zamračila se a naklonila hlavu na druhou stranu.

„Neslyšela jsem zvonění."

„Nepovídej!" zakřičela hrozně vysokým hlasem, při kterém jsem se přikrčila, protože hrozilo, že by mi ten tón mohl utrhnout uši.

„Pojď dál, Hermiono." Vyzvala mě nakonec skoro mateřsky, ale já věděla, že tohle je jen divadlo. Teď mě čeká něco hodně ošklivého. Ne jen tak, učila zrovna ona, Černou magii. Proč by taky učili obranu proti něčemu, co používají?

Opatrně jsem vešla a ani jsem se neodvažovala podívat po ostatních studentech, natož pak na Malfoye.

„Pojď tady ke mně." Vyzvala mě Bellatrix a já se k ní obrátila čelem. Byla bláhová myšlenka myslet si, že by mě nechala sednout si do lavice. Polkla jsem svůj strach a šla jsem za ní ke katedře. Byla bych blázen, kdybych se nebála. Ona byla šílená a já jsem mudlovská šmejdka. Mohla mi udělat cokoliv, a nikdo by se jí nepostavil. Nikdo by mě nebránil.

„Nechtěla jsem přijít pozdě, opravdu." Omlouvala jsem se roztřeseným hlasem, jakoby mi to snad mohlo pomoct. Dokonce mám pocit, že jsem použila prosebný tón hlasu. Ona se ale postavila vedle mě, založila si ruce na prsou a jistě přemýšlela, co mi udělá.

„Víš, je spousta způsobů mučení." Řekla zamyšleně a já polkla.

„Ale paní..."

„Ticho!" přerušila mě a já raději ztichla. Nebylo mi pomoci a musela jsem přiznat, že Malfoyova banda, byla v porovnání s ní, jen banda dětí.

„Myslím, že budeš skvělý zkušební projekt pro to, aby si na tobě čistokrevní kouzelníci vyzkoušeli kletby."

V tu chvíli, kdy to řekla, jsem měla chuť utéct. Ale jediné co jsem mohla udělat, bylo sklopit hlavu. Byla by schopná mě i zabít a to pomalu a bolestivě. Takhle můžu alespoň doufat, že ty kletby, pár z nich nezvládne.

„Ovšem nebylo by fér, aby Nebelvír bojoval proti studentce z jejich řad. Takže se toho zkoušení zúčastní jen Zmijozel. Každý, kdo kletbu nepošle, nebo jí odmítne seslat, bude sám terčem kletby, kterou sešlu já. Takže se snažte."

Po těch slovech se zasmála s hlasitostí šílence a já si odevzdaně sundala tašku z ramene a s bouchnutím jsem jí pustila na zem.

„Paní profesorko?" ozval se holčičí hlas, který patřil Pansy. Zvedla jsem hlavu a viděla jí jak se vítězně a spokojeně usmívá.

„Ano?" ozvala se Bellatrix, obešla mě za mými zády a přitom mi hůlkou přejela přes ramena.

„Jakou kletbu máme použít? Myslím, že někteří z nás by mohli použít nějakou méně účinnou." Zeptala se a významně se podívala na Malfoye. I já se na něj podívala a v tu chvíli jsem si uvědomila, že mě upřeně sleduje. Ruce měl na lavici a v nich držel svou hůlku takovou silou, div, že jí nerozlomil. Ovšem nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml.

„Samozřejmě, že Crucio. Jiné nepřicházejí v úvahu." Řekla Bellatrix a já se k ní po těch slovech otočila. Zamyšleně sledovala Malfoye a mě se to moc nelíbilo. Co když všechno to co dělal, bylo skutečné, ona na to přijde a on na to doplatí?

Proč se tak ohrožuje?

„Tak pojďte. Začneme!" zvolala nakonec Bellatrix a já znovu pohledem vyhledala Malfoye. Čelisti měl zatnuté a mračil se. Už se na mě ale nedíval a mě jeho pohled chyběl.