Hermiona

Na malou chvíli jsem si vůbec neuvědomovala, že bych dýchala. Držela jsem tu malinkou růžičku v dlaních a byla jsem si naprosto jistá, že je to ta, kterou měl Malfoy dnes při večeři. Ale jak se sem dostala? Existovala jen jedna možnost, která mě napadla jako první, a to ta, že ji tu nechal sám Malfoy. Jenomže byl tu problém. Jak by se student Zmijozelu dostal do Nebelvírské koleje a do mého pokoje? Pro někoho, kdo není z Nebelvíru, by mělo být nemožné se sem dostat, a přeci, byla tu ta růže.

Pak mě napadlo, že ta růže může být jen zástěrka pro to, aby našel něco jiného. V tu chvíli jsem rychle vstala a rozhlížela jsem se po pokoji.

Řekněme si to upřímně, nebylo tu, podle mě, nic, co by mohl ukrást, ale co kdyby náhodou? Přešla jsem k obrovské, mahagonové, šatní skříni po mé levé ruce, na které na ramínku, visela moje školní uniforma. Uniformy tady, od doby, kdy se stal ředitelem Snape, nikdo nenosí, proto teď visí na ramínku jedné poloviny dveří skříně, společně s kravatou a šálou. Na skříni jsem měla dvě obyčejné krabice, které jsem sundala a sfoukla z nich prach. V těch krabicích jsem měla schované všechny dopisy od Harryho a Rona, ale pochybuji, že by je Malfoy na něco chtěl, nebylo v nich nic důležitého. Stejně jsem, ale odklopila víka a podívala jsem se dovnitř. Byli tam všechny, takže jsem krabice znovu vrátila na jejich místo. Měla jsem sice nutkání si je přečíst, ale způsobilo by mi to jen smutek.

Uvnitř skříně jsem měla pečlivě srovnané oblečení a ani tady to nevypadalo, že by po tom někdo toužil. Vedle skříně, pod oknem, byl malý, kulatý stolek se dvěma židlemi. Na něm byli tři knihy z knihovny a dva prázdné pergameny. Na parapetu okna se měl čile k světu můj jediný živý společník - kaktus, který jsem dostala od Rona k narozeninám. Jestli se ptáte, kde je Křivonožka, tak toho jsem pro tento rok raději nechala doma. Nebylo potřeba, abychom tu trpěli oba.

Vše se tedy zdálo být v pořádku, ale ještě zbýval kufr pod postelí, ale ten byl plný učebnic a pergamenů a pochybuji, že by zrovna o tohle měl Malfoy zájem. Pro jistotu jsem ho ale vytáhla a otevřela.

Nic, jak jsem si myslela. Vše bylo na svém místě. Znovu jsem se podívala na růži na posteli a vzala jsem jí do ruky. Nebylo na ní nic zvláštního, ale nehodlala jsem riskovat tím, že bych si k ní přičichla. Mohl v ní být nějaký lektvar a taky to všechno mohla být jen náhoda a třeba ji sem nedal ani Malfoy.

Odložila jsem ji na noční stolek vedle mé, nepoužívané, hůlky, a znovu jsem si lehla do postele. Byla jsem už příliš unavená, než abych si znovu lámala hlavu nad stále větší záhadou jménem Draco Malfoy.

Brzy ráno, když slunce ještě úplně nevyšlo na oblohu, mě probudil zvláštní a děsivý sen. Sen o Malfoyovi, klečel přede mnou na levém koleni, v ruce měl tu malou růži a podával mi ji. Říkal mi, že se do mě zamiloval, ale že je vyloučené, abychom spolu byli - proto dělá to, co dělá a je na mě zlý, začal si s Pansy a to všechno.

Seděla jsem na posteli a snažila jsem se, sama sebe přesvědčit, že je to naprostý nesmysl. Ano, naprostý nesmysl.

Spustila jsem nohy z postele a okamžitě jsem pocítila všudypřítomný chlad. Ohřívadlo bylo studené, ale nemělo smysl v něm zapalovat oheň, teď před vyučováním.

S očividným strachem z lektvarů jsem se oblékla do džínů a modrého trička s dlouhými rukávy. V koupelně jsem si vyčistila zuby a učesala vlasy, které jsem si stáhla do drdolu na vršku hlavy. Nic víc jsem s nimi stejně nemohla dělat. V pokoji jsem si vzala pergameny, brky a učebnice. Hůlku jsem nechala na nočním stolku, stejně ji nebudu potřebovat. Přes tričko jsem si ještě oblékla kožešinovou vestu a mohla jsem jít vstříc dalšímu ubohému dni ve škole.

Při odchodu mi ještě pohled padl na růži na mém nočním stolku a něco mě napadlo. Jak by se asi Malfoy tvářil, kdybych si tu růži dala do vlasů? Usmála jsem se a hned jsem to udělala. Zapíchla jsem si jí do drdolu a se zlomyslným pocitem jsem sešla do společenské místnosti.

Ani nevím, proč mi to působilo takovou radost, ale bude zajímavé sledovat jeho výraz. Říkejme tomu třeba vzdor.

Ve společenské místnosti, byl jen, Neville a pár dalších studentů z prvního ročníku. Na chvilku jsem se zastavila a Neville se na mě, podíval, vypadalo to, že ty malé učí něco o bylinkách, které mu tak dobře šli.

„Ahoj Hermiono." Řekl tiše a nepatrně se usmál. On byl tak nějak jediný, který mě alespoň občas pozdravil. Usmála jsem se na oplátku a zamířila jsem na snídani.

Žaludek se mi svíral nervozitou. Co když ta růže bude znamenat jen další trest? Zarazila jsem se ve dveřích do Velké síně. Bylo rozumné Malfoye takhle provokovat?

Za malinkou chvíli jsem prostě pokrčila rameny a vešla jsem dovnitř. Pohled mi okamžitě padl ke Zmijozelskému stolu a automaticky si moje oči našli ty jeho, ocelové. Tvářil se zvláštně, až mě to donutilo se zamračit. V jeho pohledu bylo trochu ode všeho a já se v něm nevyznala.

Náš oční kontakt ale netrval dlouho. Pansy si toho totiž všimla a dloubla do jeho ramene. Nuceně se na ni usmál a mě přestal věnovat pozornost.

Zamířila jsem ke svému místu u Nebelvírského stolu a pustila jsem se do ovesné kaše. Znovu se na mě díval, cítila jsem to a sama pro sebe jsem se usmála. Když jsem se totiž otočila zády k jejich stolu, když jsem šla ke svému místu, musel si té růže všimnout.

„Neměla bys ji nosit." Ozval se mi nad hlavou Malfoyův tichý hlas a já jsem málem vyprskla vodu, kterou jsem tu bahnitou kaši chtěla zapít. Vždyť ještě před chvílí byl u svého stolu. Leda by to znamenalo, že ten pohled, který jsem cítila, nebyl jeho.