Hermiona

Odložila jsem Dracův pergamen a dala si hlavu na kolena. Nevěděla jsem, co si myslet anebo dokonce co udělat. Ze zamyšlení mě vytrhlo zaklepání.

„Hermiono? To jsem já, Ron." Ozvalo se za dveřmi a já si povzdechla. Jeho jsem opravdu nechtěla vidět, ale zaklepal znovu.

„Hermiono prosím."

„Pojď dál." Kapitulovala jsem nakonec a on pomalu vstoupil. Malou chvíli jsem uvažovala, jestli ho ještě považuji za kamaráda, potom co udělal. Posadil se ke mně na postel. Vypadal zničeně.

„Hermiono, mrzí mě to, co jsem udělal. Vážně. Jsem pitomec. Vůbec jsem neposlouchal, co si mi říkala. Já ... byl jsem naštvaný." Omlouval se mi.

„Nech to být Ronalde. On ... on věděl že umře." Řekla jsem a podala mu ten pergamen, který mi Draco nechal. Tiše si ho přečetl a pak se na mě podíval.

„Tomu nerozumím. Když to věděl, proč s tím něco neudělal?"

„Já nevím." Máchla jsem rukama ve vzduchu,

„Teda ... je zvláštní slyšet tě, že něco nevíš." Usmál se trochu a já po něm střelila pohledem.

„Promiň."

„Ne, to nic. Vlastně máš pravdu. Já Hermiona Grangerová, něco nevím. Je to divný?" zeptala jsem se.

„Vůbec ne. Jsi nejchytřejší člověk, jakého znám ... „zašeptal a pak se postavil.

„Takže ty a Malfoy?" zeptal se nejistě a strčil si ruce do kapes.

„Ne ... tedy, já nevím ... byl úplně jiný, než jaký býval dřív." Už mě unavovalo to pořád vysvětlovat. Zvlášť když jsem ani nevěděla co si myslet. Neměla jsem tušení, jak to s námi vlastně bylo.

„Už je to jedno ..." začala jsem, ale než jsem stačila větu dokončit ozval se křik, dusot bot, a nakonec obrovská rána, která otřásla celým hradem.

„Co to sakra je?!" vykřikl Ron a hnal se k oknu. Následovala jsem ho a oba jsme u něj strnuli.

„Co to Malfoy psal o té bitvě?" řekl jen tak mimochodem.

Venku stál zástup kouzelníků, kteří útočili na hrad a sice byli příliš daleko na to abych rozeznala obličeje, ale byla jsem si jistá tím, kdo to je. Smrtijedi a jejich pán.

„Voldemort." Řekla jsem při sledování velké ohnivé koule, která se jen sekundu na to rozbila jen pár metrů od Nebelvírské věže.

„Musíme jít za ostatními!" vykřikla jsem v nastalém hluku a v rychlosti jsem si obula boty a už jsem sahala pro hůlku, která na mě čekala na nočním stolku, když mně Ron chytl pevně za ruku. Zmateně jsem se na něj podívala.

„Nenech se zabít." Řekl pak a pustil mě. Přišlo mi, že chtěl nejspíš říct, něco jiného, ale teď na tom nezáleželo. Museli jsme bojovat.

„Harry!" zavolala jsem na něj jen co jsem ho uviděla e společenské místnosti. Běžel nám naproti.

„Je to on!" konstatoval vzrušeně zatímco jsem si upevňovala vlasy gumičkou.

„Tak jdeme na ně." Rozhodla jsem a společně jsme prolezly otvorem Buclaté dámy, která se už někde schovala a nechala průlez otevřený.

Hrad byl vzhůru nohama a jen co jsme po pár krocích vstoupili na pohyblivé schodiště, už jsme se museli bránit kouzlům a kletbám, které se na nás sesypali. Jít po schodišti byl pitomý nápad.

„Rone, pozor!" zakřičela jsem a všichni tři i s Ronem jsme se skrčili před letícím kouzlem. Bylo to o vlásek. Rychle jsem se zvedla a omráčila útočníka, který přepadl přes zábradlí schodiště a zřítil se do té nekonečné hloubky.

Ztuhla jsem.

„Hermiono! Hermiono pojď už!" tahal mě za rukáv Harry, ale já jsem nemohla odtrhnout zrak od é propasti kam spadl člověk, kterého jsem opravdu neměla v plánu zabít. Ale stalo se to.

„Hermiono!"

Probrala jsem se a tryskem jsem následovala Harryho a Rona, kteří zmizeli v jedné z chodeb. Během jsem zatočila za roh a zarazila jsem se. Znovu. V uličce stál Neville a mířil na nás hůlkou.

„A sakra." Zaklel Ron.

„Neville?" oslovil ho Harry opatrně a udělal k němu několik kroků. Měla jsem chuť ho zastavit. Neville byl přeci Smrtijed a jak jsem zjistila, nebylo to proti jeho vůli. Ale Neville nechtěl vyjednávat, ba ani mluvit. Po dalším Harryho kroku na něj vyslal kouzlo a Harry jen tak tak uhnul.

„Harry!" vykřikla jsem, a když jsem mu chtěla jít na pomoc Ron mě chytl za ruku. Podívala jsem se na něj a on kývl směrem do stínu další z uliček. Zamžourala jsem a viděla jsem další hůlku.

„Neville, co to děláš?! Ty ... ty přeci nejsi žádný Smrtijed." Konejšil ho Harry a Neville se zasmál. Věděla jsem, že to není dobré znamení.

„Už nejsem jeden z vás! Jsem něco víc!" zakřičel hrdě a znovu zaútočil, ale než Harry stačil kouzlo zablokovat za stínu vyskočila vysoká postava oděná v černém hábitu a vyřkla kletbu.

„Crucio!"

„Ne!" vykřikla jsem, ale zaniklo to ve výkřiku samotného Nevilla, který se svalil na kamennou zem v křečích a agónii.

„Nechte ho být!" vložil se do toho Harry a strhl Snapeovu hůlku stranou. V tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Harry klopýtl, protože ho Snape odstrčil, Neville přestal křičet a Snapeovi vlasy začaly světlat a zkracovat se.

*Pro ty z vás, kteří tuší co se stane mám jedno sdělení. 

Je to vlastně můj příběh, takže na tom co si přejete vůbec nezáleží ;)

 Jestli se vám to nelíbí, můžete si napsat vlastní a napsat ho jinak :) *