Hermiona

Seděla jsem ve Velké síni, stranou ode všech a snažila se nedívat na lůžko zakryté prostěradlem. Na něj.

„Hermiono?"

Zvedla jsem hlavu, otupělá z toho, co se stalo.

„Harry." Ani jsem se nesnažila o úsměv. Posadil se vedle mě a přes ramena mi dal deku.

„Je ..."

„Ne, nic neříkej." Utnula jsem ho a zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem slyšet, že je mu to líto.

„Omlouvám se, že jsme tě tu tak nechali, byla to chyba." Změnil téma a já se pokusila usmát.

„Na tom nezáleží Harry." Prohodila jsem.

„Takže ... ty a Draco?"

„Já nevím, bylo by lepší, kdybych ti mohla říct, že ne, ale tak to úplně nebylo. On byl úplně jiný než dřív..." popotáhla jsem nosem.

„Promiň Harry nemůžu o tom teď mluvit." Zarazila jsem raději svůj proslov a hřbetem ruky jsem si otřela slzy.

„To je dobrý, nemusíš mi nic vysvětlovat."

„Co Ron?" změnila jsem téma a podívala jsem se jeho směrem. Seděl sám a díval se do prázdna.

„Viní se za to." Odpověděl mi Harry a já si odfrkla.

„Hermiono, je mu to vážně líto. Nemohl přeci vědět, jak to mezi vámi je."

„To ho ale neopravňovalo k tomu, aby na něj tak bezdušně zaútočil." Vybuchla jsem a zvedla jsem se ze svého místa.

„Co se teď stane? Co Lenka a ta druhá? To ona ho k tomu přinutila, abys věděl. Na její příkaz mi to musel vyřezat kouzlem před celou třídou, abych si zapamatovala, kdo jsem. A zachránil mě, mě i Nevilla. Ty černé čáry na jeho rukou ..."

„... Arma Immeritus, já vím Hermiono. Byl jsem za madam Pomfreyovou. Slyšel jsem, že tě zranili tak jsem tě šel hledat. Zřejmě jsme se minuly cestou. Všechno mi řekla." Přerušil mě a já na něj jen zírala.

„Kdybych se stihl vrátit dřív, nemuselo to tak dopadnout." Prohodil.

„Ne Harry, to on za to může." Řekla jsem a ukázala jsem rukou k místu kde seděl Ron a vykročila jsem ke dveřím. Chtěla jsem být sama, ale když jsem procházela kolem Dracova těla zastavila jsem se. Z pod prostěradla koukala jeho ruka a já se k ní sklonila. Stiskla jsem jí a zároveň s tím jsem znovu pevně zavřela oči.

„Slečno Grangerová." Vyrušil mě chladný a tichý hlas. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se do tváře Severuse Snapea.

„Co chcete?"

„Je mi to líto." Řekl jen a pak se znovu odvrátil. Zmateně jsem se podívala na tělo pod prostěradlem, pak jsem odkryla jeho tvář a políbila ho na čelo.

„Děkuju za všechno." Zašeptala jsem a zvedla jsem se. O hrudník mi uhodila lahvička na řetízku a já jí vzala do ruky. Úplně jsem na ní zapomněla. Až bude po všem otevři to.

Vzpomněla jsem si na Dracova slova, stiskla jsem lahvičku mezi prsty a vykročila jsem ven z Velké síně.

První, co jsem v pokoji udělala bylo to, že jsem si lehla do postele a svobodně jsem se rozbrečela. Bylo mi to líto, tak hrozně moc líto. On si takový osud nezasloužil. Nebyl vždycky hodný, ale tento rok byl jiný. Změnil se a já ... vím, že mi na něm záleželo. Bylo to absurdní, ale bylo to tak.

Nechápala jsem proč to Lenka udělala. Neměla jediný důvod.

Obrátila jsem se na záda a zadívala jsem se na rudá nebesa. Nebylo to fér. Zvedla jsem si lahvičku z krku a podívala jsem se na smotaný pergamen uvnitř. Bála jsem se toho, co je tam napsané. Proč jen to muselo takhle skončit.

Posadila jsem se, zhluboka jsem se nadechla a vytáhla jsem pergamen ven.

Hermiono s největší pravděpodobností, mě, co nevidět zabijí. Není důležité, jak jsem se to dozvěděl. Důležité je, že to vím. Věř mi, že ani kdyby ses snažila sebevíc, nezachránila bys mě. Celé tohle bylo součástí vyššího plánu na získání školy zpět. Než se to stane, tak bych ti rád řekl, že nic z toho, co se mezi námi stalo nebyl můj původní plán. Ještě předtím, než jsem ti dal tu růžičku, jsem byl rozhodnutý, že si z tebe jen vystřelím, ale něco v tvém pohledu to změnilo. Nikdy dřív jsem se na tebe nepodíval správně. Jsi úžasná bytost, která změnila netvora, kterým jsem byl. Buď statečná, protože pravá bitva teprve přijde. Draco.

Jeho jméno rozmazala slza, která mi stekla po tváři. Věděl to. Věděl, že ho Lenka zabije.