Hermiona

Bylo to tady. Den plesu se nenávratně přiblížil. Jsem blázen. Nikam nejdu.

Tak s těmito myšlenkami jsem se ráno v den plesu probudila. Byla jsem opravdu nervózní a co víc – bála jsem se.

Ještě nějakou chvíli jsem ležela v posteli a zírala jsem na rudá nebesa. Jenomže co jsem mohla dělat? Už jsem souhlasila, a i když je to očividně skoro sebevražda, nakonec tam půjdu. Hermiona Grangerová přeci není žádná padavka.

Posadila jsem se a promnula si oči. Zívla jsem, protáhla se a pak jsem se zarazila v polovině pohybu, kdy jsem spouštěla ruce zase k tělu, protože na stole ležel balíček – balíček v černém papíře.

„Že by ..." zamračila jsem se a postavila se. Zběžným pohledem jsem se ujistila, že je okno zavřené. Jak se sem tedy Merlin dostal?

Vzala jsem balíček do ruky, byl lehoučký jako pírko. Kámen v mém žaludku byl zase o něco větší. Opravdu bych mohla jít na Vánoční ples a nebát se toho, že se na mě ze všech stran sesypou kletby jen proto že dýchám?

Dívala jsem se na balík v mých rukách a rozhodla jsem se ho otevřít.

Jen co jsem papír roztrhla vpluly na zem překrásné šaty barvy zimního nebe. Nebyla to ani bílá, ani modrá, ale byla to spíš šedá. Když jsem se k nim sehnula látka mi protékala mezi prsty a já obdivovala každý drobný detail. Každý krystalek, perlu a třpytku.

Na sukni byla vykreslena jinovatka a na horní části byli tisíce drobných, lesklých sněhových vloček.

„To je nádhera." Vydechla jsem.

V balíčku byli i stříbrné baleríny a já si oddechla, že nemají podpatek. Hned jsem si je zkusila a bylo to jako bych vsunula nohu do obláčku.

Začala jsem se rozhlížet po nějakém vzkazu a v tu chvíli zaťukal na okno Merlin.

„Merline!" zavolala jsem na něj plná radosti a hned jsem se hnala k oknu, abych ho pustila dovnitř.

„Ahoj!" pozdravila jsem ho se širokým úsměvem a on si zatím sklepal sníh z hlavy a křídel. Dnes jsem ho viděla opravdu ráda.

„Máš pro mě něco?" zeptala jsem se netrpělivě a ignorovala jsem jeho nevěřícný výraz, když jsem mu sundávala lahvičku z krku. Tolik nadšení u mě ještě neviděl.

Hledej mě ve Velké síni, přesně uprostřed. Poznáš mě. Zamračila jsem se

„No ..." vypadlo ze mě a dosedla jsem na židli. Tohle jsem nečekala. Myslela jsem, že si mě tady vyzvedne a ně že budu muset absolvovat celou cestu přes hrad úplně sama. Merlin se na mě podíval pohledem, kterým se ptal, jestli se něco stalo.

„Budu muset jít přes celý hrad sama. V těch šatech ... a já ..." nedokončila jsem větu a znovu jsem se zadívala na pergamen. Merlin ke mně udělal několik kroků.

„Bojím se Merline. Bojím se snad všeho, co mě na tom plese může čekat." Přiznala jsem a pergamen jsem složila do úhledného čtverečku. Zvedla jsem se od stolu a přešla jsem k posteli.

„Já vím, že mi tvůj pán slíbil, že mě ochrání. Jenže nevím, kdo to je. Co když je to past a já ..." zmlkla jsem.

„... chtěla bych prostě zůstat tady."

Posadila jsem se na postel a pergamen jsem schovala do zásuvky k ostatním. Už jsem ani nebyla překvapená, že se tam záhadně objevil i ten druhý vzkaz, ve kterém jsem souhlasila, že s tím tajemným člověkem půjdu na ples.

Dlouhou dobu jsem přemýšlela, jestli ten svůj souhlas opravdu nezrušit, ale nakonec jsem to neudělala. Bylo to sice ... no ano, bylo přímo šílené věřit někomu, koho neznám, ale ty šaty byly opravdu kouzelné a já si je opravdu chtěla obléknout. Samozřejmě jsem také chtěla zjistit kdo je pán Merlina.

Byla jsem si jistá, že nikdo nebude čekat, že se tam objevím, navzdory tomu, že je to povinné, a ještě v tak nádherných šatech.

„Dobře, půjdu tam." Rozhodla jsem se a Merlin vesele zamával křídly.

„Teď je ale čas na snídani." Řekla jsem a oblékla jsem si župan v Nebelvírských barvách.

„Budeš tu až se vrátím? Líbila by se mi společnost."

Merlin ale smutně sklopil hlavu a pak vyskočil na okenní parapet, což znamenalo, že tu nemůže zůstat.

„Chápu." Usmála jsem se a pustila ho ven. Sledovala jsem, jak se pomalu snáší k zemi až do chvíle, kdy mi zmizel z očí.

Když jsem zavřela okno s hrůzou jsem si uvědomila, že jsem mu nevrátila řetízek s lahvičkou, a tak jsem si řekla, že si jí pověsím na krk sama, abych na ní příště nezapomněla a vyrazila jsem na snídani.