Hermiona

Jen malou chvíli jsem chtěla uvěřit, že to dělá někdo jiný, že tady u mě nesedí ten Draco Malfoy, který se baví tím, že mi ubližuje. Chtěla jsem uvěřit té bláhové myšlence, že je ta malinká růže pro mě, a on se mi tím snad omlouvá. Jenomže jeho oči říkaly něco jiného. Byly stejně posměšné a bezcitné, jako kdykoliv předtím.

Znovu jsem se zamračila.

„Co to má znamenat?" vydechla jsem a moje nervozita byla pryč. Teď zbyla jen lhostejnost.

Mlčel a tak jsem se obrátila zpět ke knize. Znovu jsem se snažila nemyslet na to, že vedle mě sedí čistokrevný Malfoy, ale nedařilo se mi to. Minimálně mi myšlenky pořád utíkaly k té malinké růži, kterou ještě pořád držel v dlani. Nedávalo to smysl. Co si tím chtěl dokázat? Nechápala jsem to, a co bylo horší, nějaká moje část to zoufale chtěla pochopit. Kdyby mě chtěl provokovat, nejspíš by sem nakráčel s plnou náručí takových bílých růží a chtěl by, aby ho při tom, až se mi vysměje, všichni viděli. Tohle prostě nebyl jeho obvyklý styl a mně to dělalo těžkou hlavu.

„Za jak dlouho mi prozradíš podstatu tohohle triku, ke kterému si použil tak hezkou a nevinnou věc?" zašeptala jsem, aniž bych vzhlédla od písmenek v knize, které jsem vůbec nevnímala.

Znovu mi neodpověděl a já se podívala k jejich stolu. Jediný, kdo nás teď sledoval, byla Pansy, a k mému překvapení se jí v jejím hezkém obličeji odráželo něco, co jsem nechápala ještě víc, než tu růži v Malfoyových rukou. Byla to snad závist? Ne, to se mi muselo určitě zdát. Co by mi mohla zrovna ona závidět? Samozvaná Zmijozelská princezna, něco záviděla obyčejné mudlovské šmejdce? Směšná představa, a přeci to tak bylo. Alespoň doufám.

Znechuceně jsem zaklapla knihu a podívala jsem se na Malfoye.

„Odcházím, takže si nech vysvětlení na jindy." poznamenala jsem, ale když jsem se mu znovu podívala do očí, polilo mě horko. Lítost? Opravdu bylo to, co jsem viděla, lítost?

„Omlouvám se." pronesl tiše a díval se mi při tom přímo do očí. Skoro jsem znovu dosedla na lavici, kde jsem ještě před malou chvílí seděla.

Hlavou se mi honilo snad milion myšlenek, ale jedna z nich byla nejsilnější. Nevěř mu.

„Dobrý pokus." řekla jsem nakonec, vzala jsem si knihu a vyšla jsem z Velké síně. Teprve za rohem jsem se dala do běhu a zastavila jsem se až v Astronomické věži. I tohle bylo jedno z mých útočišť. Položila jsem knihu na zem a podívala jsem se do noci.

Zhluboka jsem se nadechla chladného vzduchu kolem mě. Co to mělo znamenat? Proč to divadlo? Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala ty hloupé otázky. Byl to přeci Malfoy, jak jsem i jen na malý okamžik mohla pomyslet, že by v tom gestu bylo něco pěkného? Tak hloupá přeci nejsem. A přesto, ten jeho pohled plný lítosti. Znovu jsem zavrtěla hlavou a podívala jsem se na zářící měsíc. Byl skoro úplněk. Zachvěla jsem se a pažemi jsem si objala ramena. Dokonce ani hnědý Weasleyovský svetr nedokázal ochránit mé tělo od zimy, jenž se na nás chystala.

Jenže mně to pořád nedávalo smysl. Proč za mnou přišel? Povzdechla jsem si, na tyhle otázky asi nikdy odpověď nedostanu.

Ještě chvíli jsem tam jen tak stála a pak jsem se vrátila zpět do hradu. Nebylo potřeba lámat si hlavu něčím, co nebylo důležité. Zítra mě čeká písemka z Černé magie a moje tušení o tom, že to nejspíš nezvládnu, se zdálo až příliš realistické. Nemohli jsme totiž jako učitelku dostat horšího člověka. Bellatrix Lestrangeová, to byla naše učitelka a jistě si dovedete představit jaké peklo nám, nečistým, z toho předmětu dělala. Minulý týden dokonce rozbrečela jednu dívku z Mrzimoru. To jsem slyšela na chodbě, protože Nebelvír měl stále tenhle předmět se Zmijozelem. Nemohlo to být horší.

Mohlo to být horší a taky bylo, to mi došlo hned, jakmile jsem zabočila do jedné z chodeb, které mě měli dovést k Nebelvírské společenské místnosti. Zaslechla jsem totiž hlasy, a nebyly to ledajaké hlasy. S určitostí na milion procent jsem poznala hlas Malfoye a také Pansy. Ztuhla jsem na místě a zkoumala jsem své okolí, kam bych se mohla schovat. Moc možností jsem neměla a tak jsem, co nejtišeji, zacouvala zpět do chodby, odkud jsem přišla.

Zastavili se jen kousek ode mě a já se soustředila nejen na to, abych nedýchala moc hlasitě, ale i na to, abych zaslechla, o čem se baví.

„Co jsi tam u ní dělal tak dlouho?" ptala se Pansy a mě okamžitě napadlo - bůh ví proč, že chce znát odpověď na to, proč u mě seděl Malfoy při večeři.

„Nic." zněla jeho tichá odpověď. Nic? Tomu jsem se podivila i já. Čekala jsem, že jí řekne všechno, co se stalo.

„Nelíbí se mi, když jsi s ní sám." nedbala na jeho odpověď Pansy a já, i když jsem je neviděla, jsem si představila, jak mu majetnicky upravuje límec jeho černého obleku. Zašklebila jsem se.

„Nesahej na mě." odbil jí Malfoy a já doširoka otevřela oči. Že bych měla pravdu? To nebylo možné, vždyť jsem je nikdy neviděla spolu.

„Vždyť spolu chodíme!" Skoro na něj zakřičela a já málem vyprskla smíchy. No tohle?!

„Ale to tě neopravňuje k tomu, abys po mě lezla jako housenka." zchladil jí přísně. Skoro jsem mu pogratulovala.

„Ještě si mě nepozval na ples a ani se ke mně nehlásíš, dokonce si mě od našeho prvního polibku znovu nepolíbil." natahovala Pansy k pláči a já zadržela dech. Ta představa se mi hnusila.

„Na ten ples jsem úplně zapomněl. Promiň, hlavně mi tu nebreč."

Zněl lhostejně, ale jediný komu to zřejmě neuniklo, jsem byla já, protože Pansy zmlkla. Byla tak hloupá, že mu to spolkla?

To napjaté ticho se dalo krájet. Neviděla jsem, co dělají a to mě svým způsobem rozčilovalo, chtěla jsem jít spát, ale nemohla jsem.

Dlouhé minuty se vlekly a já neslyšela nic, už nemluvili a já se ani neodvážila zjišťovat, nebo dokonce pomyslet na to co tam dělají. Po dalších minutách mě, ale moje zvědavost přemohla a já vykoukla zpoza rohu. Okamžitě jsem toho zalitovala a se zatajeným dechem jsem se vymrštila zpět na své původní místo. Pro jistotu jsem si ještě rukou zakryla ústa, abych nevykřikla, nebo se nerozesmála.