Hermiona

Už se stmívalo, když jsem ve svém vlněném svetru, který mi darovala paní Weasleyová, k minulým vánocům, zamířila na hrad. Ráda jsem sedávala u jezera, jeho hladina byla klidná a mohla jsem se tu, nikým nerušena, učit. Ovšem, blížila se zima a zanedlouho už své útočiště vyměním za nějaký přístěnek na košťata. Už jsem o tom přemýšlela, tedy, byla jsem nucena o tom přemýšlet. Pro někoho, kým jsem byla já, nebylo snadné, držet se někde v ústraní. Pro někoho, kým jsem byla já. Opakovala jsem si v duchu, když jsem si na cestě zpět na hrad, k hrudi tiskla tlustou, roky ohmatanou knihu Dějiny Bradavic.

Bradavice se změnily, dřív to tu bylo krásné a svým způsobem hřejivé, i za mrazivých zimních večerů, ale teď tu bylo chladno. Nebylo to ale fyzické chladno, nýbrž duševní. Brumbál dával Bradavicím mnohem víc, než jen svou moudrost. Dával jim bezpečí, a každému studentovi pocit, že sem, do této školy patří.

Povzdechla jsem si a zatlačila jsem do velkých dveří, které vedly přímo do hradu. Po mé levé ruce byla Velká síň. Rozhlédla jsem se kolem a musela jsem si znovu povzdechnout. Za Brumbálových časů, by byla Velká síň vyzdobena tisícem poletujících svíček, které by se vznášely u začarovaného stropu. Chybí mi i to kouzlo, které propůjčovalo stropu Velké síně, obraz noční oblohy. Teď tu bylo znamení Zla. Jeho znamení. A já od něj jako vždy odvrátila pohled. Od koho jsem však pohled nedokázala odvrátit, byl plavovlasý tyran, který mi od začátku roku moc rád ukazoval, kde je, v kouzelnickém světě, moje místo.

Když můj pohled na něj zachytil, jeho úzké rty se stáhly do zlomyslného, povýšeného úsměvu. Vlastně by to byl docela pěkný úsměv, kdyby nepatřil jemu. Jeho zvednutý koutek totiž neznamenal nic pěkného, ten plavovlasý tyran, byl totiž Draco Malfoy.

Tak jako vždy byl obklopený jen tou nejvybranější společností - podle něj. Po jeho pravé ruce seděla Pansy a div na něm nenechala své zelené oči. Tento rok vypadala asi nejlíp za celý svůj život v Bradavicích. Černé vlasy, které povětšinu času nosila ostříhané pod bradu, se jí prodloužily až po lopatky a už nebyly tak černé, ale tmavě hnědé. Kdyby nebyla tak zlá a namyšlená, byla by to docela hezká holka. Trochu jsem jí záviděla, protože mě se jen s obtížemi dařilo zkrotit mé světle hnědé až zrzavé vlasy, aby nebyly tolik kudrnaté. Vlastně už jsme nikdo nevypadal jako nevinné dítě. Nevím, čím to bylo, možná tou temnou atmosférou tady všude, anebo prostě jen tím, že jsme dospěli. Dokonce ani ten nesnesitelný Malfoy už nevypadal jako dítě, které se povětšinu času drží tátovi sukně. Všichni z jeho bandy vypadali o dost víc děsivě, když už to nebyli děti.

Vedle Pansy seděl Blaise, vždy mi připadal tak trochu nejhodnější ze všech z Malfoyovi bandy, ale zdání klamalo. Držel se Pansy jako věrný pejsek a ona na mě byla stejně zlá jako Malfoy. Možná ještě víc. Nebyla totiž tolik chytrá, a asi jí to vadilo, ale co na tom. Oni by si jistě našli jakýkoliv důvod k tomu, aby mě mohli trápit. V tom drželi za jedno.

Po Malfoyově levé straně nemohl sedět nikdo jiný, než Grabbe a Goyle. Ti dva tuční blbouni byli Malfoyova ochranka a i když toho moc nenamluvili, protože měli věčně plnou pusu, byli stejně krutí jako zbytek jejich party. Vlastně doteď nevím který je který a ani mě to nijak zvlášť nezajímá.

Odvrátila jsem od té pětice zrak, a i když jsem cítila, že mě Malfoy stále pozoruje, zamířila jsem na samotný konec Nebelvírského stolu, kde nehrozilo, že by Malfoyova tlupa začala týrat lidi kolem mě. Proč? Třeba jen proto, že sedím u nich. Ano, i to už se stalo, a proto jsem se rozhodla, že budu sama, nejlépe úplně sama.

Od Zmijozelského stolu ke mně dolehl hurónský smích, jen co jsem dosedla na lavici. Nemusela jsem se ani podívat jejich směrem, abych věděla, že se smějí na můj účet. Jako vždy. Malfoyova banda sice týrala všechny, kteří nebyli z čisté kouzelnické rodiny, ale myslím, že já jsem byla jejich hlavním terčem. Zřejmě proto, že byli mými kamarády Harry a Ron. Byli. Možná nebyl minulý čas přímo na místě, vždyť jsem nevěděla, proč se na mě vykašlali a nechali mě tady, ale na druhou stranu jsem od nich neměla žádné zprávy a takhle se přeci nejlepší kamarádi nechovají. Ne potom, co všechno jsme spolu prožili.

Chtělo se mi brečet, už zase, tak jako už mnohokrát předtím, ale teď jsem si to nemohla dovolit. Ne, když se na mě díval on.

Opatrně jsem se jeho směrem podívala a po zádech mi přejel mráz. Jistě, že se na mě díval. Jeho ocelově šedé a bezcitné oči se mi zabodávaly do hlavy jako tisíce jehel.

Nechtěla jsem být ta slabá a uhnout očima jako první, ale nepodařilo se mi to a jen co jsem sklopila oči, ozval se znovu hlasitý smích. Všichni zřejmě pozorovali náš tichý souboj a já prohrála. Cítila jsem, jak rudnu, nejen vzteky sama na sebe - za svou slabost, ale také rozpaky. Jeho oči byly kruté, ale také to pro mě byla určitá výzva. Jako všechny hádanky jsem je chtěla rozluštit. Nepoučitelná Hermiona.

Cožpak v sobě ten člověk nemá ani kousek citu? Něčeho alespoň vzdáleně dobrého?

Zavrtěla jsem hlavou a pomalu jsem se pustila do studené večeře, která obsahovala jen dva krajíce okoralého chleba potřeného slabou vrstvou másla. Žádné dobroty, jako za dob Brumbála. Žádný pudink, dýňové koláčky ani máslový ležák. Už jen při té myšlence se mi zbíhaly sliny a já zatoužila jít do Prasinek a ochutnat něco jiného než hořký černý čaj, který jsme dostávali tady.

Všechny tyto dobroty ale dostávali čistokrevní, my jsme na to neměli nárok. My jsme byli otroci, vyvrženci a špína kouzelnického světa. Kdo by se vařil s dobrotami pro nás... mudlovské šmejdy.

Dokonce ani nesmíme psát domů, kamarádům, nikomu. Kdežto čistokrevní, ti mohou všechno. Je to tu strašné, skoro jako ve vězení.

Přešla mě veškerá chuť k jídlu. Odsunula jsem talíř stranou, abych mohla znovu rozevřít knihu o dějinách naší školy. Svým způsobem mě uklidňovalo čist o tom, jaké to tu bylo dřív, dřív než Brumbál zemřel. Navíc jsem musela nějak zaměstnat svou mysl, protože už jsme ani nemohli používat hůlky a to bez výjimky. Nemohla jsem se tudíž ani bránit, když mě Malfoy napadl. Oni totiž hůlky měli a směli je používat dle libosti.

V tu chvíli jsem po svém levém boku zahlédla pohyb černého obleku a ztuhla jsem s očima pevně zavrtanýma do knihy. Moje zrychlené, nervózní dýchání a splašené srdce mi prozradilo, kdo si to právě sedl až nebezpečně blízko mě. Skoro se mě dotýkal koleny, protože si na lavici sedl obkročmo, zřejmě proto, aby na mě líp viděl. Čekala jsem, až řekne, co po mně chce, ale on mlčel. Snažila jsem se předstírat, že tam vůbec není, ale bylo to těžké, bála jsem se, s čím přijde, nebo čím mě bude trápit.

Dlouhou chvíli se nic nedělo, až potom jsem ucítila jemné píchnutí do boku stehna. Skoro jsem nadskočila, ale když jsem se instinktivně podívala na místo, kde mě cosi píchlo, ztuhla jsem.

Malfoy ve svých dlouhých prstech, jako v kolébce držel malinkou bílou růži a právě jejím stonkem mě píchl, aby upoutal mou pozornost. Zamračila jsem se a podívala jsem se ke Zmijozelskému stolu. Všichni nás pozorovali, ale Malfoy tu růži držel úmyslně v dlani tak, aby ji nemohli vidět. Nebo to tak alespoň vypadalo.

„Nedívej se na ně." Zašeptal a já se podívala přímo na něj.