Hermiona

Celá rudá jsem přemýšlela, jestli to, co jsem viděla, bylo skutečné, nebo se mi to jen zdálo. Zavřela jsem oči, ale ani to mi nepomohlo, vlastně to bylo ještě horší, protože jsem to viděla i za zavřenými víčky. Měla jsem chuť se buďto pozvracet, nebo se rozesmát. Sebrala jsem veškerou svou odvahu a znovu jsem pomalu vykoukla za roh. Tentokrát mě už ale šok nemohl tak překvapit. Teď už jsem věděla, proč přestali mluvit.

Malfoy a Pansy se tam muchlovali!

Chtěla jsem od nich znovu odvrátit pohled, ale nemohla jsem. Byla to otázka hrdosti. Přeci se nerozklepu jako puberťačka, při pohledu na Malfoye bez košile. Ano, Pansy ho stihla za ty minuty, kdy jsem vyčkávala, od pasu nahoru svléknout. Držel ji svým tělem nalepenou na zdi a jeho široká ramena ji skoro celou schovala. Ještě štěstí, že byla oblečená a nevypadalo to na to, že by na tom chtěl Malfoy něco změnit. Sledovala jsem jak po jeho zádech Pansy klouže prsty a on se kolem její hlavy opírá rukama o zeď.

Další věc, kterou jsem nechápala, bylo to, proč tam ještě stojím a dívám se na ně. Tedy konkrétně na něj. Opravdu jsem nepokrytě zírala na jeho bledou pokožku, umocněnou světlem měsíce a na svaly na jeho pažích.

Vlasy už měl delší než dřív a tolik nedbal na to, aby je měl uhlazené, tak jako tomu bylo dřív a teď vypadal, dospěle. Dokonce jsem se přistihla při tom, že se mi při pohledu na něj, zrychluje dech. Hermiono Grangerová! Ten blbec tě týrá a s radostí na tebe používá kletbu Cruciatus a ty tu div neslintáš! Styď se!

Moje svědomí mělo pravdu. Byla to hloupost. Potom se ale stalo něco, co mě znovu donutilo přemýšlet, co měla znamenat ta malá bílá růžička a jeho neurčité odpovědi, když se bavil s Pansy. Malfoy se na mě totiž podíval. Využil chvíle, kdy byla jeho společnice zabraná do líbání jeho krku, a podíval se mi přímo do očí. Jako kdyby věděl, že tam celou dobu stojím. Krve by se ve mně nedořezal, tak moc mi ztuhla krev v žilách. Teď mě potrestá, znovu budu křičet bolestí pod jeho kletbami a znovu budu na kolenou.

Ale nic z toho se nestalo, jen se na mě díval a zdálo se, že Pansy úplně vypustil z hlavy.

Ohromeně jsem se dívala do jeho obličeje, neschopna jediného pohybu. Každou chvíli to muselo přijít, teď se zlomyslně usměje a se mnou bude konec.

Místo toho mi ale očima naznačil, abych šla. Chtěl po mně, abych je obešla a zmizela. Tomu jsem skoro nemohla uvěřit. Opravdu to udělal?

Zmučeně a tiše si povzdechl, jakoby ho moje nerozhodnost k smrti vytáčela, anebo, to mohlo znamenat něco jiného. Měla bych ho poslechnout, než si to rozmyslí. Proletělo mi hlavou a já udělala jeden nepatrný krok dopředu. Skoro neznatelně se usmál a pořád stínil Pansy, aby mě neviděla. Byla jsem teď za jeho zády, když vzal Pansy pod vlasy a otočil ji tak, že jsem byla za jejími zády. Možná se mi to jen zdálo, ale otočil jí přesně tak aby mě ona neviděla, a on mě měl před očima. Ano, díval se na mě.

Ohromilo mě to, jak mě svýma očima propaloval, ale byl to Malfoy a já musela zmizet.

Cestou do Nebelvírské společenské místnosti, jsem se usilovně snažila na všechno zapomenout. Neúspěšně. Co se stalo, že se teď Malfoy choval jinak? Ta růžička, pak to co se stalo v chodbě. Nedávalo to smysl. A Pansy! Fuj!

Oklepala jsem se a prošla jsem portrétem Buclaté dámy. Ve věži bylo ticho a klid. Jako vždy. Skoro mi připadalo, že tu kromě mě nikdo není. Někdy to byla pravda, jen málokdy jsem tu někoho zahlédla. S nikým jsem stejně nemluvila a tak mi to bylo jedno. Všichni se mi úmyslně vyhýbali, protože kdyby někdo z čistokrevných chtěl, lehce by to zjistili díky Nitrozpitu. Tohle rádi používali ti z Malfoyovi bandy, řekla mi to tehdy Levandule. A nikdo nechtěl riskovat trest od Malfoye.

Otevřela jsem dveře do své ložnice. Všechny dívky se odstěhovaly do ostatních pokojů, takže tenhle jsem měla jen a jen pro sebe. Položila jsem knihu, kterou jsem křečovitě svírala na prsou, na malý kulatý stolek pod oknem, u kterého jsem ráda sedávala, četla si anebo se jen tak dívala z okna. Při těch chvílích jsem se toužila proměnit v ptáka a uletět. Unaveně jsem si sundala tenisky a sundala jsem si svetr. Na podlaze byl krásně huňatý koberec v Nebelvírských barvách a tak nehrozilo, že by mě do nohou zábl chlad z kamenné podlahy. Sirkami jsem zapálila oheň ve válcovém ohřívači uprostřed mého pokoje a zalezla jsem si pod deku do postele. Tolik bych si přála s někým mluvit, někomu se svěřit s tím vším co mě trápí, ale nebyl tu nikdo, kdo by mě chtěl poslouchat.

Zavřela jsem oči a potlačila tak slzy, které se mi draly z očí. K čemu byl vlastně můj život? Život v tomhle vězení? Vždyť jsem jen hračka pro zábavu čistokrevných kouzelníků a nebaví mě to!

Hodila jsem rukama nad hlavu a nechala jsem je dopadnout na polštář. V tom mě pod pravou rukou něco zastudilo a já se okamžitě vymrštila do sedu.

Na polštáři mi ležela malá, bílá růžička.