Hermiona

Dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a byla jsem sama sebou překvapená. Šaty, které mi dal Draco mi padly a byly prostě kouzelné. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, jen pár pramínků za ušima jsem si sepnula stříbrnou sponou.

Nepochybovala jsem, že budu středem pozornosti, a to nejen tím, kdo jsem – pro jednou.

Byl nejvyšší čas vyrazit do velké síně. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila jsem ke dveřím. Tam jsem se ale ještě jednou zastavila s rukou připravenou na klice. Otočila jsem se a rychlým krokem jsem si došla pro hůlku, která ještě pořád odpočívala na nočním stolku.

„Dneska už obětí nebudu." Řekla jsem a hůlku jsem si zastrčila za sponu ve vlasech. Bylo mi ukradené, jestli si toho někdo všimne. Teď jsem byla připravená na všechno. I na něj.

Na chodbách Bradavického hradu bylo rušno. Všude visely girlandy, obrazy byly vánočně naladěny a duchové chodbami zpívali vánoční písně. Jeden by si pomyslel, že je vše při starém, že je ředitelem Brumbál a vše je tak jak má být.

Jenomže nebylo.

O tom jsem se přesvědčila hned po několika zatáčkách, protože jsem potkala Lenku, která na sobě měla smaragdové šaty a vedle ní šel Neville.

Byli ke mně otočeni zády, a tak si mě nevšimli.

Už z dálky několika chodeb byla slyšet hudba. Zastavila jsem se a zhluboka jsem se nadechla. Už za chvilku, za chvilku budu tam. Vydechla jsem pusou a znovu přiměla své nohy k pohybu.

Byla jsem v pokušení vzdát to a vrátit se do pokoje, a to pěkně rychle, ale nakonec jsem to dokázala a zastavila jsem se na kraji schodiště vedoucímu ke dveřím Velké síně. Klepaly se mi kolena, to jsem musela přiznat.

Jenže jak už to bývá, už nebylo cesty zpět. Všimli si mě první lidé a já polkla – hlasitěji, než bych si bývala přála.

„Klid Hermiono bude to v pořádku." Utěšovala jsem se šeptem, ale moc to nepomáhalo. Studenti si na mě ukazovali, zatímco jsem sestupovala dolů po schodech na svých nejistých nohou.

Dívky i chlapci si šeptali, šťouchali do ostatních a společně zírali – na mě.

Už zbývalo posledních pár schodů. Srdce jsem měla až v krku a cítila jsem, jak se mi potí dlaně. Opravdu jsem se celou dobu bála, že z těch schodů nakonec spadnu a bude po všem.

Byla jsem dole. Další hluboký nádech a výdech a bez dalšího přemýšlení jsem vstoupila do Velké síně.

Svět jako by se zastavil. Páry, které tančily se mi před očima zpomalily, lidé se pomalu otáčeli mým směrem. A on. Opravdu stál uprostřed, tak jak slíbil. Mezi těmi všemi okolo jsem ho skoro přehlédla, ale jeho vlasy a stříbrné oči ho prozradily.

Usmál se a svět se znovu roztočil svým vlastním tempem. Vykročila jsem směrem do tanečního parketu a naprosto jsem ignorovala ty znechucené, překvapené, a dokonce i obdivné pohledy. Nikdo jiný pro mě v tuto chvíli neexistoval. Jen on. Draco Malfoy.

Natáhl mým směrem ruku a já se usmála. Byl dokonalý přesně tak jak to dokáže jen on.

Světlé vlasy mu sem tam neposlušně trčely, černou košili měl u krku rozepnutou a já si všimla lesknoucího se řetízku. Byla jsem přesvědčena, že je to ten, který míval na krku jako Merlin. Perfektně padnoucí frak byl nezbytností.

Páry, které tančily a které jsem míjela se zastavovaly a překvapeně se dívaly na to, že se mudlovská šmejdka blíží k čistokrevnému Malfoyovi. Bylo to něco nepřípustného, ale nikdo nezasáhl – prozatím.

„Přišla si." Zašeptal Draco a já se usmála. Už zbývalo jen pár kroků. Tři, dva a jeden. Zastavila jsem se. Draco se mi uklonil a já jemu.

Jen co jsme si znovu pohlédli do očí jsem mu vší silou vrazila facku, která ve ztichlém sále zněla jako úder hromu.

V další vteřině jsem si z vlasů vytáhla hůlku a bránila jsem se kouzlům, která se na mě sesypala ze všech stran.