Draco

Ze spánku mě vytrhl křik a následné bouchání na dveře naší ložnice.

„Blaisi, jdi tomu šílenci otevřít," zabručel jsem a převalil se na druhý bok s plánem ignorovat to.

„Malfoyi! Ty jeden idiote bez mozku!" uslyšel jsem po chvíli a donutil jsem se posadit. Blaise ignoroval to, co jsem mu řekl, a dál spal. Bouchání na dveře neustávalo, a tak jsem se vydal otevřít. Kdybych byl víc vzhůru, než jsem skutečně byl, možná bych si to líp rozmyslel.

Jen co jsem odemkl dveře, vletěla dovnitř Pansy s obličejem plným boláků a s bílými vlasy.

„Ty jeden idiote!" řvala na mě a mlátila mě pěstmi do hrudníku. Měla sílu asi jako moucha, a tak jsem její ruce bez problémů chytil.

„Vysvětlíš mi, co tu chceš?!" umlčel jsem ji, ona mi své ruce vytrhla a ze zadní kapsy vytáhla balíček čokolády s nějakým vzkazem.

„Tady máš to svoje vysvětlení!"

S těmi slovy za sebou práskla dveřmi a já se odebral zpět do postele s čokoládou v ruce.

„Co chtěla?" ozvalo se z Blaisovi postele.

„Asi se jí někdo za něco pomstil," usmál jsem se. Na té čokoládě byl vzkaz psaný písmem, které rozhodně nepatřilo mně, i když tam byla kopie mého podpisu.

„A kdo?"

„To netuším,'' pokrčil jsem rameny a dal si čokoládu k nosu. No jasně, je to jedna z těch čokolád od Weasleyových, po které vám naskáčou boláky po celém obličeji. Jedna ta záškolácká dobrota. Za co by se jí ti dva chtěli pomstít? Pak mě ale upoutalo písmo na pergamenu. Ta čokoláda měla být jakoby dárek ode mě pro Pansy, ale já jsem jí rozhodně nic neposílal.

„Chudák Pansy,'' zabručel Blaise a zachumlal se do deky. Já jsem se oblékl a vzkaz si strčil do kapsy, byl akorát tak čas jít na snídani a mrknout se, jak je Pansy.

Hermiona

„Hermiono, vstávej!" třásla se mnou Ginny a já se ji jednou rukou snažila odehnat. Se zavřenýma očima mi to šlo těžko, a tak jsem je pro jistotu otevřela.

„Ginny, nech mě spát," zaprosila jsem a ona si nade mě stoupla jako armádní zřízenec s rukama na bocích.

„Hermiono Grangerová, jestli okamžitě nevstaneš..." odmlčela se a přemýšlela.

„...tak půjdu na snídani bez tebe!" dodala rychle a obě jsme se rozesmály.

„Tak fajn, když tak hezky prosíš," uculila jsem se na ni a ona spokojeně zatleskala.

„Počkám dole," oznámila mi a nechala mě samotnou.

Když jsem se oblékla a vlasy jsem si stáhla do drdolu, ze kterého ale stejně trčelo pár pramenů, seběhla jsem schody do společenské místnosti.

„Nový účes, Hermiono?" zeptala se a já pokroutila očima.

„Nemám teď čas zabývat se vlasy, Ginny, běžíme na snídani a já mám pak lektvary se Snapem. Brutální ráno, tak pojď."

Vzala jsem ji za loket a ona se zasmála.

„No, tak tomu říkám krásné pondělní ráno," podotkla, ale to už jsme vcházely do Velké síně.

„Hele, Pansy!" zasmála se Ginny a já se podívala, kam ukazuje. Vybuchla jsem smíchy spolu s Ginny a Pansy nás vraždila pohledem. Docela jí to v těch bílých vlasech slušelo, ale nechtěla bych být poblíž, až ty boláky budou vybuchovat. S úsměvem jsme se posadily naproti Ronovi a Harrymu a oni se otočili ke Zmijozelskému stolu. V tu chvíli se Pansy zvedla a s brekem utekla. Ve dveřích se srazila s Malfoyem, ten ji potom velkým obloukem obešel a podíval se k našemu stolu.

Sledoval všechny, skoro jako kdyby se snažil najít usvědčující důkaz, tedy až do doby, než se podíval na mě. Ztuhla jsem a uhnula pohledem. Sice jsem věděla, že Pansy přímo nesnáší, ale nebudu pokoušet osud.

„Takže, kdo z vás nám ukradl jednu z našich výborných čokolád?" ozvalo se mi za zády z každé strany. Fred a George, každý hlavou z jiné strany té mojí, a dívali se na Rona a Harryho.

„Co? Já myslel, že jste to byli vy!" řekl Ron a Fred s Georgem se na sebe, přes mě, podívali.

„Nevadím vám tady?" zasmála jsem se a podívala se nejdřív na jednoho a pak na druhého.

„Vůbec, krásná Hermiono," usmáli se, oba mě políbili na tvář a já se snažila propadnout do země. V tom mi ale zabránil pohled modrošedých očí, které jsem zahlédla mezi Ronem a Harrym. K mojí smůle si toho ti dva všimli a oba se na něj otočili, v ten moment Malfoy vstal a odkráčel pryč.

„Asi... asi bych měla jít," vysoukala jsem ze sebe, pobrala si všechny věci a zmizela jsem z jejich dosahu, než začnou mít hloupé otázky.

„Takže ty a zrzavá dvojčata?" zarazil mě hlas za dveřmi Velké síně a já se zastavila.

„Nevíš náhodou nic o té čokoládě, že ne?" promluvil znovu a přešel přímo přede mně.

„Ne, nic o ní nevím," odsekla jsem a on ke mně udělal pár kroků, ucouvla jsem, ale to ho nezastavilo.

„A já myslím, že víš," zašeptal tak blízko mého obličeje, že jsem byla nucena podívat se mu do tváře. Jeho oči zkoumaly každý centimetr mého obličeje a já polkla.

„Takže?" naléhal a rukama se opřel o stěnu kolem mé hlavy.

„Nevím, kdo to byl, tak mi dej pokoj," řekla jsem a on se na mě křivě usmál. Opravdu to udělal?

„Stejně ti nevěřím," usmál se a odešel. Znovu jsem musela rozdýchávat jeho přítomnost. Co to mělo znamenat?

„Hermiono, ty jsi pořád tady?" uslyšela jsem Ginny a otevřela jsem oči.

„No jo, nějak se mi zamotala hlava," usmála jsem se omluvně a odlepila jsem se od stěny, ke které mě donutil se postavit.

„A jdeš?"ukázala na schody a já šla za ní. K mé smůle mám teď lektvary se Zmijozelem.