Hermiona

„Pane profesore, co se to s... Voldemortem stalo?" zeptala jsem se váhavě profesora Brumbála, kterého jsme vyhledali, jen co jsme se dostali zpět do Bradavic.

„Slečno Grangerová, řekněte mi ještě jednou, co se v sídle rodiny Malfoyů stalo, pak budu možná schopný vám odpovědět," řekl mi a já se zhluboka nadechla.

„Když jsem s Dracem sehrála to divadlo dole v síni, běžela jsem ani nevím kam. Víte, on to zahrál tak přesvědčivě, že jsem tomu všemu bláhově uvěřila..." začala jsem a omluvně jsem se podívala na Draca. Usmál se.

„Cestou mě zastavil Ron a já mu všechno řekla. Můj bože, Ron!" uvědomila jsem si najednou, ale profesor Brumbál zvedl ruku abych se uklidnila.

„Pan Weasley je v pořádku. Byl trochu zmatený, ale bylo to jen omračující kouzlo. Potom byste se za ním měli zastavit na ošetřovně. Ptal se na vás," vysvětlil mi a já si oddechla. Byla jsem opravdu ráda, že mu Bellatrix neudělala nic hroznějšího.

„Pokračujte," vyzval mě ředitel, když jsem dlouho mlčela.

„V polovině toho, kdy jsem Ronovi říkala, co se stalo, mě přerušila Bellatrix. Pak se vše odehrálo hrozně rychle a já se ocitla v Malfoy Manor. Okamžitě jsem věděla, že je zle. Byli tam všichni, Dracovi rodiče, Smrtijedi i Voldemort. Stáli kolem mě... já... moc si toho nepamatuji, ale vím, že uprostřed toho všeho jsem viděla rozzuřený obličej Dracova otce. Bellatrix se skvěle bavila, Dracova matka se na mě ani nepodívala a Voldemort chodil kolem mě a ptal se mě na různé věci..."

Zachvěla jsem se, nechtěla jsem na to vzpomínat.

„To je v pořádku, můžete pokračovat až částí s patrony," usmál se na mě Brumbál a Draco mě vzal za ruku.

„Když jsem viděla, jak na Draca jeho otec použil jednu z kleteb, která se nepromíjí, potom, co přiznal že mě opravdu miluje, musela jsem mu nějak pomoct. Jakkoliv. Snažila jsem se k němu dostat, a tak se naše ruce spojily... Pak se to stalo. Ozvala se ohromná rána a všude kolem bylo bílé, oslnivé světlo. Když jsem se rozkoukala, byli všude patroni. Byly jich snad stovky, ale ten jednorožec byl největší. Bellatrix proti nám zkusila poslat nějaká kouzla, ale patroni je odráželi. Dracův otec pak odešel a přivedl Voldemorta. Ten si určitě myslel, že jsem je vykouzlila já, podle pohledu, kterým se na mě podíval, ale pak se jednorožec pohnul a pronikl do něj. Nebyla jsem si přesně jistá, co se stane, přeci, patroni jsou jen kouzlo. Ale když se Voldemort usmál... no, všechny nás to překvapilo."

Rozpačitě jsem se usmála a podívala jsem se znovu na Draca.

„Pane profesore, Voldemort, on se choval zvláštně. Skoro jako kdyby vypil hodně silný nápoj lásky nebo něco podobného. Dokonce mi Hermionu přál a řekl, že nezáleží na tom, že je mudlovského původu," dopověděl to Draco a ředitel si v prstech promnul vousy.

„Je to velice zvláštní, asi se na to budu muset podívat osobně," zamumlal nakonec a usmál se.

„Vy se prozatím držte toho, že k sobě nepatříte... pro jistotu," dodal a já s Dracem jsme se na sebe podívali.

„Dobře," souhlasil Draco po dlouhém mlčení a stiskl mou ruku, kterou měl pořád ve své.

„Jsem si jist, že se vám to nelíbí, ale bude to tak lepší. Jen do doby, než zjistím, co se doopravdy Voldemortovi stalo, samozřejmě."

„Myslíte, že to bude trvalé?" zeptala jsem se a profesor k nám přišel blíž, skoro jako kdyby nám chtěl říct nějaké tajemství.

„Nejsem si tím úplně jistý, ale myslím, že ano. Bude to zřejmě souviset s vaší věštbou," usmál se, mrkl pravým okem, a pak se znovu narovnal do plné výšky. Neovládla jsem ten obrovský úsměv, který se mi objevil na tváři. Podívala jsem se na Draca, usmíval se stejně jako já a já ho chtěla tak moc obejmout.

„No, ehm... já půjdu." odkašlal si ředitel a vlídně se usmál, jako kdyby věděl, že nám má dát chvilku o samotě.

„Nezapomeňte, co jsem vám říkal, zůstaňte u papíru," mrkl na nás znovu a podal nám roztržený pergamen. Náš pergamen.

Nevěřícně jsem na ten kousek koukala. Jak se k němu dostal? Vím jistě, že jsem ho schovala do kufru mezi Dracovi obrázky.

„Pane řed..."

Nedořekla jsem to, protože když jsem vzhlédla, už po něm nebyla ani stopa. Otočila jsem se k Dracovi a během pár sekund jsem mu omotala ruce kolem krku a on zabořil obličej do mých vlasů. Ani jsem nechtěla vidět, jak vypadám, měla jsem na sobě pořád svoje plesové šaty, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Můj princ mě zachránil a já se mohla opravdu cítit jako princezna.

♡♡♡
Ahojky tak jak se vám líbí dnešní kapitola?
Co myslíte, že ředitel zjistí?
Bude Voldemortův stav trvalý?
Nebo to byla jen hra s hlubším záměrem?
To se dozvíte :)
Ne teď...samozřejmě :P
Musíte si počkat na další kapitoly :)

Beatrisie Rosseau
♡♡♡