Hermiona

Vůbec jsem netušila, proč se na mě všichni tak divně dívají. Probudila jsem se na ošetřovně, ačkoliv jsem si vůbec nepamatovala, že by se mi něco stalo.

„Hermiono, kde je Draco?" zeptal se mě profesor Brumbál a já k němu otočila hlavu. Malfoy? Proč bych měla vědět, kde je?

„Malfoy? Proč bych o něm měla něco vědět?" řekla jsem zmateně a podívala se po všech ostatních. Profesor Snape, Ron, Harry a Ginny. Všichni se na mě tak zvláštně dívali. Stalo se něco?

„Byla si na Astronomické věži. S ním," řekl Ron a já se zasmála.

„Co je to za hloupost?"

Musela jsem se posadit. Copak se všichni pomátli? Co bych tam dělala? A s ním?

„Nelži, Hermiono!" obořil se na mě Ron a já se zarazila. Co to do něj vjelo?

„Ale já vůbec nechápu, o co vám jde!" zvýšila jsem hlas.

„Tak dobře. Myslím, že máte vyučování," přerušil další Ronův nával otázek Brumbál.

„Uzdrav se, Hermiono," řekla mi Ginny konejšivě a pak všichni tři odešli.

„Hermiono, a teď zcela vážně. Pamatuješ si, co se stalo na té věži?" obrátil se na mě ředitel, jen co za mými kamarády zaklaply dveře.

„Ale já jsem na žádné věži nebyla a vůbec nevím, co dělám tady!" vykřikla jsem frustrovaně a profesor mě pohladil po ruce.

„Obávám se, že jí vymazal paměť," promluvil profesor Snape a já zvedla oči. Vymazal paměť?

„Ubohá dívka, ani nechci vědět, jak to pro Draca muselo být těžké," řekl ředitel lítostivě a já už úplně přestala chápat, co se tu děje.

„Asi by bylo dobré trochu ti osvěžit paměť. Ale... no s tím se už budeš muset vypořádat sama se svými přáteli. Mladý Malfoy měl štěstí, že za dlouhých večerů chodím na procházky k Astronomické věži. Pan Weasley mě našel jako prvního a byl... no, byl vyděšený z toho, co viděl," mluvil ke mně ředitel a já ho mohla jen sledovat, protože jsem absolutně netušila, o čem to mluví.

„Pane, ale Draco je pryč, nemyslím si, že by byl dobrý nápad vracet jí paměť," promluvil Snape až překvapivě milým a vlídným hlasem.

„Severusi, chápu, co mi tím chceš říct, ale ona si zaslouží znát pravdu, nemyslíš?"

„Takže mi Mal... Draco vymazal paměť? Ale proč? Kvůli čemu? Co jsem zapomněla?" zeptala jsem se a oči obou profesorů se na mě upřely. Brumbál si sedl na okraj postele a podíval se mi do očí.

„Draco je Smrtijed, Hermiono, a měl tu smůlu, že to pan Weasley zjistil," oznámil mi a já se prudce nadechla. Malfoy byl sice pitomec, ale nikdy bych nevěřila, že by se stal tím, čím je jeho otec. Tak hloupý přeci není, ne?

„A víte to jistě?" zeptala jsem se a Brumbál si povzdechl.

„Měl jsi mi to říct, Severusi, tohle všechno by se nemuselo stát. Ochránil bych ho, to přeci víš," obrátil se na Snapa který mlčel.

„Hermiono, tys to věděla. Draco ti to řekl," řekl Snape mým směrem a já se znovu zarazila.

„Pane profesore, co všechno jsem zapomněla?" zeptala jsem se ho a on si povzdechl. Snape si povzdechl, neuvěřitelné.

„Miloval tě, pojí vás identická věštba, věštba, které se bojí i sám Voldemort," odpověděl mi a já ztuhla. Zase. Chtěla jsem se zasmát, ale něco v mojí mysli mi v tom bránilo.

„Bariéra v její mysli není tak silná, pane," řekl směrem k Brumbálovi a já se na něj také podívala. Přemýšlel.

„Hermiono, teď když víš základy... chci, aby ses sama rozhodla, jestli si chceš vzpomenout. Vzpomenout na to, co tě Draco nechal zapomenout. Snažil se tě tím nepochybně ochránit, ale věř mi, že ti žádné nebezpečí nehrozí," promluvil po chvíli mlčení Brumbál a já se zamyslela. Draco. Smrtijed. Miloval mě. Chci si vzpomenout?

„Můžu si to promyslet?'' zeptala jsem se tiše a Brumbál se zvedl z mé postele.

„Ovšem," přikývl mi a pak bez jediného slova oba odešli.

Večer v Nebelvírské společenské místnosti

Nemohla jsem se rozhodnout, a to, jak naštvaně na mě Ron koukal, mi nepomáhalo.

„Hermiono?" vyrušila mě ze zírání do ohně Ginny a sedla si ke mně na pohovku.

„Víš, i když by s tím Ron nesouhlasil, chci, aby sis vzpomněla. Malfoy je sice Malfoy a taky Smrtijed, ale... Víš, byla jsi šťastná," řekla mi a já k ní otočila hlavu. Vypadala až příliš ustaraně na svůj věk.

„Co všechno víš, Ginny?" zeptala jsem se a ona se ohlédla ke stolu, kde seděl Ron a tvářil se, že píše domácí úkol.

„Vím toho dost, nechceš se projít?" navrhla a já s radostí přikývla. Už mě dusila tahle naštvaná atmosféra všude kolem mě.

„Víš, Hermiono, ať byl Draco, jaký byl, změnil se. Buďto to bylo tou věštbou, nebo láskou k tobě. Je to jedno, ale opravdu se změnil a ty jsi byla šťastná. Chtěla bych, aby sis vzpomněla a zároveň to nechci, protože tu není a ty bys byla smutná," řekla hned, jak jsme vyšly z portrétu, a já mlčela. Neměla jsem na to co říct. Všechno bylo tak neuvěřitelné.

„Není to nějaký vtip? Já a princ Zmijozelu?" řekla jsem a ona se zastavila.

„To mi něco připomnělo," zamumlala a vytáhla složený kus pergamenu z kapsy. Když ho rozložila a podala mi ho, otevřela jsem pusu. Byl to obrázek mě.

„Podívej se na podpis," řekla mi a já sklopila oči k úhlednému písmu v rohu obrázku.

„Princ?"

„No jo, kreslil to sám Zmijozelský princ," usmála se a já? Já jsem nevěděla, co říct. Znovu.

„Hermiono, chci, abys věděla, že ať je Draco, jaký chce, jsem na tvé straně. Vím, že si měla důvod k tomu věřit mu i dál, i když si věděla, kým je," objala mě Ginny a pak nás vyrušily kroky.

„Blaisi?" řekla jsem překvapeně, když se objevil na chodbě s krabicí v ruce.

„Hledám tě, Hermiono." řekl hned a popoběhl k nám.

„Mě?"

„Ano, vím, co se stalo. Tohle si vezmi, sice mě zabije, až zjistí, že jsem ti to dal, ale chci, aby dostal rozum, a to se stane jedině tehdy, když si vzpomeneš."

S tím mi podal krabici a zase rychle zmizel. Když jsemkrabici za pomoci Ginny otevřela, snad se mi i zastavilo srdce. Byla plná obrázku,na kterých jsem byla já, a na každém byl stejný podpis. Princ.