Ruce zamazané od krve boha vody otřel do už tak špinavého ručníku, který visel vedle umyvadla. Strhl ho z háčku a odhodil na hromadu, kde už bylo pár špinavých kousků oblečení. Poté se otočil na Petera, který stál ve dveřích do koupelny. 

„Mohl si zakročit..." ucedil k němu naštvaně a zase se otočil k zrcadlu. „Mohl si ho zachránit, ale zachoval ses jako hlupák." 

Peter mu položil ruku na rameno, aby si ho mohl otočit k sobě. „Myslíš si, že bych to neudělal, kdybych měl jen nepatrnou šanci, že mě poslechne? Říkal jsem mu, že ho zmrzačí! A myslíš si, že mě poslouchal?!" 

„Měl ses víc snažit," odvětil chladně Toldreos. „Protože kdyby ses snažil, tak by Uddur neměl pořezaný obličej! Myslíš si, že to byla prdel snažit se to sešít?! Vždyť já o sešívání ran vím jen to, co jsem pochytil od doktorů, kteří pracují pro našeho fotra!" zařval a rozhodil rukama. Kolem něj se začala rozprostírat temná aura plná zlosti. 

Peter o krok ustoupil. „Co se to s tebou děje, Tode?" dostal ze sebe. Oči měl upřené na dva veliké stíny, které se zhmotňovaly za zády jeho bratra, který na něj stále upíral nevraživý pohled. „Bože, co je ta věc za tebou?!" vyjekl, když stíny začínaly připomínat veliká křídla temnější než samotnou nicotu. 

Toldreos sebou trhl a otočil se kolem své osy. „A co bych měl vidět?" zavrčel, když se zastavil. Nic neviděl. Stíny, které ještě před pár vteřinami rostly z jeho zad, se rozplynuly jako pára nad hrncem. „Tak co jsem měl vidět?!" dožadoval se odpovědi, když jeho bratr zarytě mlčel a uspořádával si obrazy, které viděl. 

„Myslím, že to bylo něco jako křídla," řekl pomalu, jakoby ta skutečnost byla méně podivná, když mu to vysvětlí klidným tónem. „Nedívej se na mě takhle! Já jsem skutečně viděl křídla!"

„Jasně, a příště mi budeš tvrdit, že se náš fotr přeměňuje za úplňku ve vlkodlaka," zabručel. „Co jsi vůbec od rána pil? Nečekal bych, že zrovna ty budeš na sračky už v půl desáté ráno." 

Peter se na něj podíval. Nechtělo se mu věřit, že si Tod myslí, že něco pil. A rozhodně nechtěl věřit tomu, že si ničeho nevšiml. Snad mu muselo přijít divné, že je všude cítit smrad, jakoby někdo choval spoustu hadů v příliš malé místnosti. Musí to mít něco společného s tím stínem, blesklo hlavou Peterovi. 

„Takže si nic neviděl," konstatoval trpce. „Mě ale nepřijde úplně normální, aby se za někým zhmotňovala křídla a vzduch v místnosti smrděl, jako když se tu prohání tak miliarda hadů."

„Co tím chceš naznačit?" zavrčel Tod. Neměl ani v nejmenším, náladu na další hádky. Bylo mu zle z toho, co udělal jeho otec bohovi vod. Nechtěl už do konce dne nikoho z nich vidět. Proklínal sám sebe, že nešel s Williamsem sám, protože věřil, že by ho dokázal zastavit. 

Jeho bratr mu zamával rukou před obličejem. „Změnil ses, Tode, a nějak netuším, zda k lepšímu," oznámil mu. „Nechováš se jako ten starý Toldreos, který se mnou žertoval a někdy, pravda, byl příjemný jako osina v zadku, ale nechoval se tak vypočítavě. Jsi úplně jiný od té doby, co jsi mluvil s tím bohem času..." odmlčel se, aby se ujistil, že nedostane v dohledné době přes hubu. „Co ti řekl tak zásadního, že jsi obrátil o tři sta šedesát stupňů?"

„A co by mi měl jako říct?" zeptal se. „Myslíš si, že si nechám celý život srát na hlavu, jen protože jsem syn Jerryho Williamse?! Snažil si ses někdy pochopit, proč ty bohy vězníme pod zámkem?! Samozřejmě, že ne! Myslíš, že by se o ně náš otec zajímal, kdyby mu někdy v minulosti nezkřížili cestu a něco mu neprovedli?! Náš fotr se celý život žene jen za pomstou, a když už jí několikrát vykonal na těch bytostí, které každým dnem padají stále hlouběji na dno, tak najednou nemá co lepšího na práci, než je týrat, nechávat je znásilňovat a podkopávat jejich ducha!"

„Mluvil si alespoň s jedním z nich, když si je byl stříhat?! Samozřejmě, že ne! Já jsem s nimi mluvil! Nejsou to takové stvůry, jak nám je fotr popisuje! Co na tom, že dokážou ovládat nějakou sílu! Bez toho jsou jen obyčejní lidé, kteří prožívají stejné problémy jako my! Myslíš si, že se na nás koukají z patra, když vědí, jaké to je být smrtelník, který řeší, co přinese další den a jak se dokáže postarat o svou rodinu?!"

„Proč si myslíš, že tak dlouho odolávali fotrovi?! Oni věří, že to společně zvládnou! Stále mají naději, která jim říká, že se odtud jednoho dne dostanou. Kde máme takovou naději my?! Jsme synové Jerryho Williamse a celý život budeme hnít mezi těmahle stěnama! Protože když se budeme chtít oženit a odstěhovat se někam pryč, tak nám v tom ten hajzl zabrání! Jsme na tom hůř, než ti bohové, kteří mají ještě ždibec naděje! My nemáme nic!" 

Peter se na něj díval neschopen slova. Stále dokola si opakoval v hlavě slova, která jeho bratr ve vzteku vykřikl a začínal chápat, že vše, co řekl, byla pravda. Neměli šanci se úplně odstřihnout od OPO, protože jejich otec by je vždy dotáhl zpátky, ať už by chtěli nebo ne. Nezáleželo by mu na tom, zda by si našli ženu až na druhém konci světa, protože by je donutil se přestěhovat co nejblíže jeho moci. 

Chápal, že i bohové strádají, ale nikdy by si neřekl, že mohou řešit stejné věci jako on. Každý den viděl, jak se ohnivý bůh dívá na svojí ženu, a nedokázal pochopit, že to musí být stejná láska, jakou on prožíval s Kateřinou. Nevěděl nic o jejich minulosti, ale pochopil, že si museli zažít hrozné časy, když jim po krku šel jejich otec společně s OPO.

„Já to chápu..." řekl potichu. Čekal, že se mu bratr vysměje, protože on toho přece věděl více, než on. 

Toldreos se ale nezačal smát. Přeměřoval si ho pohledem a přemýšlel, kolik by toho mohl svému bratrovi říct. Věděl, že zná tajemství, které by mohlo ohrozit bohy i jeho a proto se rozhodl před ním Petera ochránit. Neřekl mu nic. Jen se otočil na patě a odešel z koupelny. Potřeboval si ujasnit pár věcí a hlavně se uklidnit, protože mu krev v žilách stále vřela.