Místnost smrděla smrtí. Uddur cítil, že vzduch je prosycený pachem, který vydávají umírající před tím, než po tolika bezesných nocích zemřou. Vůbec se mu to nezamlouvalo, ale z téhle místnosti nebylo úniku. Kdyby přece jen utekl, tak by musel čelit celé organizaci, aby měl jen prchavou naději, že se dostane na pár vteřin ven.

Nesnášel to tady. Nesnášel ten pocit beznaděje, kterým byl napuštěný snad i vzduch, který se k němu dostával soustavou trubek. Kdyby jen tak mohl říct Evelii se Shereem, co zjistil. S nadšením by jim sdělil, že plány sedí do poslední chodbičky, ale mělo to jeden háček. Byl zavřený uprostřed toho obřího komplexu a doufal, že ještě někdy spatří nebe. 

Dveře na druhé straně místnosti se nehlučně otevřely. Uddur se vmáčkl do rohu a doufal, že si pro něj nejdou. Další výprask za neposlušnost by už nevydržel. Nevěděl, jak dlouho bude ještě schopný mlčet o jejich plánech a snášet rány, které dopadaly ze všech stran. Byl odhodlaný všechny, kdo mu ublížili, zabít, pokud nebude mít jinou možnost. 

Dovnitř vešel vyrovnaným krokem Jerry Williams s jedním ze svých synů. Oba dva upřely pohled na boha krčícího se v rohu, jako zvíře zahnané do kouta. Bylo to směšné! Bůh se obával pouhých smrtelníků!

„Mám pocit, že se nás bojí, tati," řekl mladší Williams vážně. Uddur zvedl hlavu. Tohle nebyl ten, který ho chtěl vyhodit z budovy. Tohle musel být jeho bratr. 

„To je hloupost. Myslíš si, že by se mě bál bůh, který nám všem vyhrožoval, že z nás nadělá kupu pěkně hnusných mrtvol?" ušklíbl se Jerry. Na jeho úšklebku nebylo ale nic uklidňujícího, jako na tom Shereově. 

Bůh vody zvedl hlavu a podíval se mu do očí. „Proč jste přišli?" zeptal se pevným hlasem. Jeho hlava ale vykřikovala, že by měl vzít nohy na ramena, dokud to ještě jde. 

„Co chceme my?" zeptal se Jerry. „To je přece prosté jako hovno na stěně. Chceme informace. Nic z tohohle si nemohl naplánovat sám, takže mi hodně rychle řekneš, kde se schovává ta děvka boha času!" udělal krok dopředu a Uddur instinktivně zvedl ruce na obranu. 

„Nevím!" vypískl. Ramena se mu začala otřásat strachem. Shereus měl pravdu, prolétlo mu hlavou, nikdy před tím jsem nezažil pořádnou bolest a takový strach. Proč jen nemohl jít on na místo mě?

Ucítil, jak ho někdo hrubě popadl za zápěstí. Otevřel oči. Díval se zblízka do obličeje Jerryho Williamse, který ho za pomoci svého syna tahal na nohy. Za spoutaná zápěstí ho pověsili na hák trčící ze stropu, jako hrůzný pařát obrovitého ptáka, který se k němu snaží stropem dostat. 

Jerry ho poplácal po tváři. „Takže nevíš... To je ale škoda, veliká škoda," jeho hlas byl plný lítosti, ale jeho oči plály jako dvojice safírů. Pěst se zabořila do Uddurových žeber.

Zaskučel bolestí. „Opravdu nevím!" vyjekl zoufale. Nesměl nic prozradit, na tom jediném teď záleželo. Nemohl odsoudit jejich plán k neúspěchu, když zbývaly jen dny do jeho uskutečnění. Jen pouhé dny po rocích vyčkávání. Jen dny. 

„Petere!" zařval na mladíka po svém boku. „Dej mi svůj nůž. A neodmlouvej, vím, že jeden nosíš vždy u sebe, jako Toldreos," nastavil dlaň a čekal, až mu do ní padne chladný kov loveckého nože. S viditelným uspokojením se podíval z čepele na Uddura. Jen jeho oči, divoké a nevyzpytatelné jako oči dravce připraveného skočit na svou oběť, prozrazovaly jeho duševní rozpoložení. 

Uddur se začínal bát. Plíce se mu stáhly natolik, že doušky kyslíku, které pojímaly, nestíhaly okysličovat jeho mozek, který hlásil katastrofický strach. Byl jako zajíc přišpendlený září reflektorů rychle blížícího se auta. Zbývaly jen vteřiny do srážky, když se mu oči zalily slzami a tváří mu projela řezavá bolest. 

Vykřikl. Možná, že to ani nebyl výkřik, ale jen tichá prosba bohům, aby ho ušetřili takové bolesti. Měl pocit, že mu Jerry musí přejíždět po tváři doběla rozžhavenou ocelí, protože muka, jež zažíval, tomu silně odpovídala. Neodvážil se otevřít oči ze strachu, že by spatřil ty oči a všechno jim řekl. Byl odhodlaný neprozradit ani slovo, ale už za žádnou cenu nechtěl pohlédnout do těch očí.

„Nech toho, otče! Vždyť ho akorát zmrzačíš!" zakřičel Peter s pohledem fascinovaně, ale zároveň plným nechutě, upřeným na práci s nožem, který jemně nařezával kůži svým rozžhaveným ostřím. 

Jerry se na něj otočil. „Proč bych měl poslouchat zbabělce, co nebyl schopný zakroutit krkem ani vlastnímu králíkovi?! Kdo si myslíš, že jsi, abys mi mohl rozkazovat jako malému harantovi?!" jeho oči byly očima rozzuřeného boha pomsty. Peter sklopil pohled a připlácl si ruce na uši. Nedokázal poslouchat bohův řev, který se nesl chodbami a uváděl nejednoho zaměstnance do nervozity. 

Nůž dopadl na zem pokrytou kapkami krve. „Zavolej sem někoho, aby tady uklidil..." pronesl Jerry nepřítomně ke svému synovi. Oči měl jen pro Uddura, jehož tvář byla zvrásněná velikým množstvím ran. Počkal, až za Peterem zaklapnou dveře, poté popadl boha pod krkem. „Tak kde je ta čubka?!" 

Otevřel oči. „Nevím," vydechl a sklonil hlavu ke svým nohám. Takhle to přece nesmí dopadnout, říkal si v hlavě, takhle ne. Veliké příběhy sice potřebují své oběti a mučedníky, ale Uddur nehodlal zemřít v takové kobce rukou Jerryho Williamse. Odmítal přijmout svůj osud, který na něj křičel, aby se vzdal, protože pak to bude méně bolet. 

„Takže nevíš..." protáhl ta dvě slova šéf OPO. „To abych tě zítra navštívil s Tonym, pak bys nám mohl říct něco jiného, než jen nevím," usmál se tím odporným způsobem. Sebral ze země nůž a zmizel na chodbu. 

Svět se smrsknul na bolest projíždějící celým obličejem. Na bolest, která spalovala jeho odhodlání a bortila hradby v jeho mysli. 

Dveře se znovu otevřely a dovnitř vstoupil černovlasý mladík s Peterem v závěsu. Oba se na něj soucitně podívali a začali se věnovat své práci. Nejprve Uddura sundali z háku a uložili do postele, poté se Toldreos začal věnovat krvi na zemi a Peter se vrhl na krev na jeho obličeji. 

„Nechápu, jak si tohle mohl dopustit, Petere," řekl mladík s hadrem v ruce. „Mohl si mu přece říct, ať toho nechá," zabručel. 

Peter na něj upřel svůj modrý pohled, tolik odlišný od toho svého otce. „Řekl jsem mu to, ale nazval mě zbabělcem a připomněl mi tu příhodu s králíky... Jako by snad záleželo, jestli ve dvanácti zařízneš králíka, o kterého se rok staráš." 

„Já i Tony jsme to zvládli, tak proč ne ty?" setřel hadrem veliký flek a hodil jej do kýble se světle růžovou vodou. 

Jeho bratr si povzdechl. „Já na to prostě neměl. Ten králík nikomu nic neudělal. Nemohl jsem ho zabít, Tode." 

„Ale mohl," zavrčel Toldreos. Zvedl se ze země a podíval se kriticky na bratrovu práci. „Dej to sem," vyškubl mu z ruky hadřík, kterým otíral Uddurovi tvář. „Musíš to vzít pořádně. Přines mi raději lékárničku. Tohle nebude chtít jen pofoukat," obrátil se na Petera, který se už zvedal, aby mu podal brašnu, jež s sebou přinesli. 

„J-jak dlouho tady budu?" zeptal se jich úzkostlivě bůh vody, který pečlivě vážil slova. Nevěděl, komu by měl věřit a tak nechtěl znít moc přesvědčivě. 

Toldreos na něj upřel své zelené oči. „Do té doby dokud se Williams nerozhodne pustit bohy, nebo si pro tebe někdo z nich nepřijde," řekl chladně. Zkoumal rány na jeho tváři a hodnotil, s kolika si bude umět poradit. Vyhlídky nebyly zrovna zářivé. Tod věděl, jak by měl sešít menší zranění, ale na obličeji si jen troufal pomyslet, jak by měl sešít tyhle dva kusy kůže, tak, aby z toho byla zase tvář.

„Nemáte jako bohové větší možnost regenerace?" zeptal se do ticha Peter, který navlékal nit na jehlu. „Slyšel jsem to říkat pár vědců, co pořád chodí kolem s těmi svými papíry a notesy." 

Uddur přikývl. 

„Tak to bys mohl jen zašeptat pár slov, zamávat ve vzduchu rukama a rázem bys měl obličej jako dřív," navrhl Peter vesele. 

Bůh vody ale posmutněl. „To bych nemohl. Nefunguje to jen tak na počkání... Já nejsem bůh života, ale vody," každé slovo, které ze sebe dostal, mělo mezi sebou velikou pomlku a občasné syknutí bolestí, když natáhl nějaký zničený sval nebo jen kůži.

„Ty vole, Tode! Chápeš, co otec konečně dostal do své sbírky?!" vyjekl blonďák s nadšením. „Tak proto byl včera tak laskavý! Já věděl, že musel někoho z nich dostat!" poplácal Toldreose po zádech, ale pak si všiml pohledu, který na něj upíral on i Uddur. „Samozřejmě to nemyslím zle... Já jen, že..." 

Druhý mladík protočil oči. „Raději už mlč," prohodil k němu a napřáhl ruku, aby mu do ní podal jehlu. „Doufám, že mi alespoň trochu věříš," řekl a poprvé za celou dobu se trpce usmál s pohledem upřeným na tváři boha vody.