Měsíc už dávno vystoupal nad vrcholky stromů a nyní se zvolna snášel zase dolů, aby ulehl do peřin a udělal prostor znovuzrozenému slunci. Hvězdy se třpytily jako tisíce drahokamů poztrácených bohyněmi při procházce vesmírem. 

Shereus se zakloněnou hlavou koukal na tu nádheru. „Vůbec se mi nelíbí, že tam, musel jít sám," řekl do nočního ticha. 

„Nebyla jiná možnost," odpověděla mu tiše Evelie. Upřela oči barvy fialek na jeho tvář ozářenou měsícem. Její prsty opatrně pohladily pokožku se strachem, že by se pod jejich dotekem měla rozpadnout. „To přece víš. Nevěřím Lucii, ani co by se za nehet vešlo," dodala po chvíli, kdy pohled, který na ní upřel, přestal být překvapený ale úplně jiný.

Dal jí ruku kolem pasu. „Stejně se mi to nelíbí. Bude sám uprostřed lidí, kteří nesnášejí bohy víc, než kohokoliv jiného." 

„Poradí si," řekla do tiché noci. „Ale bojím se, abychom o něj nepřišli..."

Shereus se lehce usmál a vtiskl jí polibek do vlasů. „Jestli se mu něco stane, tak za to Williams zaplatí," prohlásil po chvíli. Oči se mu zaleskly ve svitu hvězd. Evelie se na něj dívala a přemýšlela, proč si ze všech mužů na světě vybrala zrovna jeho. Toho, který se k ní ze začátku choval, jako ke každé jiné dívce, jež za svůj život potkal. 

„Už brzy budeme muset zaútočit," oznámila mu. „Něco mi říká, že jestli budeme dlouho čekat, tak se nám to nepodaří," pohlédla mu rozhodně do očí.

Oplatil jí pohled a uličnicky se usmál. „Tak zaútočíme hned po novém roce. Jerry nebude čekat, že bychom se objevili tak brzy." 

Evelie se úzkostlivě podívala k lesu. „Mám špatný pocit. Myslím, že Uddur se už nevrátí..." zašeptala. Schoulila se více do jeho veliké náruče, až se do vzduchu uvolnila vůně mateřídoušky prodchnutá sladkou vůní růží. 

„Myslíš?" zeptal se a nadzvedl obočí. „Spíš mi přijde nepravděpodobné, že by se nevrátil. Má přece jednoduchý úkol..." přitáhl si jí blíž k sobě ze strachu, že by se mohli každou chvíli objevit agenti organizace a odtrhnout je od sebe. 

„Možná, ale i tak ho mohl někdo chytit. To znamená, že se dostal tam, kam neměl," vydechla. Všechny útržky jí v hlavě najednou sepnuly. Uddur se musel dostat do části budovy, kde panuje Jerry. Nevrátil se, protože ho museli chytit. To by mohlo znamenat, pomyslela si, že plány jsou v pořádku. 

Shereus si prohlížel dlouhou dobu její zamyšlenou tvář, která neztratila nic ze své krásy, než se odhodlal zeptat. „Co to znamená pro nás?"

„Plány dle všeho sedí," odpověděla a přitáhla se k němu, protože se do ní zabodli jehličky chladu. „Nevrátí se. Večírek skončil před třemi hodinami. Jerry ho přidal do své sbírky," zašeptala s pohledem upřeným na své ruce. Moc dobře věděla, co to pro ně znamená. Byli oslabeni pro poslední útok a to je stavělo do situace, kdy neměli čas vymýšlet složité plány. 

„Myslíš, že ho budou držet u ostatních?" zeptal se bůh války, jehož oči zářily jako dvojice umírajících hvězd. Evelii stačil jen jediný pohled do jejich modře a odpustila by mu i vraždu. 

Položila mu ruku na tvář. „Na to je Jerry moc chytrý. Dá ho na jiné místo, protože mu bude jasné, že rozhodně nejednal na vlastní pěst." 

Přikývl. Nic víc, nic míň. Ten úsečný pohyb způsobil, že Evelie se úplně oprostila od dnů, které je ještě čekali. Dívala se do jeho tváře a zapomínala na celý svět, který se pro ni smrskával, až zbyl jen Shereův obličej. Jeho rty, oči a paže hladící její tělo. 

„Co to děláš?" vydechla, když jí položil na karimatku, kde do té doby seděli. 

Jeho oči se zaleskly a na tváři se mu objevil drzý úšklebek. „Myslel jsem, že bychom mohli..." zavrněl jako kočka a vtiskl jí polibek na šíji. Shereovi hbité prsty z ní stahovaly jeden kousek oblečení po druhém. Přitiskla se k němu, když jí chlad udeřil plnou silou. 

Ve svitu hvězd zahlédla jeho úsměv. Cítila, jak se i on začal velice pomalu vysvlékat. Tak ráda by ho k sobě přitáhla a řekla mu, ať to zbytečně neprotahuje, ale obávala se, že by mohla zkazit jejich první milování. Dívala se, jak odložil do sněhu tričko a ještě víc se na ní usmál. 

„Opravdu to chceš?" zeptal se naposledy. Rychle přikývla. Neodvažovala se cokoliv říct, protože nevěřila, že by její hlas zůstal silný. Opravdu to udělal. Všechny její pochybnosti se rozplynuly, jako by nikdy neexistovaly. Teď byla jen přítomnost. Shereus v ní a hvězdné nebe nad nimi. Hvězdné nebe, za kterým se skrývala její matka, jež byla tak daleko. Za celým vesmírem nebyla jen ona, ale i miliardy duší, které vystoupaly na vrchol a nyní jen mohly shlížet dolů na zem, kde zůstávali jejich příbuzní. 

Evelie stáhla rty do výkřiku plného euforie. Měsíc a hvězdy jako by se přiblížili, aby se mohli stát svědky jejich prvního splynutí. Otevřela oči, aby se mohla podívat na Sherea, který v ní zůstával a stejně jako ona upíral oči do nočního nebe. Oba se cítili plní. Konečně po tolika letech celí a plní odvahy, kterou potřebovali na porážku OPO.

Políbil jí na čelo a opatrně vzal do náruče. Odnesl jí do stanu, kde jí položil do jejich spacáků.

„Miluji tě," zašeptal a utvrdil svá slova polibkem. Poté se zvedl. Chtěl se vrátit ven, aby odnesl jejich poházené oblečení dovnitř. 

Evelie se na něj smutně podívala. „Nikam prosím nechoď, už nikdy nechci být sama." 

„Hned se k tobě vrátím," ujistil jí a ještě naposledy políbil před tím, než vyšel ven. Dívala se za ním a tiskla k sobě spacák, aby jí nebyla zima. Už teď jí chyběl. Byl pryč jen pár vteřin, ale ona už cítila, že se bez něj cítí sama. Chyběl jí jeho dotek, jeho rty, které jí líbaly po těle, i prsty, jež jemně hnětly pokožku. 

Když už přemýšlela nad tím, že za ním poběží, tak se odtáhla plenta stanu a dovnitř nakoukla jeho blonďatá hlava. Odložil jejich oblečení na místo, kde vždycky spal Uddur a lehl si k ní.

„Zítra se budeme muset spojit s Lucií. Pokud skutečně zajali Uddura, tak budeme muset zjistit, kde je," řekl vyrovnaným hlasem. Evelie pocítila nutkání mu pěkně ostře říct, aby tyhle věci nechal na ráno, aby s nimi nekazil tuhle noc, která měla patřit jen jim. 

Namísto první hádky se k němu přitulila. „Musíme ho osvobodit před tím, než osvobodíme ostatní bohy," zašeptala. Vdechovala jejich společnou vůni, která pomalu plnila stan. 

„Čím ale chceš bojovat? Jenom naše božské schopnosti nám nepomohou," namítl, když si dal ruku za hlavu a tu druhou posunul na Eveliin pas. 

Pohladila ho po hrudi. „Já vím," řekla. „V batohu mám schovaný kufr... Dal mi ho můj dědeček."
Vzpomněla si na deník, který stále nosila v kapse a kdykoliv byla sama, tak pročítala zápisky ohnivého boha. Jen podle nich pochopila velikost organizace, jejímuž hněvu měli čelit. Poznala, jaká nestvůra nosí jméno Jerry Williams a jak nebezpeční mohou být jeho nejvěrnější. Věděla o pádu božstva a už mnohokrát si slíbila, že ho nenechá znovu padnout. 

„Co s ním je?" Shereus položil otázku, která jí vytrhla z kruhu přemýšlení. 

„Božské artefakty," zašeptala, jako by o tom tajemství nesměl slyšet nikdo jiný. „Sekera tvé matky, kterou bys měl zdědit." 

Jeho oči se rozzářily. „Mohl bych se na ní podívat? Hrozně mě to zajímá." 

Evelie se zvedla z jeho hrudi. „Dáš mi chvilku?" zeptala se s úšklebkem, když začala hledat ve svém batohu hranu kufru. Vytáhla obyčejný, otlučený a především starý kufr, který položila mezi jejich oblečení. Podívala se na Sherea. „Tohle patří tobě." Řekla a podala mu sekeru starou jako samo božstvo. 

„Je nádherná..." vydechl s pohledem upřeným na lesklém povrchu. „Stejně jako ty," vtiskl jí polibek na ucho. 

Usmála se. „Tohle sis mohl odpustit." 

„Nemohl, nechtěl jsem, abys byla naštvaná, že pochválím sekeru, ale ne svou holku," ušklíbl se bezstarostným úsměvem. Evelie ho pohladila po tváři a zamyslela se nad tím, zda jim oběma bude do smíchu, až budou stát před Williamsem a budou čelit mnohonásobné přesile. Prozatím, ale takové myšlenky hodila za hlavu. Teď tu měla Sherea a noc byla ještě mladá. 

Po delší době opět pokračování. Dneska trochu romantiky, protože co je víc romantického, než když vám zajmou kamaráda? (Kdyby ho třeba zabili? - pozn. Arys) Ale kušuj! Doufáme, že si kapitolu užijete a jako odpustek vyjde dnes ještě jedna. - Jin. + Arys