Zastavil se u jednoho ze stolů. Opřel se o něj, aby se mu nepodlomily nohy. Za sebou uslyšel Peterův hlas a Kateřinin smích. Rychle se rozhlédl kolem sebe, aby mohl spatřit, zda se za ním neplíží Jarmila. 

Mluvil s ni sotva patnáct minut, ale už během nich mu bylo jasné, že bude mnohem těžší, než si myslel, odolat Jarmile. Bál se, že by spíš ona dotáhla do postele jeho, než aby to bylo naopak. 

„Tode, kde jsi? Přece víš, že si tě najdu," ozvalo se za ním. 

Trhl sebou a doufal, že si ho nevšimla. Rychle se natáhl po skleničce se šampaňským. Vypil její obsah ještě dříve, než mu na rameno dopadla ruka s rudě nalakovanými nehty. 

„Tady jsi," prohlásila, když mu z ruky vytrhla prázdnou skleničku. „Myslel sis, že mi utečeš, Tode?" 

Zavrtěl hlavou. „Jen mi vyprahlo v krku," zalhal a rozhlédl se, jestli někde náhodou neuvidí Petera, který by ho mohl zachránit. Viděl ale jen hlavy pracovníků organizace, kteří se dobře bavili, když alkohol tekl proudem. 

Jarmila se zasmála. „To jsem ráda, protože jinak bych si myslela, že mi chceš utéct..." zašeptala mu do ucha. Její prsty ho pohladily po tváři, zatímco druhá ruka se nebezpečně přibližovala k jeho zadku. 

„Počkej chvíli," vydechl překvapeně. „Tady ne, mohl by nás někdo vidět..." jako na důkaz se rozhlédl kolem. Ve skutečnosti by dal všechno, jen kdyby ho někdo zbavil její přítomnosti a neustálých pokusů dostat ho do postele. 

„Na tom ti záleží?" zeptala se nevinně. Její modré oči se zaleskly vzrušením. Přitiskla se k němu ještě blíž, až přes látku jejích mini šatů cítil, že se rozhodně nezaobírala nošením spodního prádla. Hnědé vlasy se jí svezly po útlých ramenou skoro až na délku předloktí, které rozhodně mělo větší sílu, než na co vypadalo. 

Toldreos se falešně usmál. „Docela hodně. Nechtěl bych provokovat Kateřinu s Peterem..." pokývl k páru na okraji parketu. Jeho bratr se nakláněl nad statnou zrzku, jejíž smích se nesl až k němu. Vzápětí se Peter naklonil ještě blíž a políbil jí. Toldreos okamžitě stočil pohled zpět k Jarmile, která se nedočkavě dívala na jeho obličej. 

„Nebo mého otce..." dodal tiše mladík, aby přerušil ticho a zbavil se pohledu, který na něj upírala. Nejraději by znovu dostal hlídku, než aby se musel pracně zbavovat ženy, která se ho od prvního okamžiku, kdy ho viděla, snažila dostat do postele. 

Popadla ho za předloktí. „Klidně můžeme jít někam, kde je víc soukromý... Co třeba tvůj pokoj?" navrhla rychle, když se neměl k pohybu. Její sázka s Kateřinou vyžadovala, aby ho dostala do postele do půlnoci. Nehodlala se vzdát jen proto, že s ním bude tvrdnout tady dole. Znovu se na něj toužebně podívala a pevněji ho vzala za předloktí, které jen tak objala svou drobnou rukou. 

Sotva se na něj podívala, tak pomalu zvedl koutky úst. Trocha alkoholu, kterou vypil, se začala projevovat, protože najednou už se netvářil, že by každá vteřina s ní byla utrpení. Nechal se dokonce i dotáhnout ke dveřím, které vedli do zbytku budovy. Zelené oči mu zářily pobavenými jiskřičkami, zatímco v temných vlasech mizelo snad všechno světlo, které se k nim přiblížilo. 

Vytáhla ho na liduprázdnou chodbu, kde bylo dostatek soukromý, aby se k němu mohla přitáhnout a pokusit se ho políbit. Když už měla rty jen nepatrný kousek od jeho, tak se ozvala hlasitá hudba vycházející z kalhot Toldreose před ní. V duchu sprostě zanadávala a odtáhla se od něj, aby mohl vytáhnout telefon z kapsy. 

Omámeně se podíval na jméno volajícího. Sice ho trochu zamrazilo, když spatřil jediné slovo - Otec- ale raději děkoval bohům, že ho zachránili před Jarmilou. Věnoval jí krátký pohled, během kterého zauvažoval, zda udělal správně, když se rozhodl, že nebude svého otce ignorovat a začal si vymýšlet nějakou dobrou výmluvu. 

„Tohle musím vzít, promiň," oznámil jí a rozběhl se chodbou pryč, pro případ, že by Jerry chtěl řešit něco, co by neměly slyšet jiné uši, než jeho. 

Jarmila se za ním smutně dívala do té doby, než zašel za zákrut chodby. V moment, kdy jeho svalnatá záda zmizela za rohem, vytáhla z kapsy mobil a začala psát zprávu Kateřině. Poté se otočila na podpatku a vyrazila zpátky za zábavou, aby mohla alespoň utopit svoji smůlu v alkoholu. 

Toldreos se za rohem zastavil a přijal hovor. „Ano, otče?" zeptal se. Vzápětí mu došlo, že zase nepozdravil. Plácl se dlaní do čela. „Jinak dobrý večer." 

„Chci tě mít okamžitě u bohů," ozval se z telefonu rozzlobený hlas Jerryho Williamse. „Nevěřím, že se někdo omylem nezatoulá do té chodby." 

„Postarám se o to," odvětil Toldreos nadšeně. Konečně dostal pořádnou výmluvu, proč se nemůže vrátit za Jarmilou a jejíma nenechavýma rukama. „Nikdo se tam nedostane. Co mám udělat, když se někdo objeví?" 

Chvíli bylo na druhém konci ticho. „No přece ho vyhodit, ty idiote!" zařval Williams. „Myslíš si, že mu máš uvařit čaj a provést po OPO?! Jsi úplně tupej nebo ožralej?!" 

„Nic jsem nepil, otče," zalhal s pohledem upřeným na bílou čáru táhnoucí se středem chodby. Jerry mu neodpověděl a hovor se ukončil hlasitým pípnutím. Toldreos si upravil košili a vykročil k laboratoři číslo tři. 

Když se zastavil na chodbě s okny, které vedli do pokojů bohů, spatřil, jak se na něj dívá John se samolibým úšklebkem. S vlasy, které by mu už nepovlávaly kolem hlavy a rozčepýřeným plnovousem, už nevypadal jako šílený učenec hledající látku, která by mu dala ze vzduchu zlato. 

Mladík přišel ke sklu, které je od sebe dělilo, a položil ruku na jeho studený povrch. John na druhé straně udělal to samé. Kývl k jeho pravici, kde pod rukávem byla značka, jež mu na kůži zanechal. Díval se mu do očí, když začal tlačit na Toldreosovo vědomí. 

Odskočil od skla, jakoby mu dalo ránu. Měl pocit, že mu někdo musí zabodávat do hlavy rozžhavené hřeby, které mají každou chvíli proniknout až do mozku a vymazat celou jeho podstatu. Podíval se na boha, který pokývl hlavou, aby mu naznačil, že se není čeho bát. Byl sice vyděšený, ale když viděl, že John pokyvuje hlavou a všelijak jinak mu dává najevo, že to není nebezpečné, tak zase přiložil ruku na sklo. 

Znovu ucítil tlak, který sevřel jeho mysl ocelovým stiskem. 

Najednou se v jeho hlavě ocitla jiná veličina. Prastaré vědomí se otřelo o to jeho a dovolilo mu nahlédnout do vzpomínek stejně rozsáhlých jako historie lidstva. Mohl jen žasnout nad množstvím vědomostí, které obsahovala, ale také si rvát vlasy ze smutku, jež byla prodchnutá. Byla to mysl bytosti staré jako sám čas. Bytosti, která viděla zánik civilizací, rozkvěty říší, objevy největších vynálezů, ale také smrt slavných bojovníků, přátel a rodin umírajících po tisících v době válek, ale i míru. 

Zkus se uvolnit, zašeptal Johnův hlas přímo v jeho hlavě. Nedokážu s tebou komunikovat, když se snažíš dostat mě pryč.

Omlouvám se, odpověděl mu. Jak tohle funguje? Může to někdo zjistit? A to vážně teď jenom stojíme naproti sobě?

Johnovo vědomí se rozechvělo pocity veselí. Brzdi s těmi otázkami. Nedokážu ti odpovědět na všechny, ale řeknu ti, co vím. Ano, stojíme naproti sobě jako naprostí šílenci. Nevím, jak to funguje, ale abych s tebou mohl mluvit jinak, než když jsem u tebe, tak bych tě musel lépe poznat. Dokázal bych pak najít tvé vědomí i na delší vzdálenost a komunikovat s tebou, předávat ti své poznatky nebo ti jen ukazovat místa, které znám.

Sotva to dořekl, tak se objevil obraz Sídla bohů. Štíhlé sloupy lemující hlavní sál, kde se každý měsíc konaly porady, zářily v paprscích slunce zářícího vysoko na temném pozadí vesmíru. Dveře, lemující chodbu táhnoucí se dokola sálu s trůny, byly zavřené, ale i bez toho bylo Toldreosovi jasné, že za nimi musí být pokoje jednotlivých bohů. Podíval se pod své nohy. Stál na mozaice obrovského stromu, který rostl celým vesmírem. Byl to Ivignustil strom z jehož větve byla vyrobená hůl Chronos a luk, který tolik let nosil po ruce Fertys- bůh nenávisti. 

Mohl bych ti ukázat, co všechno jsem zažil, pokračoval John, když obraz zmizel. Nebo tě jen učit. Nejdříve s tebou ale musím navázat lepší kontakt. Ty si musíš zvyknout na můj dotek, abys sebou netrhl pokaždé, když se tě jemně dotknu.

Budu moct mluvit i já s tebou nebo s kýmkoliv jiným? Zeptal se vzrušeně. 

Johnův obličej, který viděl přes sklo, se zakabonil. Ne, řekl klidně. Nepatříš k bohům. Lidské vědomí může jen přijímat, ne hledat. 

Nešlo by to nějak naučit?

Rozhodně ne, ale cítím z tebe více energie, než z jiných lidí, ozvalo se z jeho uzavřeného vědomí. Kdybych tě totiž pustil do své mysli, tak bys poznal, že mé vědomí je tvořeno více vrstvami. Proto je tak těžké zlomit bohovu vůli. Musíš se totiž dostat přes všechny vrstvy.

Proč...

Někdo sem jde! Sdělil mu naléhavě John. 

Toldreos sebou trhl. Rozhlédl se po chodbě, ale nikoho nespatřil. Podíval se na Johna, který kývl ke dveřím od laboratoře. Zamířil k nim a doufal, že si z něj John nedělá legraci. Uslyšel kradmé kroky plížící se tichou místností. Přikrčil se za dveřmi a vyčkával. 

Nikdo nesměl projít dovnitř.