Zhluboka se nadechl a přiložil dlaň na skener. Dveře se nehlučně otevřely a vzduch, který byl do místnosti vháněn větráky, ho ošlehl do obličeje. Upravil si popruh brašny, zkontroloval, zda má po ruce nůž a vkročil do malého pokoje. 

Naproti němu stál bůh času. Oči mu zářily vzrušením. Rty měl stažené do nic neříkajícího úsměvu. Ruce spuštěné podél boků, přesně tak, jak ho to za roky držené v OPO naučili, sevřel v pěst. 

„Nepokoušej se mě oblafnout," zavrčel Toldreos. „Nesmím tě sice zabít, ale o zranění v sebeobraně nikdo nic neříkal." 

John mu věnoval dlouhý pohled. „Nemusíš mít strach. Nikdy jsem neměl v povaze zabíjet lidi, co s tím nemají nic společného." 

Toldreos si uvědomil, že by jen velice nerad vyzkoušel, jestli mluví bůh pravdu. Moc dobře věděl, jak mohou být nebezpeční a co všechno dokážou. Testy, kterých se zúčastnil, mu to ukázaly. Věděl, že tenhle muž by ho mohl nechat zestárnout mrknutím oka nebo omládnout. 

Ruka už mu skoro sjela k noži. „Mě tedy za hrozbu nepovažuješ?" zeptal se odkládaje brašnu na stolek pokrytý knihami. „Docela by mě zajímalo, koho, jako bůh, považuješ za nebezpečného."
Otevřel brašnu a vytáhl žiletku. Podíval se na boha. „Ohol se," řekl, když po něm hodil pěnu na holení. „Jakmile uvidím, že se chceš, dejme tomu třeba podříznout, tak mám povolení tě zneškodnit." 

Ruka mu sklouzla k opasku, kde měl nůž ale i zbraň s uspávacími náboji. John mu pokývl na důkaz, že rozumí a vydal se do přilehlé koupelny. 

„Nech otevřené dveře," zavrčel Toldreos. „Chci tě mít na očích. Až budeš hotový, tak si namoč vlasy. Musím ti je ostříhat." 

Sjel pohledem jeho dlouhé vlasy spadající po ramena. Když každý den procházel kolem cel, tak se musel dívat, jak bohové chřadnou, ale tenhle se jako jediný držel a byl mu ochotný oplatit pohled. 

John vstoupil do koupelny. Zastavil se u zrcadla. Naposledy se podíval na Toldreose.
„Nemohl bys mi někdy přinést nějaké knihy? Ty, co tu jsou, mám už přečtené," mávl rukou k hromádce literatury. 

Mladík se na něj nedůvěřivě podíval. „A proč bych ti měl věřit? Třeba pro to měli dobrý důvod, aby ti nenosili další knihy." 

Usmál se s bradou od pěny. „Nebuď směšný, proč bych se snažil někoho ubít knihou? Jsem přece bůh času, mohl bych tě vrátit do dob, kdy jsi byl ještě v břiše své matky." 

Ta věta Toldreose hluboce ranila. Moc dobře věděl, že je bastard, že není synem ženy, kterou měl Jerry Williams za manželku. Nikdy na to nezapomněl a ona taky ne. Neustále mu to předhazovala. Chovala se k němu nepřátelsky už od doby, kdy byl malým dítětem. 

„Už nikdy o mé matce nemluv," zavrčel na boha. 

Ten se otočil od zrcadla. „Proč bych neměl? Udělala ti snad něco hrozného?"

Toldreos po něm hodil nepřátelský pohled. Sevřel jílec nože a tiše procedil skrz zuby: „Už nechci slyšet ani slovo." 

Ještě spatřil bohův úšklebek, když se otáčel k zrcadlu, aby se mohl zbavit zbytku pěny.
Mladíkovi se vůbec nelíbilo, jakým směrem se rozhovor začal ubírat. Nikdy s nikým nemluvil o své matce, kterou nepoznal a nechtěl s tím začínat při rozhovoru s bohem. Střelil po muži další naštvaný pohled. Moc dobře věděl, co je zač. Bůh času a zároveň nejvyšší z bohů. Dříve z něj možná měl strach, ale nyní k němu cítil zášť. Stále dokola si opakoval, jak ho vůbec někdy mohlo napadnout si myslet, že ti bohové jsou chudáci, když jsou pod zámkem. 

„Hotovo," oznámil hlas hned vedle něj. Toldreos poplašeně uskočil a vytrhl nůž zpoza opasku. Namířil jeho čepel přímo na hruď boha času. 

„Jestli uděláš ještě další krok... Tak..." slova mu uvázla v hrdle. 

John se usmál. „Tak co? Pohrozíš mi, že dopadnu stejně jako můj otec, kterého se vám skoro podařilo zlomit?" pokývl k cele vedle sebe. „Moc dobře vím, co mu Jerry Williams a jeho nejstarší syn prováděli..." 

Toldreos nasucho polkl a spustil nůž o něco níž. 

„A ty to víš také," řekl klidně bůh. Úsměv zmizel a nahradil jej věcný výraz. „Nikdy jsem nechtěl bojovat v tak nesmyslném boji, ale vždy šlo jen o mou rodinu. Mého otce, který se zapletl do víru událostí, které nechápal." 

„James zabil mého dědečka..." zamumlal Toldreos. Nůž zmizel zase za opaskem a mladík se ztěžka posadil na židli. 

John zůstal stát u něj. „Ne, nezabil ho," odmlčel se. „Můj otec nikdy nebyl zabiják. Možná, že zabíjel, ale to jen ze strachu o svou rodinu." 

Podíval se bohovi do tváře. „Proč mi to říkáš?"

„Protože vidím, že jsi chápavý. Nejsi jako tví bratři..." řekl klidným tónem. „Také vím, že jsi jediný, kdo k nám necítí odpor. I když empatií bych to také nenazval."

Vyměnil si s ním pohled a musel se usmát. Počáteční strach z toho, že bude s bohem v jedné místnosti, zmizel. Cítil se, jakoby mluvil s obyčejným člověkem, který mu vysvětluje, proč si koupil namísto dvou rohlíků rohlíky tři. 

Najednou se ale výraz boha času změnil. Přes jeho tvář přelétl mrak znepokojení. 

Toldreos vstal ze židle. „Co se děje?" ptal se rychle. 

„Podívej se sám..." řekl neurčitě John. Přešel k oknu na chodbu. Přitiskl obličej k chladnému povrchu, aby lépe viděl do další cely blíže ke dveřím Williamsovi pracovny. 

Rychle přišel k němu. Po jeho vzoru přitiskl obličej ke sklu a podíval se směrem, kam se upíral bohův znepokojený pohled. 

Tony držel v pěsti hrst hnědých vlasů. Pod ním se svíjela nejmladší bohyně s doširoka rozevřenýma očima hnědé barvy. Roztržené tričko už nezakrývalo skoro nic a Tonyho chtivé prsty se svíraly kolem jejího pasu. Bohyně se snažila ze všech sil bránit, ale proti mladíkovi neměla šanci. 

„To je Liana," vydechl John vedle Toldreose. „Musíš s tím něco udělat!" podíval se na něj. „Prosím!" vyjekl, když se na něj mladík delší dobu beze slova díval. 

Nakonec přikývl. Zkontroloval, zda u sebe má nůž a zbraň a vyběhl na chodbu. Dveře zůstaly rozražené, ale něco v jeho hlavě se správně sepnulo, donutilo ho, vrátit se a přibouchnout dveře, aby bůh neutekl. 

Sprintem zamířil na druhou stranu, aby mohl zabránit znásilnění. Proběhl dveřmi, které ho dělily od hlavní chodby ke kanceláři jeho otce, a zamířil k totožným přímo naproti. Rozrazil je a vběhl do úplně stejné chodby, jako ta, kterou před pár sekundami opustil. Připlácl dlaň na skener, ale nečekal, až se dveře otevřou a okamžitě je rozrazil. 

Naskytl se mu úplně stejný pohled, jako z cely boha času, akorát s tím rozdílem, že Tony už na sobě neměl kalhoty a pokoušel se dostat do kalhotek bohyně. 

„Okamžitě toho nech!" zařval na svého bratra. 

Ten se otočil. „Proč?! Jsou to jen děvky, které můžeš kdykoliv vohnout!" odvětil se slizkým úšklebkem, který věnoval Lianě ve svém sevření. „Vyser se na nějaké moralizování, Tode," pokračoval. „Když okamžitě stáhneš tu ruku z nože, tak ti třeba i dovolím si s ní užít potom, co s ní skoncuju." 

Toldreos se zamračil. „Necháš toho hned teď!" 

„A kdo mě k tomu donutí? Snad ne ty?" ušklíbl se. „Protože ty mi nesaháš ani po kotníky!"
Přirazil bohyni ke zdi. Začal jí zuřivě líbat i přes její protesty a pokusy kopnout ho do rozkroku. Mladší muž zareagoval okamžitě. Popadl bratra za límec košile a odtrhl ho od Liany. Když se začal vzpírat, tak mu ubalil pořádnou facku. 

„Říkal jsem ti, že toho necháš!" řekl výhružně. 

Tony ho propálil pohledem. „Tak mě k tomu přinuť!"

„Ty víš, že milerád," procedil skrz zuby. Rozmáchl se pěstí a trefil svého bratra do obličeje. Ucítil křupnutí. Tony zařval bolestí, když udělal krok zpátky. 

„Tohle se dozví otec!" zařval a rychlým krokem odešel. Dveře za ním práskly, až se otřásla celá stěna vyztužená kobaltem. 

Toldreos se otočil k Lianě, která se tiskla ke stěně. Po tvářích jí tekly slzy, když si přitahovala roztrhané oblečení k tělu. 

„Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě. „Jestli ti něco udělal, tak mi to řekni. Klidně mu rozbiju hubu ještě jednou." 

Zvedla uslzené oči. „Ne..." vzlykla a sklopila zase pohled. „Jen mu neubližuj. Nechci, aby si na mě pak vybil zlost." 

„Chodí sem často?" 

Přikývla. „Začal, když mu bylo sedmnáct... Vždycky to bylo takhle," řekla tiše. 

Toldreos jí soucitně položil ruku na rameno. „Teď tady ale není a už nikdy tě nebude obtěžovat," zašeptal, zatímco si přetahoval přes hlavu tričko. „Na, vezmi si to. Později ti nechám přinést nové oblečení."

Měl se k odchodu, ale mezi dveřmi se zastavil. „Je mi to líto," řekl a odešel. Nemohl už slyšet tiché „Děkuji", které přešlo přes rty Lianě tisknoucí si k hrudi tmavé tričko vonící po hadím odéru, který přebíjel vůni deodorantu.