Měsíc se váhavě vyhoupl z peřin mraků a ozářil chladný les pod sebou. Stříbrné paprsky dopadaly na bělostný sníh, který svit odrážel jako veliké zrcadlo. S temnými korunami stromů si pohrával vánek rozhýbající jemným foukáním celý les. 

Shereus stál před stanem. Nemohl ani pomyslet na spánek. Tížilo ho vědomí, že další den se bude muset obětovat. Bude muset být s tou ženou, která mu způsobila tolik bolesti. Ohlédl se ke stanu, kde spal Uddur s Evelií. Kéž bych tak mohl být jen s ní, pomyslel si. Potřeboval jí otevřít své srdce a pošeptat jí všechny pocity, které v něm mlátili na stěny jeho vědomí. 

„Mám ráda měsíc," ozvala se vedle něj. Přišla jako na zavolání z nebes, jako duch, který se objevil po kouzelném rituálu. „Můj ztracený bratr je bohem zla, temnoty a měsíce. Vždy, když vidím ten stříbrný svit, tak na něj myslím," sklopila pohled ke sněhu. 

Položil jí ruku kolem pasu. „Kde by měl být? Přece se nemohl ztratit. Ani já s Uddurem jsme se neztratili. Někde tam venku jsou možná další potomci bohů, kteří jsou zmatení ze svých schopností. Určitě budou rádi, když uslyší o našem malém vítězství," řekl klidně pokládaje bradu na její temeno. Pevněji ji k sobě přivinul, protože potřeboval cítit, že je tam s ním. Že není jen nějaký nejapný žert jeho unaveného mozku. 

„Nevěřila jsem na lásku na první pohled..." zašeptala do nočního ticha. „Myslela jsem, že je to jen pohádkový výmysl, který má urychlit děj. Ale-"

„Ale co? Poznala jsi, že to nemusí být tak úplně lež?" odtáhl se od ní jen natolik, aby se jí mohl podívat do očí. Sklonil k ní hlavu, že jí konečně políbí a roztrhne tu stěnu, která se mezi nimi vytvořila.

Evelie mu položila ruku na hruď. „Jsem panna..." vydechla s rozšířenými zorničkami. 

„A já blíženec, co to s tím má společného?" ušklíbl se a spojil jejich rty. Trhla sebou, když jí pohladil po zádech. Shereus si nemohl odpustit se do polibku neusmát a pokusit se ho prohloubit. Byl opravdu rád, že Evelie ochotně spolupracovala, i když se chvěla vzrušením.
Odtáhl se od ní, když jim začínal docházet kyslík. „Tak co? Máš chuť to se mnou zkusit?"

„Co kdybych náhodou řekla ne?" laškovně se usmívala. „Co bys udělal pak?"

Popadl jí kolem pasu. „To bych pak byl nucen si tě takhle přehodit přes rameno a odtáhnout si tě domů násilím," zašeptal jí do ucha, když jí měl přehozenou přes rameno. Poplácal jí po zadku a s úšklebkem zamířil ke stanu. 

Pustil jí na zem, ale podržel jí plachtu stanu, aby mohla vlézt dovnitř. Pomohl jí stáhnout bundu a připravil jí spacák. Ona ale zavrtěla hlavou, vzala ho za ruku a povalila na hromadu jeho věcí. Společně si lehli do jednoho spacáku a on jí mohl konečně po tolika nocích obejmout kolem pasu. 

„Uddur s tím nebude souhlasit..." ozvala se po chvíli. Zvedla hlavu, kterou měla do té doby položenou na jeho hrudi. 

Pokusil se usmát. „Uddur si může namítat, co chce. Já se tě ale nevzdám," vtiskl jí polibek do vlasů. Konečně mohl vdechovat její příjemnou vůni mateřídoušky, kterou rozvířila do vzduchu pokaždé, když se jen trochu pohnula. Pohladil jí po stříbrných vlasech přemýšleje, jak by tohle všechno dopadlo, kdyby tu noc nešel do hospody. Potkal by jí někdy? Nebo byl tohle jediný okamžik, který jim Osud předurčil? 

„Opravdu budeš muset zítra být s Lucií?" zeptala se ho, čímž ho vyrušila z přemítání. 

„Dal jsem slib a ten už nesmím porušit, teda pokud chci mít nějakou čest," zamumlal poslední část věty. „Nebudu z toho nadšený, ale udělám, co jsem slíbil. Bude ti to hodně vadit?" podíval se na ní. 

Zavrtěla hlavou. „Chápu, že máš svou čest, kterou musíš hájit. Jen se bojím, abys neublížil sám sobě." 

„Jak to myslíš?" zeptal se zaujatě. Všechna ospalost zmizela a nahradila jí zvědavost. Úplně nevěděl, co by měl od Evelie, jako bohyně dobra, čekat, proto byl překvapen tou větou. Nechtěl se vyhýbat své povinnosti, ale kdyby přece jen existovala jiná cesta, tak by jí rozhodně alespoň zvážil. 

„Myslím to tak, že se tím budeš trápit a nebude s tebou řeč," řekla opatrně. Nechtěla se ho nějak dotknout, ale zároveň nechtěla lhát. Musel si uvědomit, co je ochoten obětovat a za tu hranici nechodit.

Bůh války nadzvedl obočí. „Nechápu, jak si mě mohla za pár dní tak dobře poznat," vtiskl jí další polibek na ucho. „Ale přijde mi to zatraceně sexy." 

„Michaelovi všichni říkali, že to je nepříjemné a otravné," zavrněla, když zahrnoval polibky její šíji. „Mohl bys toho nechat, když se snažím usnout, abych byla alespoň já na zítřek připravená?" zabručela s hranou naštvaností. 

Naklonil hlavu na stranu. „Mohl, ale je otázka, jestli to opravdu chceš..." ukradl si od ní polibek. Přitáhl jí k sobě, když si pohodlně lehl. „Dobrou noc, hvězdičko." 

Dneska jsem si to vzal na starost já. (Arys, kdyby to náhodou někdo nepochopil -.-) Prý bych se ASI měl omluvit, že dlouho nic nevyšlo, ale mě je to tak nějak jedno. Já to přece nepíšu. (hehe) Prostě to je tady a užívejte. - Arys, samozřejmě bez té otravné autorky