„A co když se v té budově ztratíme?!" namítl Uddur naštvaně. Vůbec se mi nelíbil pohled zbylých dvou bohů. Už několik dní se snažili beznadějně vymyslet nějaký plán, který by je dostal dostatečně blízko k útoku na OPO. Nic je ale nenapadalo, teda, ne nic, co by se dalo použít a nebylo by to příliš riskantní.

Shereus potřásl hlavou. „To chceš sehnat plány? Víš, že tohle přece nevisí jen tak na netu," věnoval kradmý pohled Evelii, která seděla vedle něj. Ruce se jí chvěly, když zjistila, že se do vzduchu uvolňuje vůně mateřídoušky. Byla rozrušená a vůbec jí k uklidnění nepomáhaly věčné hádky mezi Uddurem a Shereem.

„Nic jiného nám nezbývá..." zašeptala snažíc se držet svou sílu pod kontrolou. Už takovou dobu nesáhla k jejím okrajům a ona se díky tomu stále rozšiřovala. Pokud nepřijde útok do konce týdne, tak bylo dost možné, že bude muset všechnu nastřádanou sílu prostě pustit ven. Toho se právě bála, protože neměla ani ponětí, co jako bohyně dobra všechno umí.

Ucítila Shereovu dlaň na jejím rameni. Proti své vůli se musela usmát. Bylo to od něj takové milé gesto, kterými se jí snažil zahrnout od jejich rozhovoru, když se rozplakala. Nevěděla, jak dlouho může trvat do někoho se zamilovat, ale jí se líbil každým dnem stále víc a víc. Viděla u něj takovou nedotěrnou snahu, kterou na rozdíl od Uddura používal. Dlouhé noci trávil po jejím boku s paží kolem jejích ramen. Nebylo to víc než jen přátelské gesto, které jí mělo říkat, že je tady s ní, ale ona si už několikrát položila otázku, jestli za tím není něco víc.

Až pozdě si uvědomila, že se zamyslela a utekla jí veliká část rozhovoru. Zaregistrovala Uddurův naštvaný pohled a rychlý pohyb, který udělal, když se zvedal, aby mohl odejít. Už se zase pohádali, blesklo jí hlavou. Bylo to u nich na denním pořádku a jedině jí to neskutečně ničilo.
Podívala se na Sherea, který zůstal sedět na lavičce vedle ní. „Co jsi mu řekl tentokrát?"

„Snažil jsem se mu vysvětlit, že mu nedovolím jít do budovy OPO. Nenechal si vysvětlit, že to je sebevražedná mise," pokrčil rameny, ale jeho samolibý úšklebek byl v nedohlednu. Pochopila, že jí neřekl všechno.

„Existuje nějaká jiná varianta, která nezahrnuje nikoho z nás?" vzala ho za ruku, aby se trochu uklidnila. Sotva se konečky jejích prstů dotkly kůže, tak se do vzduchu uvolnila vůně růží a mateřídoušky. Byl to těžký zápach, ze kterého křičel jejich strach.

Věnoval jí zmatený pohled, tiskne její ruku do té své. „Ano, ale nebude se ti líbit..." vydechl. „Můj otec má ženu a ta pracuje pro OPO. Když jí požádáme, tak by nám ty plány mohla sehnat. Ale je jasné, že za to bude něco chtít," sklopil hlavu.

„Co by to mělo být? Bude chtít peníze? Ty přece nemáme, ani nic, co by mělo nějakou cenu."

„Bude chtít mě..." vydechl odevzdaně.

„Jak to myslíš? Přece by tě ne- Ne! Tohle přece nedělala!" vzala jeho obličej do dlaní, aby se mu mohla podívat do očí. Chtěla v nich spatřit jiskřičky, které by jí prozradily, že si dělá jen legraci. Žádné tam ale nebyly. Mluvil vážně.

Vzal její ruku a jemně jí políbil do křečovitě rozevřené dlaně. „Tohle bude jediná měna, kterou bude chtít. Nikdy netoužila po bohatství, proto si vzala mého otce. On jí nikdy nemohl poskytnout luxus, ale měl mě. Malého ptáčka, který udělá všechno, jen aby jeho otec nezjistil, že provedl něco špatného," díval se na ni přes závoj slz, které se mu hnaly do očí. „Udělal jsem všechno, co řekla, jen abych se vyhnul výprasku. Bylo mi patnáct, když to udělala poprvé," položil si hlavu na její rameno. „Zjistila, že jsem zkoušel kouřit a chtěla to říct mému otci. Neměl jsem jinak na výběr..."

„Řekl si to někdy někomu?" zeptala se ho, když dlouhou dobu nic neříkal.

Zvedl hlavu. „A kdo by mi to uvěřil? Macechy běžně neznásilňují děti," díval se jí do očí a jako už alespoň po sté si uvědomil, jak ho ty její fialové přitahují. Cítil se špatně z toho, jak na něj dokáže působit jen ta barva, která se vždy podobá drahým kamenům. Bylo mu až trapně, když se jí nyní díval do očí s obličejem jen kousek od toho jejího.

„Nesvěřil ses, protože si věděl, že ti to nikdo nebude věřit, nebo protože si se bál, že by to popřela?" vydechla přivírajíc oči. Tušila, co by mohlo následovat. Nějaký hlas v její hlavě na ni křičel, aby toho nechala, protože Uddur to nepře- rázně ho umlčela, když otevřela oči a spatřila Sherea.

Přiblížil se k ní blíž. „Samozřejmě, že by to popřela..." byl už tak blízko, že stačil jediný pohyb a spojil by jejich rty. Ten jediný pohyb a Evelie by přestala mít pochyby o tom, jestli to zvládnou. On by přestal smutnit za ztracenou minulost a konečně by rozerval tu stěnu mezi nimi.
„Napadlo mě, že by se dalo do té budo-" zarazil se uprostřed věty. „Já se hrozně om-omlouvám," vykoktal rychle Uddur, kterému patřil hlas, který je vyrušil. Zmizel ještě dříve, než se mohl Shereus otočit jeho směrem.

„Takže má macecha?" nadhodil, když si všiml Eveliina obličeje, který se zbarvil do ruda. Rychle přikývla a zvedala se, aby mohla odejít a ukončit tuhle trapnou situaci. „Odpoledne pro ni dojdu... A omlouvám se, jestli jsem něco pokazil!" křikl za ní ještě, když se chtěla vytratit mezi stromy.

Ohlédla se za ním. „Nic si nepokazil," řekla odcházejíc do lesa, aby si urovnala myšlenky. Nešla dlouho, protože už dávno našla místo, kde jí Uddur nikdy nehledal a kde mohla klidně přemýšlet. Byl to vrchol jedné z roklin, které brázdily les jako veliké vrásky. Vždycky, když Uddura nechtěla vidět, tak došla nahoru a sedla si mezi hustě rozeseté borůvčí. Ráda tam trávila hodiny, kdy mohla nevyrušena přemýšlet a doufat, že si konečně udělá jasno ve všem, co je ještě čeká.
Usedla na pařez, ze kterého byl smeten sníh, rozhlédla se. Všude panovalo ticho spojené s každým lesem. V jarních a letních měsících by jí nad hlavou štěbetala snad stovka ptáků, ale v zimně, kdy všechno spalo, se neozval ani jediný. Stromy tiše vrzaly svou tichou melodii a tančily v poryvech studeného severáku. Veliké borovice sypaly na všechny strany závoje sněhu, který dopadal na hustý porost jako cukr na bábovku. A ona přemýšlela.

Nebyly to však myšlenky o plánu, který by jim pomohl dostat se blíže k ostatním bohům, kteří potřebovali jejich záchranu. Byly to myšlenky točící se kolem Sherea, jenž zůstal dole v táboře a musel si myslet, že něco pokazil. Nepokazil ale vůbec nic. Evelie cítila, že ho to k ní táhne, ale také věděla, že teď je to luxus, který si nemohou ani jeden dovolit. Museli se soustředit na svůj plán.

Na plán, který je hnal dopředu, žádné ohlížení zpátky nepřipadalo v úvahu. Museli kráčet vpřed a doufat, že se nad nimi Osud smiluje, že bude chtít dál hrát tu hru, ve které ani jeden nemůžou zvítězit. Nechtěla se ohlížet zpět, protože to by se musela podívat do tváře minulosti, kterou chtěla nechat pohřebenou tak hluboko, jak to jen půjde. Nesnesla by pomyšlení, že jednou bylo všechno lepší, že nemusela stát proti zrůdě, která držela její rodinu v pasti.

Někdo jí položil ruku na rameno. Trhla sebou, ale naštěstí se ovládla a nepoužila rovnou svou moc. Byl to Shereus, který se snažil tvářit vážně, ale když spatřil děs v jejích očích, tak se dal do hlasitého smíchu.

„Jak si mě tady našel?" zeptala se ho, když se jeho smích změnil jen v sípání.

Vytřel si ukazováčkem slzy z očí a ušklíbl se svým klasickým způsobem. „Nejsem tak hloupý jako Uddur. A rozhodně umím hledat stopy ve sněhu," poukázal na pošlapaný sníh v místech, kudy šla. Sedl na pařez vedle ní. Po několika vteřinách jí váhavě objal kolem pasu. „Myslíš, že je jiná možnost, než se vydat té čarodějnici do rukou?"

„Proč nad tím přemýšlíš?"

Povzdechl si. „Protože vidím, jak tě to trápí..."

Zvedla oči od jeho prstů, které jí hladily přes bundu. Dívala se mu do očí, když se lehce usmála. „Nemělo by to trápit spíš tebe? Já přece nebudu muset obětovat něco ze sebe."

„Ale budeš muset," laškovně jí přejel nosem po tváři. „Nemysli si, že nevidím, jak se na mě díváš. Ten pohled bych poznal kdekoliv... Líbí-"

„Líbíš se mi," vydechla, aniž by slyšela zbytek jeho věty, který byl úplně totožný. „Vážně? Chceš říct, že... Ne. To nemůže být pravda!" jen stěží ovládala své nadšení. „Vždyť se známe jen několik dní a-"

Umlčel jí ukazovákem, který ji položil na rty. „Záleží snad na tom?" 

Tak se Vám konečně zase hlásíme s další kapitolou, která, jak jste si jistě už přečetli, je z poloviny hádka a z druhé půlky nějaká slaďárna, jak by řekl Arys. Rozhodně se ale nemusíte strachovat, že by to tak bylo celou dobu. (Minimálně to tak bude jen do části, kdy Toldreos... -pozn. Arys) Pst! už ani slovo, nebo vyzradíš děj před tím, než to sem vůbec dám! 

Děkujeme za veškerou podporu a rádi Vám přineseme další kapitoly,

Jin. + Arys (Neochotně se tedy pod to podepíšu- pozn. Arys)