Ráno se probudil jako první, protože Uddur vedle něj se přetočil na druhý bok a sebral mu poslední zbytek spacáku. Chtěl se zvednout a vyklouznout z příliš malého stanu, ale sotva se pohnul, tak se mu u krku objevil nůž. 

„Ještě jeden krok a podříznu tě jako vepře," zavrčel výhružně bůh vody. Opatrně se zvedl ze svého místa a upřel na Sherea modré oči. „To jsi ty?" vyvalil na něj oči a odtáhl nůž. „Omlouvám se, nedošlo mi, že si teď s námi," dodal bez nějaké emoce zase ulehaje vedle Evelie ležící co nejdál od nováčka. 

Shereus protočil oči a vyklouzl se svým oblečením ze stanu. Nesnášel stísněné prostory a obzvláště ty, kde jasně viděl, že tam není vítán. Sotva vystrčil hlavu ven, tak ho praštil do obličeje studený vzduch prosycený mrazem, který vykresloval své spletité vzory na kmeny stromů. Rychle na sebe hodil mikinu a bundu, aby nepromrzl. Už pěknou dobu nezažil takovou zimu a měl pocit, že kdyby skutečně měl kocovinu, tak by se jí během vteřiny zbavil. 

Rozhlédl se po tichém lese. Sníh ve velikých hromadách ležel všude kolem tábořiště. Uddur si musel dát velikou práci s tím, aby tu udržel čisto, pomyslel si, kdy viděl práci, kterou musel bůh každé ráno odvádět. Vylovil z kapsy rukavice. Nabral do rukou hrst lepkavého sněhu a rázem se ocitl ve svých dětských létech. Se štěstím pětiletého dítěte začal nabalovat na malou kouli sníh, aby mohl postavit sněhuláka. 

Když byl hotov, tak se na svůj výtvor pořádně podíval. Tři veliké koule vypadaly, že každou chvíli spadnou na jednu stranu, takže by někdo mohl říct, že jeho sněhulák byl asi trochu v náladě. On se ale na svůj výtvor hrdě díval a spokojeně mu na hlavu nasadil čepici, kterou on sám nikdy nenosil. Zrovna když mu chtěl přidělat do ruky větev, kterou ulomil z nedalekého stromu, tak ze stanu vystrčila hlavu Evelie. 

„Dobré ráno," usmála se na něj. „Jak se ti spalo?" zeptala se, zatímco si rozčesávala vlasy.
Shereus se dlouhou dobu díval na stříbro, které se nechávalo česat hrubým kartáčem, a pozdě si uvědomil, že nic neřekl a jen beze slova hledí na její práci. Trhl sebou a rychle se snažil vymyslet nějakou větu, kterou by dokázal říct. 

„Ehm, jo... Celkem to šlo. Jen i připomeň, abych se dneska stavil u sebe a přinesl si svůj spacák," rychle se mu povedlo získat pevnou půdu pod nohama a to ho donutilo se usmát svým bezstarostným úšklebkem. „Smím se zeptat, jak se spalo tobě, hvězdičko?" 

Bohyně se sladce usmála. „Myslím, že by to bylo lepší, kdyby se Uddur nesnažil mě před tebou ochránit i za cenu, že mě natlačí až na stěnu stanu." 

Její hbité prsty začaly splétat dlouhé vlasy do jednoduchého copu. Ostražitě pozoroval její ruce, které se míhaly sem a tam, přemýšlel, jaké by to bylo dotknout se těch vlasů. 

„Včera v té hospodě..." začal, ale vzápětí si vynadal. 

Podívala se na něj. „Ano? Chtěl si snad říct, že se omlouváš za hádku se svým otcem nebo, že si na mě tak nemístně koukal?" znělo to nevinně, jako by vůbec nebyla ani trochu naštvaná a jen jí to zalichotilo. 

Spolkl knedlík, který se mu udělal v krku. K čertu! Nikdy jsem přece neměl problém mluvit s holkou, tak co se to se mnou děje?! Pomyslel si a raději stočil svůj pohled ke sněhulákovi. „Chtěl jsem se omluvit za to, jak mohl vypadat můj rozhovor s tou servírkou. Jestli si myslíš, že jsem jí balil, tak to teda ne. Jsme jen dobří kamarádi a někdy si prostě nemůžeme pomoct." 

Evelie na něj upřela neurčitý pohled. Neměl ani tušení, jestli jen na něj neštvaná, nebo vypadá, že každou chvíli vyprskne smíchy. Proto raději rychle navrhl, zda by nemohli skočit nakoupit něco k snídani. 

Když se vrátili, tak už Uddur stál před stanem a protahoval si ztuhlé svaly. Jakmile spatřil Evelii zavěšenou do Sherea, který v druhé ruce nesl tašku s nákupem, tak div nezbledl na barvu okolního sněhu. Ani trochu se mu nezamlouvalo, že by Evelie začala k tomu cizinci pociťovat nějakou větší náklonnost.

Shereus něco pošeptal bohyni do ucha a ušklíbl se. Ona se začala smát zvonivým smíchem, až se musela přidržet jeho ramene, aby neupadla. Zatímco se ti dva dobře bavili, tak Uddur, který z jejich rozhovoru neslyšel ani slovo, upíral nenávistivý pohled na svého protivníka. 

„Kde jste byli?" vyštěkl na ně, když došli dostatečně blízko, aby na ně nemusel křičet přes polovinu lesa. 

Shereus se ušklíbl. „Vzal jsem Evelii nakoupit něco k snídani. Znáš to, nějaké rohlíky a chleba na večer, abychom nechcípli hlady," podal mu tašku. Jeho úšklebek se rozšířil do přidrzlého šklebu kdejakého puberťáka, co si myslí, že si může dovolovat na starší. 

Bůh vody ho propálil pohledem. „Mohli vás chytit agenti OPO! To jste tak blbí!? A nesnaž se ho hájit, Evelie!" zařval na ní, když otevírala pusu, aby mu řekla něco pěkně od plic. 

„Byli jsme naprosto v pohodě. Spíš by bylo divné, kdybych jako každé ráno, nepřišel do té pekárny," odvětil prostě. „Žil jsem v tom městě celý svůj život, proč by mě teď měl někdo podezřívat z toho, že jsem bůh?" nadzvedl obočí a podíval se na hodinky. 

Uddur se zatvářil jako by ho někdo praštil do břicha. Vytáhl z tašky pečivo a zalezl i s rohlíkem zpátky do stanu. Cítil, že možná někde v zákoutí svého srdce, je trochu dotčený. Myslel si, že Evelie bude jeho, když jí nejednou tak pomohl ze špatné nálady, do které upadla, když si vzpomněla na to, jak musela opustit Michaela a Brigit Dearwitchovi. To on, ne Shereus, jí pomáhal se s tím vypořádat, když byla opravdu na dně. To on, ne ta pijavice, jí ukázal, že je stále za co bojovat, když už nedoufala, že se kdy dostane do Holýšova. 

Tak proč se, u všech bohů, lepí na to budižkničemu, když ho zná jen pár hodin?! Co má Shereus a on nemá?! Co?! To on při ní stál, když se skoro zhroutila z nedostatku spánku. On jí pomáhal, když poprvé zkoušela pít alkohol říznutý lihem na zapomenutí všech těch bolestí, které jí každý den nutily ohýbat záda, aby si nepozvracela vlasy poté, co jí bylo opravdu špatně. 

Venku před stanem se Shereus ušklíbl. „Mám pocit, že jsem ho asi naštval. Ale nechal nám tady snídani," sebral tašku ze země. Nabídl Evelii rohlík a jablko, které koupili v samoobsluze.

Společně odešli trochu dál od tábořiště, aby se usadili na lavičce pod borovicí.
Dívali se na krajinu před sebou. Malá vesnička mezi kopečky zářila jako pěst na oko. Byla ozářená prvními paprsky slunce, které se rozhodlo polechtat zimní krajinu trochou tepla. Stromy kolem nich se snažili setřást zbytky sněhu, který pomalu skapával dolů. 

„Napadlo tě někdy, že bys nebyla bohyně?" zeptal se jí opatrně. Nechtěl jí nějakou hloupou větou ztratit, proto se snažil dávat si pozor na jazyk. 

Usmála se, až se jí fialové oči zaleskly jako ametysty. „Celý svůj dosavadní život jsem vyrůstala mezi obyčejnými lidmi. Nikdy jsem nevěřila, že nějací bohové existují," povzdechla si. „I když můj otec... Tedy muž, kterého jsem celý život za svého otce považovala, věřil v božstvo. Snažil se mě přesvědčit, že to není jen výmysl pro děti nebo pro staré generace. Měla jsem mu věřit, protože on znal mého otce i mého dědečka, který mi nechal tohle," vytáhla zpod bundy malý ošoupaný sešit, jehož stránky byly popsané kostrbatým rukopisem. Podala deník Shereovi, který si jej se zájmem začal prohlížet. 

„Někdy jsem si říkala, že to trochu přehání... Ale když jsem našla ten kufr a tenhle deník, tak mi došlo, že celou dobu mluvil pravdu," smutně pozvedla koutky úst do úsměvu. Její oči se leskly slzami a rty se jí lehce chvěly. „On znal mého otce, který je už dvacet let zavřený v jedné z těch hnusných cel. Co když to nedokážeme, Sheree? Co když tam kvůli nám zůstanou?" zabořila hlavu do jeho ramene a dala se do pláče. 

Nezbývalo mu nic jiného než jí hladit po otřásajících se zádech a doufat, že brzy přestane. Takové city pro něj vždycky byly oříšek, proto se jim snažil vyhnout. Teď ale neměl na výběr. Evelie brečela bezmocí a na něm bylo, aby jí utišil a dodal odvahu. Bohužel on dokázal utěšovat jen jediným způsobem a ten v tenhle moment vůbec nepřipadal v úvahu. 

„Tak už jste vymysleli, jak se dostaneme do OPO?" ozval se Uddurův hlas. Vzápětí se zarazil, když si všiml, že Evelie pláče. Rychle se k ní vydal, aby se jí pokusil utěšit. Sedl si k ní z druhé strany a pevně jí objal kolem ramen. Šeptal jí do vlasů chlácholivá slůvka a doufal, že ten parchant vedle poslouchá, aby se už příště nepokusil jí nějak ublížit.