Hospoda, pokud se téhle budově, která se za posledních dvacet let nezměnila, dá tak říkat. Už z ulice vypadala budova otřesně, ale zevnitř to bylo to pravé peklo. Evelie skoro upadla už mezi dveřmi. Silný pach alkoholu a cigaretového kouře visel ve vzduchu jako pachuť smrti nad hřbitovem. Cigaretový kouř, který Unie před takovou dobou zakázala a nařídila mu, aby zůstal před budovou, byl asi nejhorší. 

„Vůbec se mi tady nelíbí," sykla k Uddurovi, kterému létaly oči sem a tam po místnosti. Opřela se o něj, aby neztratila sílu a nespadla na podlahu, která se musela naposledy drhnout za krále Klacka II. „Opravdu nemůžeme odejít? Mám pocit, že se mi rozskočí hlava," zanaříkala. Do vzduchu, mezi všechen ten zápach, se uvolnila slabá vůně mateřídoušky. 

Uddur jí chytl za ramena. „Snaž se uklidnit, ano? Vůbec by nám neprospělo, kdyby nás odhalili," pohladil jí po vlasech a zavedl ke stolu v nejvzdálenějším rohu, daleko od televize a jejího probíhajícího hokejového zápasu a od stolu, kde se hrály karty. 

Usedli a bůh se začal ostražitě rozhlížet po lokále. Vůbec se mu nelíbily pohledy mužů, kteří si všimli Evelie po jeho boku. Té samé Evelie, která se teď ze všech sil snažila nezvracet. Na pár vteřin zachytil jasně modrý pohled. Než ale mohl zjistit, komu patří, tak zase zmizel. Rozhlédl se po tvářích sklánějících se nad půllitry plnými pivem, sedících čelem k veliké obrazovce a vykřikující své postřehy na hráče, kteří je naštěstí neslyšeli. 

Nakonec si nechal stůl karbaníků, kteří akorát začali nesouhlasně vyřvávat na nějakého mladíka, který je všechny připravil o drobné, které vsadili do hry. Právě ten mladík Uddurovi nedal šanci podívat se mu do tváře. S výhrou se přesunul rovnou k jejich stolu a mávnutím na servírku si objednal pivo. 

„Zdar, co tady dělá taková krásná holka v takovou nelidskou hodinu?" zeptal se s pohledem upřeným na Evelii. Přitáhl si židli od vedlejšího stolu a sedl si naproti bohyni. 

„Vyrazila jsem se svým bratrem do hospody. Chtěli jsme oslavit jeho narozeniny," odvětila s úsměvem. Prohlížela si mladíka pohledem, který se Uddurovi rozhodně nelíbil. Byl v tom nějaký zájem o toho neznámého blonďáčka, který se objevil u jejich stolu a rozhodně jí začal hned první větou balit? 

Neznámý si prohrábl vlasy a modré oči upřel na Eveliiny rty. „Samozřejmě, bráška přece nemůže popíjet sám," ušklíbl se, což na jeho tváři působilo jako nejdrzejší úšklebek, který Uddur, kdy viděl. „Smím se zeptat, jak se taková kopretinka, jako ty, jmenuje?" 

Nejdříve se podívala na svého společníka, když přikývl, tak odpověděla. „Eliška. Jak ty?"

„Štěpán," ušklíbl se, když se rozhlédl, aby zjistil, kde se zaseklo jeho pivo. 

Vůbec nevypadá jako ti ostatní, blesklo Evelii hlavou, když pozorovala jeho pohled. Lhala by, kdyby řekla, že se jí na něm něco nelíbilo. Byl takový jiný. Cítila z něj, že není úplně normální a rozhodně ani jeho zevnějšek nic takového neříkal.

Servírka se objevila v moment, kdy se Evelie chtěla natáhnout přes stůl a dotknout se jeho ruky. „To už je dneska alespoň patnácté, teda co já vím. Myslíš, že tě tvůj fotr neuškrtí, až se vrátíš úplně na sračky, Štěpáne?" zeptala se ho. 

Oslovený se na ní zašklebil. „Ne o nic víc, než, když mě načapal s mojí první holkou," vytrhl jí půllitr, když odcházela, tak jí praštil přes zadek. „Řekni šéfovi, že já vždycky platím své dluhy." 

„A po většinu času i dluhy svého otce," oplatila mu úsměv servírka. „Stavíš se pak za mnou vzadu? Potřebovala bych pomoct s pár basami piva, co přivezli odpoledne. Starej se na to vysral a já to sama neutáhnu," prohodila k němu, když brala ze stolu dvojici půllitrů, jejichž dočasní majitelé leželi pod stolem. 

„Pokusím se o to, ale neslibuju, že to vyjde," přitáhl si jí k sobě a do zástěry jí strčil bankovku s kartou, kterou odcizil při Prší. „A teď už běž, šéf, tě bude shánět," odstrčil jí od sebe a podíval se na Evelii. Ta na něj upřela nevraživý pohled. Nějaký kousek její duše na něj křičel, aby toho konečně nechal a začal se věnovat jí, když o ní projevil zájem hned na začátku.

„Děje se něco, Elí?" projevil starost Uddur, který se jí pokusil položit ruku na rameno, ale byla okamžitě odstrčena. Vysloužil si od bohyně popuzený pohled, který jasně říkal, že už na ní nemá sahat.

Zavrtěla hlavou. „Jsem úplně v pořádku." 

„Nepřipadáš mi tak," ušklíbl se Štěpán upíjeje ze svého půllitru. „Co, že jste si nic neobjednali? Neradi pijete nebo slavíte bez alkoholu? To by mě potom přivádělo k myšlence, co jste to vlastně za rodinu..." poslední slova vydechl natolik překvapeně, jak to jeho omámená mysl dokázala. Díval se na Evelii, která mu položila ruku na tu jeho a podívala se mu do očí. 

Na několik málo sekund v nich zahlédl něco, co rozhodně nebylo lidské. Vzduch se naplnil mateřídouškou a těžším zápachem rybiny, jak na její moc zareagovala ta Uddurova. Spatřil, že její oči jsou skutečně fialové jako květiny, které pěstovala jeho macecha pod oknem. Spatřil bohyni, kterou skutečně byla a kterou se měla později stát. Skoro mu to vyrazilo dech a jeho modré oči se rozšířily překvapením, ale také radostí, že konečně našel někoho, jako je on. 

„Ty jsi taky – ten, no – obdarovaný?" vypravil ze sebe opatrně, aby ho nikdo neslyšel. Rozhlédl se úzkostlivě po hospodě a s radostí zjistil, že jim nikdo nevěnuje pozornost. 

Evelie se usmála. „Můj otec tomu říkal bohové... Ale ano jsme. Vítej mezi nás, Štěpáne," odtáhla ruku z té jeho spokojeně se usazujíc vedle Uddura, který se tvářil, že se mu ani trochu nelíbí, že přibrali nového spojence. 

„Nejsem Štěpán." 

„A já nejsem Eliška. Jsem Evelie, dcera boha času Johna," ušklíbla se. Měla pocit, že ty modré oči už někde viděla. Určitě to ale nebyly její vzpomínky. Musely patřit někomu mnohem staršímu, než byla ona a rozhodně moudřejšímu. 

Natáhl k nim ruku. „Jsem Shereus, tak mě pojmenovala má matka před tím, než zemřela," počkal, až mu ruku stiskne Evelie a poté i Uddur, který vypadal, že by raději přijal mezi sebe Jerryho Williamse, než jeho. 

Než mohl někdo z nich říct něco dalšího, tak se ozval křik. „Štěpáne! Kde se, kurva, flákáš! Byli jsme přece dohodnuti, že budeš do devíti doma a pomůžeš mi s tou skříní!" zařval ode dveří muž blížící se k padesátce. Našel mezi všemi štamgasty svého syna a vyrazil k němu. 

„Myslel jsem na to, tati, ale u toho piva jeden zapomene snad na všechno," usmál se Shereus, kterého dobrá nálada snad nikdy nemohla opustit. 

Muž na něj upřel naštvaný pohled a podíval se na jeho společnost u stolu. „Už zase potřebuješ nějakou vohnout? To ten tvůj malý kašpárek nemůže vydržet alespoň jeden večer bez cizí společnosti?!" popadl vlastního syna za vlasy a vytáhl ho na nohy. 

„Spíš se bojím, aby to vydržel ten tvůj," odvětil s úšklebkem Shereus. Natáhl se pro půllitr.
Vykoledoval si mlaskavou facku, která mu svou prudkostí zvrátila hlavu dozadu. „A s tímhle taky skončíš! Nebudu dennodenně poslouchat, jak se můj syn opíjí mezi takovou spodinou a hraje karty!" zařval mu do ucha. 

Evelie se chtěla zvednout, ale Shereus i Uddur jí zastavili zvednutím ruky. Nedočkavě se usadila. Chtěla tomu muži ukázat, kdo tady má navrch. Stačilo by jen, aby se ho dotkla a mohla tohle všechno zarazit. 

„Vždycky ti bylo jedno, s kým se stýkám, co piju a kde šukám! Tak proč se o to teď zajímáš?! Přečetl sis snad nějakou brožuru o správném rodičovství?! Nebo ti to nacpala do hlavy ta kráva?!" podíval se svému otci do očí. 

On ho ale přirazil ke stěně. „Takhle o ní mluvit nebudeš! Takhle o ní, kurva, mluvit nebudeš!" zařval mu do obličeje. 

„Jinak se o ní ani mluvit nedá!" zavrčel Shereus. „Myslíš, že jsem hned poté, co jsem dospěl, odešel tak rychle dobrovolně? Já se nenechám vykořisťovat a znásilňovat nějakou potrhlou krávou, co ve mně vidí lepší objekt než v tobě! Tohle, kurva, odmítám! Já nejsem ničí hračka!" vyprostil se z jeho sevření a na oplátku přirazil ke stěně svého otce. 

„Okamžitě mě pusť! Jsem tvůj otec!" zavrčel mu do tváře. „Kdo si myslíš, že seš, aby sis mohl dovolit obviňovat Lucii z takové špíny! Jsi jen zkurvenej mutant! Chápeš to?! Nejsi ani člověk, si spíš zvíře!" pokusil se vyprostit z jeho sevření, ale nepodařilo se mu to. Shereus si koutkem oka všiml, že vzbudil v hospodě pozdvižení. Snad všechny oči se upíraly jeho směrem a čekaly, co na to odpoví. 

Nebezpečně se zašklebil. „To být tebou moc nerozebírám na veřejnosti. Moc dobře si rozmysli, jestli chceš začít urážet mou matku, protože to zvíře bylo v mnoha ohledech lepší než ty," pustil ho a odešel si zase sednout. 

„Už nejsi můj syn," zavrčel k němu, když odcházel. Už se za ním neohlédl a k překvapení všech vylezl z hospody. 

„Po jiné větě jsem celých dvacet let netoužil..." zašeptal Shereus. Upil pivo a upřel pohled na Evelii. „Děkuji ti za pokus o pomoc. Ani nevíš, jak to s ním bylo někdy složité," chabě se usmál. „Není to škoda. Neznala si ho, takže nemůžeš vědět, že to byl úplný magor. Když chodil každý večer do hospody a já chodil ještě na základku, tak se vracel pozdě v noci. Potřeboval jsem od něj podepsat úkoly, ale jakmile mě zmerčil mezi dveřmi, tak mi přilítla z obou stran facka," sklonil hlavu, aby se mohl lépe podívat na malou dlaň, která sevřela jeho ruku. 

Evelie zachytila jeho pohled. „Teď už jsi dospělý a je jen na tobě, s kým se budeš stýkat," usmála se na něj. 

„Jsem rád, že jsem to konečně udělal. Jenže teď nemám kam jít. Jestli se vrátím k sobě do bytu, tak je dost možné, že tam na mě bude čekat ta kráva nebo dokonce on, aby mi nabil jako malému klukovi," přelétl pohledem z Evelie na Uddura, který se mračil jako deset čertů. „Kde vlastně bydlíte vy?"

„V lese," zabručel bůh po boku jediné ženy v jejich společnosti. „Mrzneme tam, zatímco takoví jako ty, chlastají a nahání ženský," naklonil se k Evelii a něco jí pošeptal do ucha.
Odbila ho mávnutím ruky. „Potřebujeme každou pomoc a Štěpán je bůh." 

Zatím se držím stou pravidelností, ale je jen otázkou času, kdy na to zapomenu nebo se na to vykašlu. (Ne-li rovnou vysereš- pozn. Arys) 

Teď ale k tomu podstatnému, proč tohle píšu... Chci hned zde říct, že pokud jste se těšili na kapitoly z pohledu postav, tak jsem nesplnila vaše přání, protože celý tenhle díl bude jen ze třetího pohledu. Předem se tedy omlouvám pokud někdo čekal dlouhé vypisování pocitů postav. (Stejně se toho ale dočkáte- pozn. Arys)

Vaše Jin. + Arys