Toldreos si zmučeně sedl na lavici. Pohled mu začal těkat z jednoho konce stolu na druhý, protože ze všeho množství jídla se mu začaly sbíhat sliny. Stejně jako předchozí den tak ho Benedikt vytáhl z postele přesně v pět ráno. Následoval běh kolem Sídla bohů a nakonec se na sebe vrhli. 

Přehrál si celý souboj v hlavě ještě jednou. Potřeboval se ujistit, že chyba, kterou mu Ben vytkl, nebyla tak zásadní. Stejně jako před pár minutami, tak jasně viděl souboj plný otoček a výpadů. Moc dobře si uvědomoval, že začal trénovat teprve včera, ale i tak to bylo o hodně lepší, než předchozí den. 

„Nechránil sis levý bok," poznamenal Benedikt stroze. Věnoval se své snídani, ale i tak mu bylo jasné, nad čím Tod přemýšlí. „Kdybych tě chtěl skoro okamžitě porazit, tak tě nejdříve donutím rozhýbat se. Pak udělám jen jediný výpad doleva. Konec, jak pro tebe, tak pro mě." 

„Proč si mi to neřekl během souboje?" Pohled upřel na pohár s vodou. Napil se, aby dostal z krku pocit porážky. „Mohl jsem si to uvědomit dříve a začít s tím něco dělat."

Benedikt pozvedl koutky úst. „Neříkej mi takové lži. Sám víš, že bys to neudělal, protože na to jsi moc tvrdohlavý."

„Řekl bych, že stejně, jako můj učitel," prohlásil Toldreos. Natáhl se pro bochník chleba. Zpoza opasku vytáhl svůj nůž a ukrojil si krajíc. „Řekl jsem něco špatně?" zeptal se, když zaregistroval pohled, kterým ho Benedikt propaloval. 

Raději nic neřekl, protože to byla pravda. Nečekal, že by ho Tod mohl během dvou dnů tak dobře prohlédnout. Bohužel se to stalo a on si před ním připadal odhalený. Nevěděl, zda by měl někdy ještě šanci se znovu zahalit, ale upřímně mu to bylo jedno. Konečně někdo prohlédl jeho masku a dokázal ho vidět takového, jaký vždycky byl. 

Trapné ticho narušil až James, který s úsměvem od ucha k uchu přišel ke stolu. Přelétl oba dva pohledem, ale pokud viděl jejich zachmuřené výrazy, tak je prozatím ignoroval. Usedl vedle svého syna. Natáhl se pro pohár. 

„Co se stalo, že se oba tváříte takhle?" zeptal se zvesela. Naléval si svůj oblíbený čaj, když se rozhodl pokračovat. „Benedikte? Máš úplně stejný výraz, jaký si měl, když jsme utíkali z nemocnice..."

Zavrtěl hlavou. „Jen jsme se bavili o výcviku."

Ohnivý bůh si ho přeměřil nedůvěřivým pohledem. Už dávno mu došlo, jak by měl u svého syna poznat jeho rozpoložení. Nyní mu ale přišlo, že se nenaučil zhola nic. Byl stále stejně zmatený, jako tenkrát při útěku ze spárů Tiny Moris. Nevěděl, co by měl čekat a už vůbec si nechtěl domýšlet, jak by mohl Benedikt reagovat, kdyby se v tom začal rýpat. 

„Proč ses tvářil tak šťastně, dědečku?" zeptal se ho Toldreos. Moc dobře od Williamse věděl, jak by mohli tyhle nepříjemné rozhovory skončit. A právě organizace ho naučila vyhýbat se přesně takovým rozhovorům, které se ani jedné straně nelíbili. 

„Tvoje babička už zase může mít děti," odpověděl s trpkým úsměvem. Když to zopakoval nahlas, tak už to pro něj nemělo takovou hodnotu, jako když se ráno probudil vedle Oxany a zjistil, že prostěradlo je vlhké od krve. 

Toldreos zvedl koutky úst. „To je dobrá zpráva," odpověděl. V jeho očích ale chyběla ta jiskřička, kterou v nich měl James, když jim tuto novinu říkal. „Máš v úmyslu přivést do Sídla další bohy?" 

James se musel usmát. Ještě nikdy nepotkal někoho, koho by něco takového zajímalo. Ne každý sdílel jeho lásku k dětem a už vůbec nepotkal někoho, kdo by byl rád, že zrovna on má štěstí. Někdo jiný by si mohl myslet, že bůh zla nebude mít žádné city, ale Toldreos ho udivoval každým dnem stále víc a víc. Vůbec nebyl ani trochu podobný muži, který ho vychovával a hrdě si razil cestu světem svým vlastním směrem. 

„Jsi jiný, než tě všichni čekali," řekl ohnivý bůh. „Kdybych nevěděl, jakou silou vládneš, tak bych nikdy neřekl, že bys mohl být bůh zla. Přijde mi, že si z nás Osud neustále střílí a dává svou moc osobám, které mají úplně jinou povahu, než by se pro danou moc hodila. Nikdy před tím jsem neviděl hodného boha zla, ale viděl jsem boha nenávisti, který neuměl nenávidět." 

„Můj otec mi vyprávěl o Fertysovi." Zakousl se do chleba, na který namazal tenkou vrstvičku másla. „Byl to zajímavý muž, který obětoval jeden ze svých citů, aby získal tak mocnou zbraň. Byl to úžasný bojovník, který nechodil pro úsměv daleko." 

James mu chtěl odpovědět, ale než stačil něco říct, tak se ozval Benedikt. „To je sice pravda, ale také spáchal sebevraždu, protože přestal věřit, že božstvo má naději," zavrčel chladně. Jeho oči se upnuly na boha ohně, kterého začaly zkoumat nelichotivým pohledem. „Nebo si myslíš něco jiného, otče? Všichni ostatní bohové se dobrovolně vydali do rukou Williamse, protože všechno, v co věřili, se jim rozplynulo pod rukama jako mlha po prvních paprscích slunce." 

„Ne všichni to chtěli tak rychle vzdát," řekl ještě chladněji bůh ohně. „Myslíš si, že úplně všichni se zachovali jako zbabělci? Já ani tvá matka jsme se nevzdali. Nebo se snad vzdala Smrt? Nikdo z těch, co teď jsou v Sídle bohů, ani na vteřinu nepřestali věřit, že by božstvo mohlo porazit Williamse. Možná se nám to nepovedlo při prvním pokusu, ale se svolením Osudu jsme dostali další šanci." 

Benedikt se tvářil stále stejně. Ani sval se v jeho obličeji nepohnul. To nahánělo Jamesovi mnohem větší strach, než kdyby se s ním začal přít. Proč jen musel všechno dusit v sobě a nikdy to nedat přímo najevo?! Všichni by se v jeho přítomnosti necítili tak nejistě, jako se nyní cítil jeho vlastní otec. 

„Nemyslím si," zašeptal s pohledem stále upřeným do jeho hnědých očí. „Že by se kdokoliv z vás zachoval jako zbabělec... Ale kdyby dokázali víc věřit, tak by byla spousta věcí jinak." Podíval se na Toldreose. „Pak by nás možná nemuseli zachraňovat děti, které nikdy před tím nestáli v žádné jiné bitvě. Nemuseli by teď stát uprostřed války, která se rozpoutala dávno před tím, než se narodili. Jak chceš ospravedlnit, že mnohým z nich to zkazilo dětství a dalším to zkazí?" Zakroutil hlavou. „Tohle nedokáže ospravedlnit nikdo, protože naše rozhodnutí je odsoudila k životu uprostřed toho všeho. A oni nerozumí tomu, za co bojují, ani proč ta válka vlastně vznikla."

Další část je za námi. (Děkuji všem bohům!) Opět mi bylo vyhrožováno, že pokud nepoděkuji, tak přijdu o něco, čeho si fakt dost cením... (*kašel* moje nádobíčko *kašel*) Takže Vám všem děkuji za čtení, hlasování a komentáře... Když jsme u těch komentářů, tak jsem si nemohl nevšimnout, že se jistá osoba domnívá, že tyhle kecy pod příběhem, které stejně nikdo nečte, nevymýšlím já ale jsem k tomu dokopaný autorkou. Což je na jednu stranu pravda, ale na tu druhou... *Zde byl odstraněn spoiler, kterého si autorka všimla* Přeji hodně trpělivosti- Arys