Bolela ho snad každičká část těla, když se konečně po celém dni svalil do postele. Skoro okamžitě usnul, ale neměl spát dlouho. Za dveřmi se už připravoval Benedikt, který měl v úmyslu věnovat Toldreosovi ještě jednu lekci šermu. 

Do pokoje vešel stejně tiše jako myšlenka a zamířil k posteli, kde ležel mladý bůh. Toldreos sebou trhl, když se ho Benedikt dotkl špičkou meče. Skoro spadl z postele, ale naštěstí se včas zachytil za noční stolek. 

„Co se děje?!" vydechl stále ospale. Oči se mu pomalu zavíraly, když starší bůh popadl přikrývku a odhodil jí na druhý konec pokoje. 

„Nic důležitého, ale čeká nás ještě jedna lekce." Přelétl pohledem jeho zmačkané oblečení a rozcuchané vlasy. „Tentokrát se obejdeme bez rozběhání, ale pokud se do tří minut nezvedneš, tak si to zopakuješ." 

Toldreos nesouhlasně zabručel. „Jsem úplně vyřízený," zamumlal padaje obličej do peřin. „Proč musíme cvičit i večer? Vždyť jsem se od pěti nezastavil."

„Pokud chceš bojovat proti OPO, tak si myslíš, že ti Williams nechá chvíli oddechu?" zeptal se ho chladně. „Ve válce nedostaneš ani tu chvíli. Spánek se stane luxusem a jen zamhouření očí by tě mohlo stát život."

Bůh zla na něj pár drahocenných sekund zíral. Přemýšlel, zda má cenu přít se s ním. Nakonec se rozhodl, že nemá cenu skrývat, co doopravdy cítí. Nechtěl žít ve lži a rozhodně nechtěl, aby si o něm Benedikt myslel, že někdy měl takové sny, jaké si on sám vysnil. 

„Kdo říká, že někdy budu bojovat ve válce?" obořil se na něj. „Myslíš si, že se poženu do nesmyslných bitev?! Já jsem nikdy nechtěl a ani netoužil být voják ve hře, která se začala hrát dávno před mým narozením!" 

Na pár vteřin mohl spatřit, jak Benedikt stiskl čelist. „Neříkej mi, co jsi v životě chtěl a co ne," řekl rázně. Otočil se na patě a odešel do zahrad. 

Toldreos zůstal sedět na posteli. Byl sám. Kolem něj se semkla temnota. Šeptala jeho jméno. Otírala se kolem jeho kotníků. Celý svět se do ní ponořil a hodlal tak zůstat do doby, než se bůh zla a temnoty vzpamatuje. 

Jakmile vyšel ze svého pokoje s mečem v ruce, tak ho Benedikt začal zasypávat údery. První ráně se dokázal vyhnout, ale druhou už musel odrazit. Rukou mu projela vlna bolesti, když mu na zápěstí dopadla naplocho čepel. 

Zavrčel bolestí, ale nehodlal se tak lehce vzdát. Štvalo ho, že se k němu Benedikt chová, jakoby neuměl vůbec nic. Přehmátl rukojeť meče a zaútočil přesně tak, jak ho to ráno učil. Jeho útok byl zastaven, ale Toldreosovi stačilo vidět Benediktův překvapený výraz. 

„Konečně tu máme nějaký útok," zabručel k němu, když se otočil na patě. Ostří meče zavířilo vzduchem. Mihlo se jen kousek od obličeje boha zla. Zastavil se. Meč sklonil k zemi a pohled upřel na Toldreose. 

„Neuhnul si," konstatoval. „Proč?" 

Mladík pozvedl unaveně koutky úst. „Protože jsem se nebál." 

„Každý se něčeho bojí. Čeho se bojíš ty?" prohlížel si jeho klidnou tvář se svým chladným pohledem a mečem v ruce. 

Podíval se mu do modrých očí. „Myslel jsem, že spolu máme bojovat. O mluvení se nic neřeklo." 

Benedikt pozvedl koutky úst. „Konečně si pochopil, že se nemusíme nesnášet," řekl klidně. Náznak na jeho tváři bylo něco nezvyklého. Toldreos z toho byl natolik v šoku, že raději nic neřekl. „Ale nejsme tu ani od toho, abychom řešili, čeho se bojíme..." řekl po chvíli, když mu bylo jasné, že Tod už neodpoví. „Ale musíme tě naučit bojovat, abys mohl svou nebojácnost využít." 

Mladý bůh se usmál. „To by nebyl problém." 

Meče se opět střetly. Ocel zaskřípala o ocel a vzápětí se vzduch naplnil nejlahodnější hudbou, která ladila sluchu každého bojovníka. Otočka. Sek. Jeden krok dozadu. Další úskok před ostřím, které se mu prohnalo kolem levého boku. Pokus zasadit ránu ramene. Odražení. Rychlý sled útoků a další úskok. Který prodloužil souboj o pár drahocenných chvil. 

Sluneční paprsky už dávno zmizely a nahradily je hvězdy. Mdlý svit jim během pár minut přestal stačit a tak byli nuceni přestat. Společně se posadili na schody. Toldreos upřel pohled na hvězdné nebe plné mlhovin. Užíval si klid, který ho pozvolna naplňoval. Koutkem oka zaregistroval Benediktův pohled. 

„Nebojím se o sebe, ale o ty, na kterých mi záleží," zašeptal do ticha noci. Temnota se začala stahovat kolem něho v temných spirálách vonících po hadím odéru. „Dodává mi to sílu pořád bojovat za to, v co věřím." 

„Jsem rád, že sis našel svůj cíl takhle brzy," řekl Benedikt. Pohled stále upíral na jeho tvář, ale s novým zájmem. „Jsou i takový, kteří hledají svůj cíl celý život." 

Mladík se napřímil, aby si protáhl bolavá záda. „Já vím, ale když jsem vyrůstal u Williamse, tak jsem si musel něco najít. Bylo to buď on a organizace, nebo moje přesvědčení. Bylo mi jasné, co zvolím." 

Benedikt přikývl, ale jeho pohled se už stočil k postavě přicházející ze zahrad. Když se přiblížila natolik, že jí bylo vidět do obličeje, tak oba okamžitě poznali, že se jedná o Smrt. Přes sebe měla přehozený černý plášť a pod ním byla jen v košili svého přítele. 

Usmála se. „Myslela jsem, že ho budeš ještě mučit," prohlásila. „Neříkal si mi ještě ráno, že noc bude jen naše?"

Toldreos si nemohl odpustit úšklebek. Brzy ho to přešlo, když mu Benedikt věnoval ledový pohled. Neskutečně ho fascinovalo, jakou rychlou proměnou vždy prošel, když se objevila jeho přítelkyně. Právě kvůli tomuhle páru pochopil, co všechno dokáže lidi přimět, aby se začali chovat v jiné společnosti odlišně. 

„Museli jsme ještě trochu trénovat, ale hned pošlu Toda spát. A hned se ti budu věnovat," usmál se na ní. 

Ona se drze ušklíbla, zatímco si sedala na jeho klín. „Netvař se tak," řekla vesele. „Za nedlouho budeme manželé a pak už od tebe budu chtít jen úsměv." Políbila ho nejprve na nos, poté na tvář a konec na ústa. Chtěla cítit jeho kůži, jeho vůni a především ruce, které vždy tak dokonale uměly hnít pokožku. 

„Proč mě ale musíš shazovat před mým učněm, lásko?" zašeptal jí do vlasů. Koutkem oka postřehl, jak se Toldreos zvedl. Omluvně se usmál a dlouhým krokem odešel do svého pokoje. 

„Už tady není," prohlásila Exitie. „A já bych tak moc chtěla vidět, zda jsi na tom lépe, než včera večer," zašeptala mu do ucha. Pohnula boky, když s úsměvem ucítila, že není jediná, kdo chce něco víc. 

„Miluju tě," vydechl, když jí políbil. „Ale nech si to do pokoje," vzal jí kolem pasu. Odvedl jí do zahrad vonících citrusy a jemným závanem levandule. Hvězdy jim svítily na cestu do postele, kde si měli užít dokonalou noc.