„Otevři oči, už jsme tady." Jeho dech jí pošimral na uchu. „Nečekal bych, že zrovna ty se budeš bát cestování." Slyšela, jak se uchechtl a nechal spadnout ruku, kterou jí držel kolem pasu. 

Opatrně otevřela oči, protože se bála toho, co by mohla vidět. Už dávno se naučila, že by neměla všem bezmezně věřit. Jenže on pro ni byl záhadou, kterou se snažila už několik dní v kuse vyřešit. Jednou se choval odtažitě, ale pak zase odpovídal na její flirtování. Nevěděla, co si o něm má myslet, na rozdíl od všech chlapů, co doposud poznala.

Ten pohled předčil všechna její očekávání. Stáli uprostřed veliké kruhové místnosti, jejíž strop odpírali mramorové sloupy a lemovalo jí třináct trůnů z hladkého kamene. Když se podívala pod své nohy v okopaných teniskách, které vyměnila za své obvyklé boty na podpatku, tak spatřila mozaiku. Každý jednotlivý kousek skla tvořil dohromady veliký obraz stromu Ivindrustil, který prostupoval všemi světy a celým vesmírem. 

Přitiskla se blíž k němu, protože celá ta velikost tohoto místa jí vzala dech. Cítila se malá a bezvýznamná, když stála uprostřed Sídla bohů, kde jako smrtelník neměla co dělat. Jenže ani jedno z toho nemohla říct bohovi za svými zády, který se usmíval, zatímco se spokojeně rozhlížel kolem.

„Je ještě dost brzo. Všichni určitě budou ještě spát nebo se budou ládovat snídaní v zahradách," prohodil k ní. Posunul si na rameně popruh batohu a vzal jí z rukou ten její. „Nenechám se tě s tím vláčet, když vím, kolik věcí sis tam zabalila." 

V ten moment se k ní vrátila její bojovnost. „To ty si řekl, abych se připravila na všechno," namítla. „Tak jsem se připravila. Co je špatného na tom vzít si s sebou plavky?" 

„Samozřejmě, že nic," odpověděl vážně. „Jen nevěřím, že na nějaké koupání bude čas. Máme dost napilno, pokud sis nevšimla." Dlouhým krokem se vydal k jedněm z třinácti dveří, které byly hned za trůny. 

Spíš se bojíš, abych si je na sebe nevzala a tys nebyl červený jako rajče, pomyslela si se zadostiučiněním.

Ještě jednou se rozhlédla po obrovské místnosti a následovala boha do pokoje, jehož dveře otevřel. Vešla do prostě zařízeného pokoje, kterému vévodila veliká postel s vyřezávanými sloupky. Naproti ní byl krb s dávno vyhaslými uhlíky a před ním ležela veliká kožešina ze zvířete, co rozhodně nemohlo žít na Zemi. Napravo byla přímo ve zdi zbudovaná knihovnička, kde byla osamocená jediná kniha a pár drobností. Nalevo za paravánem byla úplně stejně vypadající skříň, ve které zahlédla tmavé košile. 

„Tak tohle je tvůj pokoj?" zeptala se pozorujíc, jak donesl jejich batohy ke stolu úplně vzadu. 

Tam odložil zavazadla a otočil se na ní. „Ano," odvětil bez výrazu. Chvíli jí pozoroval a hlavně její pohled, který stále těkal po místnosti. 

„Budeme zase spát v jedné posteli?" 

Všimla si, jak ztuhl a zatnul ruce v pěst. „Ne, ve skříni mám náhradní přikrývky. Lehnu si na zem. Ty budeš spát v posteli." 

Bett naklonila hlavu na stranu. „Ale, tak špatně se ti se mnou v jedné posteli nespalo," broukla s hranou nevinností.

*

Toldreos cítil, jak ho polil pot. Nejraději by se propadl do země, jen aby nemusel stát v jedné místnosti s ní a tím jejím pohledem, kterým si ho neustále měřila. Raději ani nechtěl přemýšlet nad tím, co se jí honilo v hlavě a zda ho každou větou jen nedráždí. 

„Pojď, půjdeme za ostatními do zahrad," zabručel. Ani se neohlédl, aby zkontroloval, zda jde skutečně za ním a vyrazil rychlým krokem ven na čerstvý vzduch. 

Přesně, jak si myslel, tak mu studený vzduch, který mu čechral vlasy a ovíjel tváře, pomohl od potu, který ho polil. Nenápadně mrkl za sebe, kde sotva dva kroky za ním šla Bett. Blonďaté vlasy jí povlávaly ve větru a její modré oči byly do široka rozevřené, když hleděla do nekonečného vesmíru kolem nich. 

„Pak se tady můžeme zastavit, jestli chceš, ale teď máme ještě práci," prohodil k ní. Chtěl se na Bett otočit, ale vzápětí mu do náruče div neskočil veliký šedivý pes, který za hlasitého štěkotu začal skákat všude kolem něj. 

„Kyene!" ozval se Benediktův hlas z jednoho z pokojů, co právě míjeli. „Co blázníš, ty jedno psisko..." Bůh se zastavil na prvním schodu, které vedly z pokoje, který sdílel s bohyní smrti. S vytřeštěnýma očima zíral na Toldreose, jako by to byl duch, zatímco si jednou rukou přidržoval osušku kolem pasu. 

Mladý bůh s úsměvem pohladil Kyena po hlavě a zvedl pohled ke svému učiteli, který stále beze slova stál na schodech. „Jsem zpátky," oznámil mu Toldreos. „A přivedl jsem s sebou spojence." Mávl rukou k Bett. 

Benedikt seskočil poslední dva schody, ujistil se, že mu látka zakrývající jeho nahotu nespadne, a vyrazil ke dvojici. Nejprve pořádně objal Toldreose a poté upřel svůj chladný pohled na Bett, která do té doby tiše stála po boku boha zla. 

„Kdo jsi?" 

Slova se ale ujal Toldreos, který předběhl Bett otevírající pusu k odpovědi. „Tohle je Bett, dcera Jerryho Williamse. Bett, Benedikt, syn ohnivého boha Jamese." 

Ihned, jak mu tato slova sklouzla ze rtů, tak na něj Benedikt upřel ledový pohled. Tím pohledem se z něj snažil dostat odpovědi na otázky, které mu musely vířit v hlavě. 

Proč jsi do Sídla bohů přivedl dceru našeho nepřítele?

Jak si jí vůbec mohl potkat?

Proč nejsi zavřený v organizaci, když si na ní narazil? 

Tod se zhluboka nadechl, aby si utřídil myšlenky. Stále ho trápil pocit prázdnoty a strachu z míst za Okrajem. Do toho se přidal ještě strach z toho, co na to řeknou ostatní bohové, když jim oznámí, že přivedl dceru jejich nepřítele. Nyní litoval svého rozhodnutí. Chtěl všechno vrátit zpátky, ale také potřeboval spojence pro nadcházející boj. 

„Proč si jí sem přivedl?" zeptal se chladně Benedikt. 

„Bett zná organizaci stejně dobře jako já." Toldreos jí věnoval kradmý pohled. Čekal, zda něco doplní. Jenže Bett mlčela a nechala ho, aby mluvil sám. „Pracovala pro Williamse a dělala za něj špinavou práci. Jako jediná z nás zná některé z jeho plánů. Zná rozmístění agentů, kteří s ní spolupracovali. Ví, s kým se Williams schází a co za vším tím plánuje. Budeme jí potřebovat."

Benedikt ho dlouhou chvíli pozoroval, až po dlouhých vteřinách promluvil. „Jak víš, že jí můžeme věřit? Že nám při prví příležitosti nevrazí nůž do zad? Že nás neudá Jerrymu?"

„To nevíte," ozvala se Bett s úšklebkem. „Ale pokud to uklidní vaše zmatené hlavičky, tak přísahám, že vás do Williamsovy smrti nezradím. Až bude ten zkurvysyn mrtvý, tak naše dohoda padá. Pak si půjdu vlastní cestou a vy zase svou. Dohodnuto?"

Toldreos na ní vrhl jeden ze svých nic neříkajících pohledů a raději mlčel. Moc dobře věděl, co by následovalo, kdyby něco řekl. Nechtěl riskovat Benediktův hněv a už vůbec ne posměšky Bett. Byl to on, kdo přivedl do jejich středu dceru muže, kterého všichni nesnášeli. Neměl právo cokoliv říct v její nebo svůj prospěch. 

„To budeme muset probrat s Johnem." Vrhl na ně oba ledový pohled. „Být tebou, tak si nechám své jedovaté poznámky pro sebe. Tady na ně není nikdo zvědavý," dodal přes rameno, když se otočil a zamířil zpátky do svého pokoje. 

Bett se vedle Toda ušklíbla. „Co má za problém? Vždyť jsem nic neřekla." 

„Tady nikoho neohromíš svými fórky ani povýšeným chováním," sdělil jí prostě. Pohladil Kyena, který do něj narážel hlavou do té doby, než to neudělal. „Tady jsi nikdo. Nikdo z bohů nebude uznávat, co jsi nebo kdo jsi. Tady to je každému jedno. Jsi to, co pro ně hodláš být. Připrav se na dny, co budeš nesnášet. Tady se s tebou nikdo mazlit nebude, holčičko." 

Sotva to řekl, tak pocítil bodnutí svědomí. Zase mluvil jako někdo úplně jiný. Nebyl to on, kdo řekla ta slova plná jedu a tiché nadřazenosti. Vůbec nevěděl, co se s ním stalo, když se vrátil z druhé strany. Nechtěl ani pomyslet na to, co všechno se změnilo, jak se on sám ve skrytu duše změnil. Jak všechna ta temnota, která byla v jeho podvědomí, přeměnila každý kousek jeho samého ke svému obrazu. 

Tak rád by se otočil a utekl před vším tím na konec vesmíru. Na konec všeho, kde by snad našel klid. Kde by se schoval před svými démony a obrnil svou mysl proti jejich útokům. Postavil by kolem sebe tvrz a doufal, že se přes její zdi nedostanou...

Jenže oni už byli dávno za ní. Trhali jeho já na kousíčky. Z těch kousků stavěli někoho úplně jiného. Plného temnoty a chladu, který nikdy nechtěl poznat. 

Byla ještě šance, že by utekl? Že by z toho vyvázl alespoň s kouskem duše? Že by vůbec ještě nějakou duši měl? 

Bett mu položila ruku na předloktí. „A kdo se bude mazlit s tebou, bůžku?" 

Ano, stále žijeme a nezabili jsme se navzájem! Děkujeme za Vaše pevné nervy a všechna přečtení, hlasování a komentáře (Ty vždy potěší nejvíc- pozn. Jin.) Jelikož máme teď mnohem víc času psát, tak se vynasnažíme zveřejňovat kapitoly častěji a také mnohem více psát... (Teď se všichni společně zasmějeme téhle odvážné větě, kterou Jin. nesplní- pozn. Arys) S pozdravem Jinecra a Arys