Shereus se cítil neskutečně špatně, když se společně s Evelií objevili nedaleko bytu, kde se ráno probudil. Byl neskutečně rád, že mu chladný vítr hladil tváře a nikdo si nemohl všimnout červeně, která se mu do nich vehnala. 

„Tady ten Daniel bydlí?" zeptala se do ticha Evelie. 

Vzal jí za ruku. „Bydlí o dvě ulice dál, ale kvůli Williamsovi jsem nás přemístil sem." Společně se vydali mezi panelové domy. 

„Co je zač? Víš, co ho zajímá nebo co dělá?" ptala se dál. 

Povzdechl si. „Seznámil jsem se s ním dva dny potom, co jsme se pohádali," řekl pomalu. 

Evelie se rozhlédla po zatažených oknech. Vůbec se jí nelíbilo, že tu nikdo nebyl. Mezi šedivými domy nebyl ani kousek zeleně, což byl úplný protiklad místa, kde vyrůstala. 

„Potkal si ho v hospodě?"

Bůh války zavrtěl hlavou a donutil se usmát. „Seznámili jsme se v parku, když se snažil malovat něco jiného, než maluje pořád." 

Přitiskla se k němu blíž, když se z jednoho z vchodů ozval hluk následovaný partou mužů. Z jejich halasu bylo jasné, že rozhodně nebyli střízlivý a nenapadali je normální nápady. 

Shereus se Evelii majetnicky přitáhl k hrudi a zrychlil krok. Trvalo jim jen pár sekund projít kolem skupinky opilců, ale pro Evelii to byly minuty. 

„Hej! Kočko! Vykašli se na toho svýho frajera a pojď s náma!" zařval ten nejhlasitější. 

Ucítila, jak jí bůh války zatnul prsty do bundy. Když se na něj podívala, tak spatřila, jak pevně zatíná čelist, až mu na krku vystoupily šlachy. 

„Nevšímej si jich," sykl k ní. „Jestli budou mít další kecy, tak je snad všechny zmlátím."

„Nemusíš zase všechny bít po hlavách," šeptla k němu. „Vždyť nic neudělali. Jsou to opilci, nemohou za to, co dělají." 

Shereus zavrčel a vedl jí dál ulicí. Na jejím rohu narazili na pár ušmudlaných dětí hrajících si s vyfouklým míčem. Lehce k sobě Evelii přivinul a doufal, že se na tohle místo už nikdy nepodívá za denního světla. 

Dorazili před další z chladných panelových domů. Jeho patra s tmavými okny a prázdnými balkóny, se vypínaly do výše sedmi pater, která končila ještě špinavějšími taškami. Ty už dávno ztratily oranžový odstín. Ten byl nahrazen šedivou barvou z výfuků zastaralých automobilů a spodin z automatizovaných továren. 

„Daniel bydlí až v posledním patře," prohodil jen tak Shereus. „Výtah nefunguje, budeme to muset vzít po schodech."

*

Evelie cítila srdce až někde v krku, když společně vystoupili sedm pater po šedivých a oprýskaných chodbách. Nebylo to kvůli výstupu, ale spíš kvůli naléhavé myšlence, že za poškrábanými dveřmi bydlí muž, který dokázal ukrást Shereovo srdce. I když jen na jeden večer. 

Vzala ho za ruku, než se jeho klouby mohly dotknout dřeva. „Počkej," vydechla. „Dej mi ještě chvilku, abych se mohla připravit..."

Shereus přikývl. Světlé vlasy mu napadaly do čela. Zlehka se opřel o nedalekou stěnu a upřel na ní svůj modrý pohled. Pobízel jí k tomu, aby se rozhodla. Zároveň jí ale dával potřebný prostor k váhání. 

Párkrát se mělce nadechla, aby zapudila všechny špatné myšlenky. Aby zahnala démony, kteří se po ní sápali z jejího podvědomí. Zavřela oči a začala si představovat muže, který dokázal něco tak neskutečného, jako bylo získat si Sherea. 

Musel to být někdo úžasný, když donutil mého kluka zapomenout na všechny sliby, co mi kdy dal. Musel to být muž s velikým odhodláním, ale i dávkou sebevražedných sklonů, když se snažil sbalit boha války.

A dokonce se mu to i podařilo, pomyslela si smutně. 

Podívala se na Sherea, který jako by vytušil její myšlenky, a odlepil se od zdi. Nyní stál po jejím boku s rukou na jejím ramenu.

„Udělal jsem blbost," připustil tiše. „Ale nikdy jsem svůj slib neporušil, Ani ty ne." 

Evelie najednou měla překvapivě jasno. Kývla na souhlas se zaklepáním. Byla připravená na všechno, co mohlo přijít. Na modela od slunečné pláže, na opilého řidiče autobusu s ušmudlanou kšiltovkou, co si chodí ve volném čase malovat do parku obrazy, na učitele ve škole. 

Jenže hlas, co se ozval po krátkém zaklepání, nepatřil ani jednomu z nich.

*

„Dvere sú otvorené," řekl mužský hlas. 

Shereovi bylo jasné, že se neskutečně baví a že slyšel každé slovo, co si s Evelií vyměnili. Vzal za kliku a vkročil do malého obýváku. 

Stěny počmárané všemi možnými barvami, byly pokryté plátny naskládanými jedno přes druhé. Bylo jedno, jak bylo plátno veliké, ale vždy se na něm opakoval stejný motiv muže nebo ženy ležící mezi přikrývkami a nestydící se za svou nahotu. 

Konferenční stolek nebyl přes množství plechovek, tub a palet s barvami skoro vidět. Stejně na tom byla pohovka zahlcený čistými a pomalovanými plátny a kousky oblečení. Žádný jiný nábytek v místnosti nebyl, protože by se tam ani nevešel. 

Největší prostor uprostřed ale zabíral dřevěný stojan s dalším velikým plátnem. U něj stál muž, kterému patřil ten veselý hlas, jež je pustil dovnitř. Nebylo by na tom nic špatného, kdyby ale muž nebyl úplně nahý a nestál mezi plechovkami s barvou a neustále si nebroukal nějakou chytlavou melodii. 

Hnědé vlasy měl nedbale sestřižené po uši, ale stejně mu nějaké zbloudilé prameny padaly do očí. Byl k nim otočený zády, takže si dokonce i Shereus mohl prohlédnout jeho nijak veliká ramena a hubenou postavu. 

„Väčšinou maľujem obrazy hneď po tom, čo ten človek odíde, ale iba pred chvíľou som sa prebudil," prohodil zamyšleně se štětcem v prstech. „Nebude ti to vadiť, že?" Otočil se k nim se širokým úsměvem. 

Ten se mu odrážel ve hnědých očích plných jiskřiček. Chvíli je oba pozoroval a zamyšleně si přel prsty po bradce, kde zanechal šmouhy červené a zelené barvy. 

„Ty musíš byť Evelie," řekl po chvíli. „Shereus mi o tebe rozprával." Mrkl na boha války. „A veľmi často," dodal s úšklebkem. 

„Dano, tohle je Evelie, jak si sám uhádl," řekl klidně Shereus a chytl jmenovanou za ruku. „Evelie, tohle je Daniel Rys, muž kvůli kterému jsme tady." 

Daniel ale mávl rukou. „Nemusíš zase tak preháňať! Ja som dokopy nič neurobil."

Shereus zachytil pohled bohyně dobra, která se zmateně dívala z jednoho na druhého. Jemně jí stiskl ruku, aby docílil toho, že se na něj podívala. 

Věnoval jí úsměv a poté jí stáhl z hlavy čepici. „Můžeme si někde udělat pohodlí? Máme za sebou dlouhou cestu." 

Dano ochotně přikývl. „Niekde pod tou hromadou bordelu je gauč, ale nemôžem za to ručiť." Rukou mávl na neurčito k plátnům a barvám. „Moja spolubývajúca tú upratovala naposledy tak pred... No pár rokov už to bude." 

Začal se opět věnovat svému obrazu, kde rychlými tahy vznikal přesvědčivý Shereův dvojník. Jak si mohla Evelie později všimnout, tak se všemi podrobnostmi. 

„Objal by som ťa," prohodil k bohyni přes rameno umělec. „Ako to robím zakaždým, keď spoznám niekoho nového, ale takto by to asi nebolo najlepšie." Pokývl ke své nahotě a z tónu jeho hlasu se dalo určit, že se stále usmíval.

Shereus si odkašlal. „Taky by tě nezabilo si skočit pro něco na sebe," poznamenal k jeho zádům.

„Ver že zabilo," řekl vážně. „Mám tu rozrobenú prácu." Kývl k obrazu zatímco třel mezi palcem a ukazováčkem růžovou barvu, kterou setřel z plátna. „Nepozeraj sa na mňa takto, veď som nič neurobil," ohradil se, když zachytil Shereův pohled. 

„Ne?" Nadzvedl obočí. „Co přesně myslíš tím nic, Dano? Ráno to tak nevypadalo a v noci už vůbec ne." 

Umělec protočil oči. „Nemôžem za to, že si sa opil ako hovado a nemal si kam ísť," zabručel popuzeně. „Mal si si ľahnúť do kúpeľne, ako som ti navrhoval už pár dní staré." 

„Kdybych byl opilý jako hovado, tak bych si to snad pamatoval," odvětil Shereus. „Neměl jsem skoro žádný líh, tak jak jsem mohl být opilý?"

Daniel se prohnaně ušklíbl. „Nehovoril som, že si bol opitý alkoholom." Odložil štětec s paletou na stůl a odešel pootevřenými dveřmi dál do bytu. 

Evelie věnovala bohovi války dlouhý pohled. „Tohle dělá často?" 

„Co přesně myslíš? Jeho výstřední chování nebo oblibu chodit po bytě nahý a malovat u toho obrazy?"

Zavrtěla hlavou. „Spíš, zda je často tak veselý a neustále si ze všeho dělá legraci." 

„Srandu?" ozvalo se z vedlejší místnosti. „Ja si zo všetkého nerobím srandu." Jeho hnědovlasá hlava vykoukla ze dveří. „Dokážem byť aj vážny."

Z pokoje vyšel až po chvíli ve volném tričku, jehož tmavá barva byla překryta množstvím barevných fleků. Některé z nich byly z kdysi otřených štětců, palet nebo jen rukou potřísněných barvami. O moc lépe na tom nebyly ani kraťasy. 

Ušklíbl se. „Ale to sa mi veľmi nepáči," prohodil ještě před tím, než se začal věnovat opět svému obrazu. „Prečo ste ma vlastne prišli navštíviť obidvaja?" 

Shereus si vyměnil pohled s Evelií. Chvíli mezi sebou beze slov hovořili o tom, kdo Danielovi odpoví. Bůh války nakonec rezignovaně zvedl ruce do výšky. 

Evelie mu s úsměvem položila ruku na koleno. „Chtěla jsem se seznámit s někým, kdo dokázal třeba jen na jednu noc ukrást srdce mému příteli," řekla pevným hlasem, zatímco si prohlížela umělce před sebou. „Nejdřív jsem si myslela, že to nezvládnu, že se nebudu moc podívat do očí někomu, kdo mi sebral Sherea. Jenže ty..."

„Predčil som tvoja očakávania?" zazubil se. „Čakala si nejakého opilca alebo niekoho takého?"

Po chvíli váhavě přikývla. „Upřímně? Čekala," zašeptala. „Bála jsem se, abys nebyl jeden z těch úlisných chlapů, co chodí do hospod jen kvůli alkoholu. Když mi ale Shereus řekl, že jste se seznámili v parku, tak mi svitla naděje. Doufala jsem, že jsi jeden z těch umělců, co mají i slušné vychování." 

Daniel jí věnoval soucitný pohled. Odložil štětec a vyšel směrem k nim. 

„Som rád, že to dopadlo takto." Sedl si na okraj pohovky vedle bohyně. „Že som mal tú česť spoznať aj teba. Keď už som poznal samotného boha vojny." 

Shereus se usmál. „a já jsem rád, že znám někoho takového jako jsi ty. Takového šílence jsem už dlouho neviděl." 

„Nie som šialenec, som umelec," ohradil se Dano. Založil si ruce na hrudi, kde tričko ještě víc ušpinil od barev. 

„Ne? Mě nepřijde úplně normální malovat všechny, se kterými si kdy spal," pokračoval dál bůh války. 

„Niekto maľuje krajiny, niekto zátišia," řekl vážně. „Ja maľujem všetkých s ktorými som kedy spal." 

Co k tomu dodat? Dano to shrnul úplně nejlépe (Jako vždy, ale to už je jeho prokletí), takže tenhle můj komentář je úplně k ničemu. Mohu Vám jen poděkovat za všechna přečtení a zbylou podporu. S pozdravem a přáním pěkného dne Arys, který musí psát tyhle kecy, co skoro nikdo nečte ;)