Shereus se zastavil před dveřmi do Eveliina pokoje. Stále se ještě nerozhodl, co by jí měl povědět. Předchozí noc nestrávil v Sídle bohů, ale na Zemi. Lépe řečeno v Praze, kde provedl něco, za co se nenáviděl už tu noc. 

Kdyby to ale před bohyní dobra zatajil, tak by se už nikdy nemohl s klidným srdcem podívat do zrcadla. Byl by pro sebe zrádcem, který lhal a podvedl ženu, kterou ze všeho nejvíce miloval.
Naposledy se nadechl a vzal za kliku. Sotva se dveře otevřely, tak si se uvědomil, jak musel vypadat. 

Když ráno odcházel z pokoje, kde se probral, tak měl sotva čas pobrat své věci. Oblékl se až na chladné chodbě liduprázdného činžáku kdesi v Praze. Oblečení, jež měl na sobě, muselo páchnout alkoholem, potem a cigaretovým kouřem z hospod, které prošel předchozí noci. Ve tváři musel vypadat jako oživlá mrtvola s pár dny starým strništěm a zapadlýma očima. 

Pokusil se hodit všechny svoje obavy za hlavu. Rozhlédl se pokoji, kde panoval neobvyklý nepořádek. Moc dobře si pamatoval, jak Evelie vždy uklízela a pokaždé mu vynadala, když nechal nějakou ze svých věcí na místě, kde neměla co dělat. 

Nyní se ale po zemi válely kousky oblečení. Knihy z police ležely jedna přes druhou na podlaze. Přikrývka, která vždy ležela na posteli, nyní byla zmuchlaná uprostřed místnosti. Kožešina před krbem, na kterém stála jejich společná fotka, byla shrnutá na stranu a kolem ní se povalovaly kousky Eveliina spodního prádla. 

Ostražitě se rozhlédl kolem. Ruka mu okamžitě sklouzla k boku, kde ale nahmatal jen vzduch. Svou sekeru i meč nechal v pokoji, kde poslední dny spával. 

Polohlasně zaklel a vyrazil dál tou spouští. Ani nemusel dojít až posteli, aby ucítil další pach. Lehkou vůni mateřídoušky přebíjel zápach rybiny. Sotva se mu ten zápach dostal do nosu, tak už na něj všechny části těla řvali, aby z toho, komu ten pach patřil, vymlátil duši.

Prudce roztáhl průsvitné závěsy kolem postele. Zrak mu okamžitě padl na Evelii spící v objetí s Uddurem. 

Shereus se nedokázal ovládnout. Zavrčel a popadl boha vody za vlasy. 

„Ty jeden hajzle!" zařval, nepřestával ho tahat za hnědé prameny vlasů. „Myslel sis, že ti jen tak projde, když se vyspíš s mojí holkou?!"

Evelie ho popadla za svalnaté předloktí. „Sheree," řekla klidně. „Nemůže za to, protože jsem to sama chtěla." 

„Takže ty si mě s ním podvedla dobrovolně?!" zařval, až se otřásl strop v pokoji. 

Vyškubl ruku z jejího sevření a vytáhl Uddura z postele. Nevydal ani hlásku, když mu tahal vlasy, jejichž zbytek mu spadal do pobledlého obličeje. Poškrábané paže nechal volně podél nahého těla, jako by si chtěl hrát na mršinu před nebezpečným predátorem. 

Shereus s ním smýkl na chladnou podlahu mezi oblečení. „Myslíte si oba dva, že se budete bez nějakého trestu slézat za mými zády? Že to nechám být, když můj jediný přítel chrápe s mojí holkou?!" Znovu popadl boha vody a vytáhl ho na nohy. „Řekni k tomu něco, Uddure," zavrčel mu do obličeje. „Řekni mi, abych ti neubližoval. Popros mě, abych ti odpustil. Do toho!" 

Uddur zvedl pomalu hlavu. V modrých očích mu plál jasný plamének odhodlání. Byl to ten samý plamen, který skoro zadusil Williams při svých výsleších. 

„Nemůžu za to, že si se zachoval jako naprostý idiot! Urazil si Evelii a pak sis zmizel, bohové ví kam! Nechal si jí tady s city roztrhanými na cáry, přestože si jí dal slib! Slíbil si jí, že při ní vždy budeš, ale teď ses k ní otočil zády a začal si lízat vlastní rány! Co jseš to za člověka, když se zachováš takhle?! Jak si můžeš vůbec říkat muž?!"

Shereus naštvaně vydechl. Nechal na sebe dopadat všechna ta slova, protože si byl moc dobře vědom toho, že chyboval. Nehodlal se ale nechat soudit někým, kdo měl svých problémů dost. 

„Možná, že jsem udělal chybu, ale tobě se zpovídat nehodlám!" zavrčel. „Okamžitě odtud vypadni nebo poznáš skutečného boha války..."

Uddur se mu ale podíval přímo do očí. „Nikam nepůjdu."

„Okamžitě vypadni!"

„Ne! Myslíš si, že mě zastrašíš svým řvaním? Já jsem si vytrpěl Williamse a nehodlám se sklonit před někým, jako jsi TY!"

Popadl ho za vlasy a přitáhl ho k sobě tak blízko, že měl Uddurův obličej jen kousek od svého. „Nechci, aby ses mě bál nebo se klaněl. Chci, abys vypadnul a už nikdy nesáhl na Evelii!"

Uddur se mu vymanil ze sevření. Přestože mu nechal hrsti několik hnědých vlasů. „Tohle rozhodnutí není na mě!"

Shereus se po něm ohnal pěstí. „Je mi úplně jedno, kdo o tom rozhodne! Ale ty odtud vypadneš nebo..."

Podařilo se mu zasadit Uddurovi první ránu do obličeje. Pevně ho chytil za obě předloktí a odtáhl ho ke dveřím. 

Otevřel je a tiše, ale výhružně řekl: „Vypadni."

Bůh vody zavrtěl hlavou, při tom gestu se ohlédl na Evelii. Jeho vyděšený pohled se upřel na její obličej stažený do krajního děsu. 

Vzápětí po pokoji vybuchlo oslnivé světlo, které všechny přítomné na pár vteřin oslepilo. Uddur té chvíle využil k tomu, aby se dostal ze Shereova dosahu. Neměl čas doběhnout k Evelii a spolu s ní utéct do zahrad. Na místo toho praštil svého přítele pěstí do břicha. 

Bůh války zavrčel a vrhl se bezhlavě po něm. Strhla se bitka plná pěstí a kopanců. 

Evelie se vyhoupla na nohy. Rychlým krokem zamířila ke dvojici bohů, kteří na sebe pokřikovali nadávky a kolem nich létaly pěsti. 

„Ještě jednou se dotkneš mojí holky, a podíváš se na svoje vlastní střeva!" zařval Shereus. Ohnal se po bohovi vody, kterého zasáhl do čelisti, až mu cvakly zuby o sebe. 

„Čím mě hodláš rozpárat, když s sebou nemáš své pověstné zbraně?" vysmál se mu Uddur poté, co vyplivl krev na podlahu. 

Shereus zavrčel a opět se po něm bezhlavě vrhl. Přirazil ho ke chladné stěně, kde ho začal mlátit hlava nehlava. 

„Vyvrhnu tě klidně holýma rukama! Ty jeden bastarde!" Už se rozmachoval, že s Uddurem praští o zeď, když ho Evelie popadla za předloktí. 

„Nech ho být!" zakřičela. Po jejích pažích se rozběhly bílé vzory směrem k dlani, kterou tiskla k jeho kůži. 

Bůh války vykřikl, když mu jasné světlo začalo pálit předloktí. Vytrhl se z jejího sevření a ustoupil o dva kroky dozadu. 

„Co jsi to udělala?!" vyjekl naštvaně. Zraněnou ruku si tiskl k rychle se zvedající hrudi. 

„Nenechám tě zabít Uddura," odvětila chladně. „Jestli se nechceš uklidnit, tak už tě nikdy nechci vidět. Opustil si mě, když jsem tě nejvíc potřebovala. A teď, když ses vrátil, tak si zmlátil jediného boha, který se mi snažil pomoct."

Shereus zamrkal. „Hodláš mě poučovat stejně jako Uddur? Pokud tou jeho pomocí myslíš, že se s tebou vyspal, tak oba táhněte do pekel!" 

Stiskla rty do úzké linky. „Tohle si opět přehnal, Sheree..." prohlásila chladně. „Nejsi o nic lepší, než Williams, když na všechny kolem sebe jen řveš a chceš jen mrzačit."

Její slova ho zasáhla přímo v nejcitlivějším místě jeho rozbouřeného srdce. Spolkl jedovatou odpověď, kterou měl na jazyku a zrudl. Všechen jeho hněv byl pryč. Jako by Evelie přesně věděla, co na něj zabírá. 

Zachytil Uddurův pohled. Bůh vod se na něj díval jako na nejhoršího člověka, co kdy chodil po všech světech. Aby si v duchu řekl pravdu, tak ho vůbec netrápil Uddurův pohled, ale spíš se obával toho Eveliina, který mu viděl až do morku kostí. 

„Máš pravdu," sykl po chvíli napjatého ticha. „Nejsem o nic lepší než Williams ani vy dva... Také jsem tě podvedl..."

Když byla ta pravda venku, tak se necítil o nic lépe, stále si přišel jako hlupák, který se naštval k nepříčetnosti. 

Úplně jsem ztratil hlavu, pomyslel si při pohledu na zakrvácené klouby pravé ruky. A zachoval se jako největší pitomec v Sídle bohů.

*

Nemohla uvěřit tomu, co jí právě řekl. Podle jeho svěšených ramen snadno poznala, že jí nelhal. Skutečně se jí přiznal k tomu, že jí podvedl? A opravdu se tak rychle uklidnil po tom, co mu řekla?

Zmateně se podívala na Uddura, který se stále opíral o zeď a držel si rozbitý nos. Na nahou hruď mu padaly kapky krve, jíž byla pokrytá i podlaha pod ním. 

„Klidně mi vynadej, seřvi mě jako malého kluka, proklej mě a řekni, že už mě nikdy nechceš vidět. Pochopím to..." řekl odevzdaně Shereus.

Evelie přišla až k němu. Nadzvedla mu dlaní hlavu, aby se mohla podívat do těch jeho modrých, nyní smutných, očí. Chvíli jen tak mlčky stáli a hleděli jeden druhému do obličeje. Ani jeden nechtěl promluvit, aby zkazil tu krásnou chvíli souznění.

Bohužel Evelie musela promluvit. Musela vědět, proč to udělal a kdo mohl za to, že jí podvedl. Chtěla poznat tu ženu, co mu dokázala uloupit srdce a přes to ho v jeho vlastních očích pošpinit. 

„Jak se jmenovala?" zašeptala mu do ucha. 

Ztuhl a pohledem zalétl k Uddurovi. „Nebyla to žena..."

Nevěděla, co by na to měla říct. Byla smířená s tím, že uslyší ženské jméno, ale nikdy by jí nenapadlo, že by to mohl být muž. 

Shereus zachytil její zmatení a donutil se pokračovat. „Jmenuje se Daniel."

Vypadá to, že někdo tady má VELIKÝ problém... Klasicky děkujeme za všechna přečtení, hlasování a komentáře. Jin. si moc váží Vaší podpory. S pozdravem Arys