Benedikt měl v ten moment co dělat, aby po něm zase neskočil. Jen silou vůle se udržel a zůstal stát na stejném místě. Ruce zatnul v pěst, doufal, že je nebude muset opět použít. 

„Běž do prdele s Osudem a předpovědí," odvětil naštvaně. „Kdy naposledy něco podle nich vyšlo? Kdy naposledy jsme přesně věděli, že se něco stane?"

Nemohl si nevšimnout, jak John sevřel v prstech kapesník, co vytáhl z kapsy kalhot. „Celou dobu jsem věděl, že nemáme šanci OPO porazit, když mezi námi není bohyně doba a bůh zla." Cípem bílé látky si otřel krev ze spodního rtu. 

„Tak proč si nic neudělal, když si tohle všechno věděl? Tahle válka se nemusela táhnout tolik let! Nikdo z nás nemusel trpět v celách Jerryho Williamse! Nikdo!" Rychlými pohyby ze sebe stáhl kazajku a hodil jí k jeho nohám. „Víš vůbec, jak ostatní trpěli, když jsme vzepřeli OPO? Víš, co všechno nám udělali, když jsme řekli ne?!" 

Trhnutím si vytáhl košili až ke krku. Odhalil tak dlouhou jizvu, která vedla od pravého podpaží až k levé bradavce. Látka spadla dolů a zakryla šrám hyzdící kůži, ale ten obraz už nikdo nemohl nejvyššímu z bohů vypárat z paměti. 

„Já nejsem jediný," pokračoval dál Benedikt. „Kdo si z těch dvaceti let odnesl jizvy. Podívej se na Lianu! I ona trpěla, protože jsme neudělali nic pro její záchranu! Nechali jsme jí znásilňovat Williamsovým synem! A jediný, kdo se proti tomu postavil, byl Toldreos! A ten je bohové vědí kde!"

John se mu dlouhé době podíval zpříma do očí. Benediktovi ale nemohlo ujít, jak se k tomu přemáhal. Znal svého bratra mnohem lépe, než většina ostatních. Mohly za to roky, kdy mlčky přehlížel každé jejich konverzaci a jen zřídkakdy něco namítl. Během té doby pozoroval a hledal všechno, co by mu mohlo posloužit pro pozdější jednání. 

„Dělal jsem, co jsem musel," odpověděl John. „Osud mi dal karty a já musel hrát. Nemohl jsem zachránit všechny. Celé to bylo jen o prioritách a hodnotách, které vám byli přiřazeny na začátku hry. Nemohl jsem udělat nic jiného, protože jinak bych přišel o cenné karty do konce partie." 

Benedikt polkl a udělal krok k němu. „Takže to je hra! Jenže my jsme živé bytosti, ne obrázky na nějakých zatracených kartách! Nemůžeš jen tak zahazovat naše životy, když i my máme svojí vlastní vůli. I my můžeme sami bojovat!" 

„Nerozumíš tomu." Potřásl hlavou. „Jak bys také mohl, když na svých bedrech neneseš zodpovědnost za celé božstvo a všechny světy." 

„Tak se o to břímě poděl!" Benedikt rozhodil rukama. „Udělej jen to, co po nás už dávno chtěl samotný Osud." 

„To nejde a ty to moc dobře víš," zamítl jeho nabídku John. „Nemůžu jen tak rozházet svojí moc, protože pak by celé božstvo padlo na kolena. Všechno by se roztříštilo na malé kousky. Všechny plány, které už tolik let spřádám, bych mohl hodit do koše. Nikdo jiný jim kromě mě nerozumí." 

„Mohl by ses podělit alespoň o kousek z nich. Odhal nám střípky a nech ostatní, aby do toho mohli také mluvit. Nemůžeš nechat celé plánování jen na sobě, když v Sídle konečně je bůh války. Shereus nejlépe z nás rozumí strategiím a když už nechceš žádat jeho, tak si mohl kdykoliv požádat mě nebo Exitii. Má žena má s válkami větší zkušenosti, než kdokoliv z nás." 

Nejvyšší z bohů ale opět zavrtěl hlavou. „Nemohl jsem to udělat," zabručel. „Nedívej se na mě, jako by všechno byla moje chyba. Nemohl jsem za to, že všechno, co jsem naplánoval, Jerry jediným tahem smetl ze stolu." 

„Měl si mít záložní plán," namítl Benedikt bez nějakých emocí. „Nebo si mohl někoho z nás požádat o pomoc. Nemuseli by zemřít nevinní."

Opět to byl ten muž, který nad vším uvažoval s chladnou přesností. Musel se k tomu sice dlouho přemlouvat, ale nakonec se dokázal vrátit z údolí hněvu. Ale ani on sám nevěděl na jak dlouho. 

„Nemáš ani tušení, jaké to je nést odpovědnost za všechny zmařené životy..." zašeptal John. Pohled mu zabloudil daleko za obraz reality. 

Benedikt se zhluboka nadechl, aby zapudil plamínek hněvu, který se v něm zase začínal hlásit o slovo. 

Teprve až poté řekl: „Jsem voják, takže si plně uvědomuju cenu všech životů. Myslíš si, že jsem jen tupý stroj na zabíjení? To máš o mě hodně nízké mínění."

„Především si můj bratr." John mu položil ruku na rameno i přes všechna ta slova, co mu řekl. „A jako ten tě mám především za sobě rovného."

„Na mé svatbě si mluvil jinak..."

Povzdechl si. „Co se stalo na svatbě, je minulost." 

„Vyhrožoval si my v můj nejdůležitější den!" rozkřikl se na něj. „Tohle budu vždycky brát jako největší urážku, které ses na mně dopustil."

John zatnul čelist, až se mu vyrýsoval každý sval a šlacha na krku. „"Nemáš ani tušení do jakých sítí ses nechal spoutat. Láska vždy zahubí povinnosti. Zrovna ty jich máš mnohem víc, než jiní."

„Nestaral jsem se snad dostatečně o tvého ztraceného syna? Nebyl jsem mu snad lepším otcem, než mu kdy budeš ty?"

„Není to jen o plnění příkazů," řekl, jako by vůbec nezaslechl to, co Benedikt řekl. „Máš povinnosti vůči božstvu, které máš chránit, vůči rodině i vůči Exitii. Všechno tohle nemůže jeden muž zvládnout, byť je bůh nebo ne."

Kdyby měl Benedikt určit, co ho nejvíc naštvalo, tak by se nedokázal rozhodnout, zda to byla slova, která John řekl, nebo klidný tón jakým to řekl. 

Nejspíš to bylo obojí...

„Máš mě snad za nějakého rytíře ve službách bohů?" obořil se na svého bratra. „Jsem jen tvoje osobní stráž nebo co?"

„Ne," vydechl nakonec. „To bych o tobě nikdy neřekl. Jsi jediný voják, který je dostatečně vycvičen, aby byl ochráncem Sídla bohů. Můj syn ani Shereus nemají za sebou celý výcvik. Nemohou se ti rovnat. Ani v nejmenším."

„Co po mě chceš," řekl nejchladněji, jak to dokázal. „Abych i nadále bojoval v nesmyslné válce, kterou vedeme s organizací?"

John přikývl. „Ano, protože božstvo potřebuje každého, kdo udrží v ruce meč. A ještě víc ty, kteří s ním dokážou vládnout jako ty."

Benedikt ho probodl ledovým pohledem. Všechna barva letní noční oblohy byla pryč. Nahradila jí chladná modř hlubokých zamrzlých jezer daleko ve světě plném sněhu a ledu. Byla jen mizivá šance, že by se ta modř pro Johna kdy vrátila. Už navždy se na něj měl dívat ten chlad a odměřenost. 

Všechno se mělo vrátit do stavu, v jakém to bylo před prvním střetem s Williamsem. Ať už si spolu zažili cokoliv, tak Benedikt to zametl pod koberec. Pohřbil všechny ty vzpomínky pod ten tlustý led a už nikdy je nechtěl pustit na slunce. 

„Nepočítej s tím, že tu budu pořád," prohlásil po nekonečných vteřinách napjatého ticha. „Mám ženu a rozhodně se nehodlám nechat zabít v boji je proto, že nemáš jiné bojovníky." Svým stále ještě nejistým krokem zamířil ke dveřím. 

„Nenechal bych tě, aby ses obětovat, bratře," zavolal za ním John. 

Benedikt mu věnoval sklíčený pohled a poté odešel. Hlavou mu stále vířily myšlenky, vzpomínky na to, co Johnovi řekl. Na to, jak byl upřímný a všechno, co si už takovou dobu myslel, mu vmetl do tváře. Na jednu stranu se cítil dobře, že už to v sobě nemusel dusit a nemusel se o své pocity dělit jen s Exitií. Jenže na tu druhou se cítil špatně. Hrozně špatně. 

Řekl Johnovi věci, které mu nikdy říct nechtěl, protože věděl, že to jisto jistě zraní jeho city. Jenže ta slova už byla vyřčena a on je nemohl vzít zpátky. 

Poprvé za celý svůj život byl rád, že se mu Osud vyhýbá velikým obloukem. Nikdo mu nikdy nepředpověděl, co se s ním stane, protože nikdy nebyl v plánech největší mocnosti ve všech světech. Pokaždé chyběl a měl tak možnost zahýbat kartami podle sebe. 

Dlouhou dobu nevěděl, zda to je prokletí nebo dar, ale dnes za to byl upřímně rád. 

I kdybych měl změnit jen Johnův pohled na řízení božstva, tak jsem byl prospěšný alespoň v jedné věci...

Řekl bych, že se tady hodně zamíchalo kartami. A ano, stále ještě žiju, Jin. mě nezabila nebo něco podobného... (To je hlavně pro jednu osobu v komentářové sekci, která si dělala starost o můj zdravotní stav) Mám poděkovat za čtení, komentáře a hlasování. S pozdravem Arys, který stále ještě dýchá a těší se dobrému zdraví :)