John se ze všech sil snažil na svého bratra nezařvat. Když uslyšel ta slova, tak měl chuť něco nebo někoho praštit. Jenže nemohl. Nechtěl ukázat, že se nechává strhnout vírem emocí. Proto Benedikta propálil nic neříkajícím pohledem a byl rozhodnut se s tím ujištěním vypořádat až po jeho odchodu. 

„Nechceš si mi zase připomenout, kdo z nás dvou je voják a kdo nejvyšší z bohů?" zeptal se tmavovlasý bůh klidně. V jeho slovech byl osten chladu, který ho bodl až někde u srdce. 

Nejvyšší z bohů mu věnoval další ze svých neurčitých pohledů. „Toldreos není mrtvý..." 

To bylo jediné, co mu Osud prozradil. Neřekl mu, kde by měl svého syna hledat ani, zda je v pořádku. Jediné, co mu dal jasně najevo, bylo že Toldreos je stále mezi živými. Byl to jen střípek naděje, která ho ale zahřála hluboko v jeho nitru. 

„Ale je sám ve městě ovládaném Jerrym Williamsem," namítl Benedikt vážně. „Je jen otázkou času, kdy mu padne do náruče." 

John zavrtěl hlavou. „Dokonce není ani sám." Otočil se ke svému bratrovi celým tělem. V prstech přestal mačkat papír, který si pročítal, než Benedikt vešel do pokoje. „Pokud máš ještě něco na srdci, tak buď rychlý a stručný. Mám před sebou ještě dost práce."

Zaregistroval, jak Benedikt stiskl čelist, jako by chtěl spolknout všechno, co měl do té doby na jazyku. Čekal, že na něj začne řvát, aby rozhodl zachránit svého syna, jenže ani nejvyšší z bohů neměl tušení, kde se mladý bůh zla nachází. 

„Ne všechno je závislé jen na tobě," pokračoval chladně tmavovlasý bůh, jehož modré oči se zlostně zaleskly. „V Sídle jsou i jiní bohové." 

„Moc dobře si to uvědomuju, ale jako nejvyšší z bohů mám za všechno odpovědnost." 

„Nechápeš vůbec nic," zavrčel Benedikt. „Osud stvořil celé božstvo pro to, aby na jedné bytosti nespočívala váha celého vesmíru. Tím, že všechno děláš sám, tak porušuješ první pravidlo, které nám dal." 

John si ho přeměřil ledovým pohledem. Jeho hnědé oči se staly dvěma zamrzlými jezírky s napadaným hnijícím listím. 

„Moc dobře vím, co dal Osud božstvu za úkol. Tak mě přestaň poučovat." 

„A přesně tohle je ten problém!" namítl Benedikt. „Ty si nikdy nenecháš poradit! Všechno plánuješ sám a nikdo ke svým plánům nepustíš! Jenže božstvo nejsi jen TY!" 

Jeho slova ho zasáhla jako chladná sprcha. Nikdy by nevěřil, že zrovna jeho bratr by mu něco takového dokázal vytknout. Když by si měl později přiznat své pocity v moment, kdy tato slova uslyšel, tak by si určitě nalhával, že to s ním ani nehnulo. Opak byl ale pravdou. Všechny slabiky se mu zaryly hluboko do mozku a nechtěly ho nechat v klidu spát. 

Přes jeho chladnou se tvář se mihl stín hněv, když se konečně odvážil pokračovat. „Nemáš právo mě obviňovat. Ne potom, co si tak bláhově vyměnil svou krev a plodnost za..." Na pár vteřin se odmlčel a usilovně pátral ve všech možných variantách, které mu časová smyčka nabízela. „Za co si zaplatil tak vysokou cenu?"

„Zaplatil jsem za varování pro nejvyššího z bohů," odvětil bez nějaké emoce jeho bratr. „Mám se tě zeptat, zda sis tohle místo náležitě užil, protože už brzy o něj přijdeš!" 

Byla to rána pod pás. John měl pocit, jako by ho Benedikt kopl vší silou do břicha. Ani v nejhorších snech ho nenapadlo, že by někdy musel čelit něčemu takovému, jako byla Arthurova pomsta. Ještě víc ho snad znepokojovalo, že o Arthurovi už řadu let neslyšel ani slovo. Neměl ani tušení, jak si jeho nevlastní bratr vede a kolik stoupenců se mu podařilo získat na svou stranu. 

Nakonec se přece jen vymotal ze svých zbloudilých myšlenek a byl schopný odpovědět. „Arthur nemá žádné právo vyhrožovat mně nebo celému božstvu." 

„Vyhrožuje nám všem," opravil ho Benedikt. „Protože je naštvaný jak na Williamse, tak na nás. Není to jen OPO, kdo mu ošklivě ublížil. I my neseme zodpovědnost za to, co teď dělá. Protože to my jsme ho odkopli hned poté, co ho vyrazil Williams! Co bys dělal ty, kdyby tě všichni zavrhli?" Udělal jistý krok k Johnovi. „Kam by si šel?" Další krok. „Co by tě zahřívalo za bezesných nocí?" 

„To tys ho vyhodil z okna..." 

Benedikt zavrčel jako divoké zvíře a stejně tak se na něj vrhl. Nebral ohledy na to, že to byl nejvyšší z bohů nebo že to byl jeho bratr. Prostě po něm skočil a povalil ho na podlahu. 

„Udělal jsem to v sebeobraně!" procedil skrz zuby jen kousek od Johnova obličeje. 

„Stejně jako my ostatní," odvětil bez emoce nejvyšší z bohů. „Nehraj si na hrdinu, Benedikte, když si stejně špatný jako všichni ostatní." 

Na pár vteřin mohl zahlédnout, jak se přes modř Benediktových očí mihl stín hněvu. „Možná jsem stejně špatný, ale neklesl jsem tak hluboko jako někteří z nás," ucedil ještě chladněji než prve. 

John si nevšímal jeho významného pohledu, který jasně říkal, koho za všechno zlo napáchané na Arthurovi odsuzuje. Vlastně ani nechtěl vědět, co si o všem, co udělal pro božstvo a jeho budoucnost, jeho bratr myslí. Nikdy se nehodlal nikomu zodpovídat a nechtěl s tím začínat u Benedikta, který když už říkal své pocity na hlas, tak se nebránil otevřené kritiky. 

„Měl bys jít," oznámil mu. „Dokud to ještě beru jako následek tvého zranění." 

„Měl bys mlčet, dokud nemám chuť ujistit se, že krvácíš stejně jako my ostatní," zavrčel. Pevněji sevřel jeho paže, které mu držel podél těla. 

John se slabě pousmál. „Byla by to zrada." 

„A co podle tebe není zrada?" zeptal se s ostnem ledu v hlase. „Mám jít slepě za tebou, když se vším, co děláš, nesouhlasím? Mám stát a čekat, že to vyřeší někdo jiný? A kdo jiný to bude řešit, než já? Kdo jiný bude mít tolik odvahy, aby za tebou přišel a řekl ti pravdu? Kdo z nich by sem došel a do očí ti řekl, jak se nám všechno hroutí pod rukama?" 

Proč musíš říkat samou pravdu, bratře? Pomyslel si John sklíčeně. Všechno, co nyní měli, byl jen vypůjčený čas míru. Snažil se je všechny na několik drahocenných měsíců udržet mimo hlavní boj a dopřát jim chvilku oddechu po dvaceti letech vězení. Jenže ani to nemohlo stačit. Nemohl pro ně donekonečna krást chvíle míru. Osud mu to stejně jednoho dne zatrhne a všechno to krveprolití a utrpení se vrátí zpátky.

„Raději už mlč," zašeptal Benediktovi. „Nebo se dostaneš do velkých problémů..." 

Jeho bratr se zle zasmál. „Tam už přece je celé božstvo! Kdo nás musel zachraňovat z náruče OPO?! Kdo za nás teď cedí krev a nastavuje život?! Proč jsme se rozhodli trestat ty, co nebyli na světě v době, kdy se tahle nesmyslná válka začala?!"

„Nedělej ze sebe hlupáka, Bene!" zvýšil hlas John. „Osud o tomhle všem rozhodl ještě před tím, než se naši rodiče vůbec poznali!" 

„Lži si sám sobě," ucedil. „Ale mě těch lží ušetři. Sám moc dobře víš, že všechno šlo udělat úplně jinak. Ne všechno je předem dané!" 

Ta slova byla pro Johna jako rána pod pás. Moc dobře věděl, že si někdo musel všimnout všech lží, které kolem sebe upředl. Nikdy ale nepočítal s tím, že by je někdo mohl tak snadno prokouknout. Věděl, že i James má kolem sebe síť utkanou z krásných lží, ale na rozdíl od těch jeho byly Johnovi přímo spojené s božstvem. 

Nikomu nemůžu říct, že i já se bojím. Nemůžu jim povědět, že se každou noc budím z noční můry, kde vidím zkázu celého božstva. Nemůžu jim říct, že jsem nikdy nezapomněl na všechny tváře, na všechny, o které jsme díky organizaci přišli. Nemůžu to říct ani tobě, Benedikte.

Zhluboka se nadechl, aby zaplašil všechny vzpomínky na probdělé noci. „Odejdi," řekl vážně. „Odejdi, dokud z toho můžeš ještě vyjít s nějakou ctí. Odejdi z těch dveří a já budu dělat, že se nic z toho nestalo..."

Benedikt ho pevněji přimáčkl k chladné podlaze. Praštil ho pěstí do obličeje. Hned na to následovala další rána, protože přesně tohle byla ta slova, která rozdmýchala jeho hněv doběla. 

„Už mlč nebo tě praštím znovu," vykřikl mu do obličeje. „Drž jazyk za zuby nebo ti garantuju, že konečně pochopíš, kdo z nás dvou je voják!" 

John se na něj díval neschopný slova. Nedokázal ze sebe vypravit jen jednu slabiku, když před sebou viděl naštvaného Benedikta, který se z něj zvedl. Na stále nejistých nohách udělal pár kroků pryč. Nechtěl mu ubližovat, ale to, jak zůstal blízko, bylo dostatečně výmluvné. 

„Dobře si zapamatuj, co jsem ti řekl. Protože jsem to myslel vážně. Nenechám za sebe bojovat děti a ani ty bys neměl. Jsou to přece tvoje děti, které posíláš na sebevražedné mise." 

Nejvyšší z bohů sklonil hlavu, setřel si z rozraženého rtu krev a opět zvedl pohled ke svému bratrovi. 

„Víš, proč mě má Toldreos raději, než tebe?" pokračoval dál Benedikt. Nesnažil se krotit hněv, který v něm vřel. „Protože mu říkám pravdu a vím přesně jaký je. Protože ten kluk je úplně stejný jako ty. Je paličatý a odhodlaný udělat všechno, aby jeho nejbližší netrpěli. Jenže na rozdíl od tebe má stále motivaci bojovat. Nechce sedět na trůnu, když tam venku se vede válka, která skončí až smrtí Jerryho Williamse a zničením organizace!" 

„Nemůžeme zaútočit..." zašeptal John.