Stehnem mu projela ostrá bolest, která ochromovala snad celé jeho tělo. Benedikt zatnul zuby, aby mu přes rty nepřešel výkřik. Prsty zaryl do přikrývek, které měl zmuchlané pod sebou, a doufal, že sebou moc netrhl. 

Hned na to, ale pravou ruku vytrhl ze zamotaného deky, aby mohl mezi prsty popadnout husté černé vlasy. Přes rty se mu vydral další výkřik. Tentokrát to ale nebyl výkřik bolesti. Zaklonil hlavu co nejvíce dozadu, zatímco se snažil zkrotit svůj zrychlený dech. 

Chvíli poté, co slastně přivřel oči, si vedle něj lehla Exitie. Její vlasy ho pošimraly na rameni, když si o něj opřela hlavu. 

„Stále tě bolí noha?" zeptala se. Nevinný úšklebek, který se jí objevil na tváři, vůbec neladil s tím, že ho ještě před pár vteřinami měla v ústech. 

Pokusil se jí věnovat úsměv, ale v ráně mu zaškubalo. V agónii se zabořil do matrace a se zatnutými zuby se snažil co nejdéle zadržet výkřik. Když se ale rozkřičel naplno, tak mu od bolesti nemohla pomoci ani Exitiina ruka, kterou mu položila horké čelo. 

„Teprve před chvíli mi Tom vyléčil ránu," zachraptěl poté, co bolest ustoupila. „Říkal, že by se mohla objevit horečka a nesnesitelná bolest. Objevily se obě dvě." 

Ucítil její chladnou ruku na tváři. „Měl bys spát. Včerejší noc si nespal a dnes si došel až do města i přes to, jak špatně si na tom byl." 

Benedikt se jí podíval do očí. Neměl v úmyslu se jí svěřovat s tím, že ho poháněla povinnost. Rozhodně nechtěl mluvit o tom, že se stále užíral pocitem viny. Celou noc, kdy nemohl zamhouřit oka a prožíval jednu agónii za druhou, si stále dokola opakoval, že za všechno může on. Kdyby Toda neposlal samotného a dovolil mu vzít si s sebou alespoň Kyena, tak by se nic z toho nestalo. 

Jenže přes svou pýchu nebyl schopný tohle všechno vidět. Byl zaslepený svou jistotou a rozkazy svého bratra, proto neviděl nebezpečí, které se před ně postavilo tváří v tvář. Toldreos nebyl připravený na samostatnou misi a on ho i přes to nechal jít. Nechal ho úplně samotného ve městě plném nejnebezpečnějších lidí na planetě. 

Podíval se na Kyena ležícího na Toldreosově dece. 

Jak mu jen vysvětlím, že jeho páníček se už nikdy nevrátí? Jak to vysvětlím Johnovi, který se mě bude vyptávat? Jak to vysvětlím úplně všem?

Veliký pes, jako by vytušil, že přemýšlel nad jeho páníčkem, zvedl hlavu z tlap a věnoval mu smutný pohled. Jeho veliké hnědé oči odrážely snad všechnu bolest, kterou v sobě musel cítit. 

„Ale ztratil jsem Toldreose a do teď nevím, kde ho mám hledat," zabručel Benedikt, když už bylo ticho nesnesitelné. 

Exitie se nadzvedla na loktech. „Není to tvoje chyba. Nemohl si vědět, že se to stane. Nejsi vševědoucí." 

„Neměl jsem ho posílat samotného. Kdybych šel s ním, tak by teď nebyl pryč. Co když teď někde leží v bezvědomí nebo ho dokonce chytil Williams?! Jestli se mu něco stalo, tak za to můžu já!"

Jeho manželka nehnula ani brvou při ostrém tónu jeho hlasu. Namísto odpovědi na něj upírala své tmavé oči a čekala na pokračování. Jako jediná chápala, že ze sebe musí dostat všechno ven. Vždy ho nechávala mluvit, dokonce i nadávat a křičet, když se něco nevyvedlo podle jeho představ a nemohl projevit své city přede všemi. 

„Jak budu moct jít za Johnem a podívat se mu do očí, když jsem přišel o jeho syna?! Jak se budu moct ještě někdy podívat na svůj odraz v zrcadle?! Jsem zrůda! Nechal jsem padnout boha zla! Nechal jsem padnout kluka, co sotva vyrostl v muže! Co jsem to za zrůdu?! Jak jsem mohl něco takového dopustit?!" 

Rukama si zajel do zacuchaných vlasů. Cítil, jak všechna ta vina padá na jeho bedra. Kdykoliv jindy by se jí vzepřel, ale nyní si to zasloužil. Zasloužil si trpět za všechno, co udělal, když si myslel, že dělá správnou věc. Ve skutečnosti, ale odsoudil ke smrti nebo ještě k něčemu horšímu stejného snílka jako byl on sám. 

Pokud Toldreos není mezi živými, tak mám na rukou jeho krev... A John má plné právo na splacení dluhu. Co budu dělat, když si vyžádá na oplátku krvavou měnu? Nebudu se mu moct vzepřít, protože on je nejvyšší z bohů a to, že je můj bratr nebude hrát žádnou roli.

Najednou si uvědomil, že zrychleně dýchá. Jen se zmínkou o krvi se mu udělalo ještě víc špatně. Jeho krev teď měla ta dívka.

Měl jí Arthur. 

Zachránil jsem si vlastní krk, aniž bych přemýšlel nad následky! Co se to se mnou stalo?!

Exitie mu položila ruku na rameno. Jakmile přestal mrkat, aby zahnal slzy studu, tak se na ní podíval. 

Musel jí říct, co všechno se v tom lese stalo. Musel jí povědět o tom, co vyměnil za svůj život. 

Život za život, řekla před tím, než jsem jí dal svou krev. A mě až pozdě došlo, jak to myslela... Jsem takový hlupák.

„Pamatuješ si, co jsme si slíbili před všemi bohy?" zašeptala mu bohyně smrti do ucha. „Že před sebou nebudeme mít tajemství a všechno, co udělá jeden, tak bude i problém toho druhého. A já vím, že tě něco trápí, Benedikte, protože jinak by ses mi konečně byl schopen podívat do očí déle, než na pár vteřin." 

Sklonil hlavu. Nemohl se jí podívat do očí, když jí měl říct tak hroznou věc. Snažil se k tomu donutit, ale něco v jeho nitru mu v tom pořád bránilo. Doufal jen, že to není hrdost, protože tu pro sebe už dávno ztratil.

Ucítil její prsty pod bradou. „Prostě mi to řekni, ano? Já si tě vyslechnu a pak společně vymyslíme, jak to vyřešíme. Uděláme to společně." Zvedla mu bradu nahoru a věnovala mu dlouhý pohled. 

Rozechvěle se nadechl. Všechno na něj křičelo, aby nic neříkal, ale musel. Musel jí to říct, protože měla stejné právo, jako on, vědět pravdu. 

„Když jsem si ošetřoval zranění po boji s Arthurem, tak za mnou přišla..." hlas se mu zlomil. Zachytil její soucitný pohled a to mu dodalo odvahu pokračovat. „Prozradila mi, že pracuje s Arthurem a taky mi dal vzkaz pro Johna. Jerry Williams není náš jediný nepřítel."

„Co chtěla na oplátku, za takovou informaci?" zeptala se ho klidně. Když ale na ní vrhl jeden ze svých tázavých pohledů, tak rychle dodala: „Vždycky chtějí něco na oplátku... Co si jí musel dát ty?"

Mocně se nadechl a pak dlouze vydechl, aby uklidnil svoje bušící srdce. Až konečně poté odpověděl: „Musel jsem jí dát svou krev a s ní i plodnost."