Utéct. 

Měl by utéct z tohohle bytu a neohlížet se zpět. Jenže měl na rukou ty náramky. I když jeho moc předčila i tu nejvyššího z bohů, tak stále nemohla prorazit plně přes kobalt, ze kterého byly náramky vyrobené. 

Pokud se někdy před tím bál používat svou moc, tak nyní se o to ani nechtěl pokoušet. Nemohl přesně vědět, jak by to dopadlo. Obával se, že v nejlepším případě by se jen vyčerpal a kobalt by pohltil všechnu temnotu, kterou by do něj poslal. Na nejhorší ani nechtěl pomyslet. Nechtěl myslet na smrt, která byla stejně věčná jako zlo a temnota, jež mu šla v patách. 

Ještě před pár hodinami jsem byl mrtvý. Byl jsem stejně daleko, jako všechny duše, jež se rozhodly odejít. Měl by tam být ráj... Tak proč si pamatuju jen tmu a chlad?!

Trhl sebou při té vzpomínce. Tma, která ho trhala na kusy a vždy, když už si myslel, že to nemůže být horší, tak se k ní přidal chlad. Ta muka trvala snad nekonečnost. Když přestala, tak z něj nezbylo víc, než jen pár vzpomínek. 

Peter, vždycky jsem viděl jeho smějící se tvář. Benedikt a jeho tvrdý výraz při každém tréninku, kterým jsem si s ním prošel. Můj pravý otec a chladná maska, za kterou se skrýval smutek a obavy. A nakonec jen matná vzpomínka na mou matku...

Přistihl se, jak stojí u dveří do pokoje, ze kterého před chvíli vyběhl, a snaží se potlačit slzy a chvění. Začínalo u prstů na nohou a končilo až někde v jeho mozku. 

Co se to s ním jen dělo? Proč se James nikdy nesvěřil s tím, jak to vypadá na druhé straně?! Proč mu nikdo neřekl, že za návrat zpět se platí tak vysoká cena? Proč všichni mlčeli?! Jak to že mu nikdo neprozradil, co opravdu obnáší být bohem? 

„Toldreosi?" ozval se starostlivý hlas za jeho zády. 

Vycítil, jak k němu Bett udělala dva kroky, ale pak se zastavila. Bála se ho, stejně jako se on bál sám sebe. 

Dotkl se čelem chladných futer a natočil hlavu tak, aby na ni měl dobrý výhled. „Stačí Tode... Všichni mi říkají..." 

Myslí mu projela neskutečná bolest. Naštěstí stihl zatnout zuby, aby se nedal do bezmocného křiku. 

Takže tohle měla být upomínka na vyváznutí z rukou samotné Smrti? Mám stále dokola prožívat tu neskutečnou bolest, kterou jsem si už prošel každý jednotlivý den, kdy jsem byl za Okrajem?

Ucítil dvojici rukou, které se ho nejprve zlehka dotkly na paži a poté mu zabloudily k čelu. Opatrně vzal jednu z nich a přitiskl si jí hořící pokožce. 

Kdy to skončí?

„Tode," dokončila za něj. „Jsi v pořádku?" 

Musel se usmát, i když to neskutečně bolelo. Cítil, jak se mu ten úsměv vypaluje do mozku a drásá všechnu jeho podstatu. 

Jednou rukou si přejel po tváři zborcené potem, druhou chytil nabízenou dlaň, kterou k němu natáhla Bett. S její pomocí se opatrně postavil na stále třesoucí se nohy. Ztěžka se opřel o chladnou stěnu za ním a modlil se ke všem bohům, aby znovu nespadl na zem. Bylo mu špatně. Do hlavy mu musel někdo zatloukat rozžhavené hřeby a někdo další mu přejížděl po zádech špičkou čepele. 

„Tak jak ti je?" naléhala na něj. „A neříkej, že jsi v pohodě, protože to teda nejseš!" 

Byl to stejně ostrý tón, který už tolikrát slyšel u Jerryho Williamse. Mohlo to být stejně dobře sotva před měsícem nebo před staletími. Všechno se mu slilo dohromady. Čas, který strávil za Okrajem, se smíchal s tím, co prožil před zjištěním, že je bůh a i s tím potom. Neměl ponětí, zda je mu stále jen dvacet nebo dvě stě. 

Zavrtěl hlavou. Neměl ani tušení, co by jí měl říct. Nemohl jí povědět o tom, co prožil na druhé straně a jak ho ty vzpomínky spalují zevnitř. Obával se, že to nikdy nebude moc říct nikomu. Že se tou bolestí bude užírat sám a ve skrytu duše doufat, že jednoho dne splatí svůj dluh. 

„Chápu to," zašeptala se rty jen kousek od těch jeho. „Kdybych byla na tvém místě, tak sobě taky nevěřím. Jsem přece dcera muže, který vám všem neskutečně ublížil. Je jedno, co udělám ve váš prospěch, protože se na mě vždy budete dívat skrz prsty." 

Chtěl jí říct, že se mýlí. Chtěl jí toho říct tolik, ale nenašel k tomu odvahu ani správná slova.
„Proč jsi mě nepředhodila organizaci?" zeptal se chraplavě. 

Hlavou mu projel další osten bolesti. Zatnul zuby a schoval tvář do dlaní. Co se to u všech bohů dělo?!

Ušklíbla se úplně stejně jako Williams. „Protože z tebe chci dostat informace." 

Ona mi lže, uvědomil si sotva jí poslední slabika sklouzla ze rtů. Něco přede mnou skrývá a rozhodně nechce, abych se o tom dozvěděl. Určitě se mnou má své vlastní plány, protože jinak by se mě zbavila okamžitě po tom, co mi podřízla krk. Každý hrajeme svou vlastní hru, ale otázkou je, zda bychom na tom nebyli lépe, kdybychom hráli spolu a ne proti sobě.

Povšiml si, jak se její výraz úplně změnil. Mohl jen odhadovat, zda jí došlo, že prokoukl její malou hru. Její sevřená ústa a chladný pohled, který na něj upřela, ale mluvil hodně o jejím rozpoložení. 

„Je tu ještě jedna věc," oznámila mu s chladem, jež měla v očích. „Dnes se vrátí moje spolubydlící. Budeš se mnou muset zahrát, že jsi můj-"

„Kluk?" doplnil s nic neříkajícím výrazem.

Co je to za hloupou hru? Pomyslel si, když spatřil popuzení, které se jí mihlo přes půvabnou tvář. Proč by se mnou chtěla hrát něco takového před ženou, se kterou žila v jednom bytě? Leda, že by se bála, aby se to nedostalo ke špatným uším. Říkala, že Williams má své oči a uši po celém městě, ale ani slůvkem se nezmínila, že bychom dokonce i u ní doma byli v bezpečí.

Z přemýšlení ho vytrhl její nezaujatý tón, kterým mu oznámila: „Jestli nechceš, abych tě dotáhla do organizace, tak to se mnou zahraj." 

Opět mu zalhala. Kdyby ho dotáhla k Williamsovi, tak by si tím podepsala rozsudek smrti. Tím, že ho nedoručila, se vystavila nebezpečí a postavila se tak mezi něj a muže, který jim oběma mohl zničit zbytek života. 

Toldreos rozhodně nechtěl prožít své poslední hodiny zavřený v jedné z cel a nechat se mučit Jerrym. Proto přikývl a opět si opřel hlavu o chladnou zeď. 

Všechno tohle bylo moc rychlé. Moc uspěchané v porovnání s plány, jež spřádalo božstvo posledních dvacet let. Každý jednotlivý krok, který John vymyslel, byl dokonalý na rozdíl od toho, co vymyslela Bett. Jenže nic jiného mu nezbývalo. Musel brát, dokud mu Osud nabízel alespoň nějakou alternativu. 

„Proč..." vydechl, stále se opíraje o zeď. Nedokázal si představit, že by udělal jen jeden krok. 

„Má spolubydlící je..." zaváhala, jako by vybírala vhodné slovo. „Ztřeštěná a ochotná mi nedat pokoj další měsíc jen kvůli tomu, že jsem měla v pokoji chlapa." 

A taky jí úplně nevěříš.

„Co jiného mi zbývá?" prohodil do ticha, které záhy nastalo. „Jsem přece tvůj vězeň." Naklonil hlavu na stranu a usmál se. Bylo to po dlouhé době, kdy v sobě našel kousek takového citu. Přestože byl držený Bett, tak se cítil nejlépe za poslední dny. Konečně mu všechno nepřišlo jako dílo Osudu, který držel jeho život ve svých rukou. Přišlo mu, že se něco smilovalo a dopřálo mu krátký čas, kdy měl šanci oprostit se od celé té záležitosti s organizací. 

Velice pomalu, tak aby sebou nikde nepraštil, kdyby se vrátila ta příšerná bolest, se odlepil od stěny a vydal se zpátky do pokoje. Potřeboval na sebe hodit nějaké oblečení a také se pokusit vymyslet svůj další postup. Musel sice hrát s Bett jejich malou hru, ale nikde nebylo napsáno, že z ní musí mít prospěch jen ona. 

Když se zase ocitl v malém pokoji, tak se ze všeho nejdříve vydal k oknu. Potřeboval vědět, zda by se jím mohl dostat ven, kdyby šlo do tuhého a někdo přece jen věděl, že je tady. Vypadalo to slibně, okno bylo v přízemí, jenže do tlusté stěny kolem něj byla zasazená mříž. Kdyby chtěl utéct, tak by se musel té mříže zbavit a to by ho okradlo o drahocenný čas. 

„Do háje," zabručel si sám pro sebe. Ohlédl se za sebe, zda ho Bett následovala, ale když ji nikde nezahlédl, tak se natáhl pro hromádku oblečení. 

Nemohl se ubránit pocitu, že je skutečně v bezpečí, protože tričko, které si chtěl přetáhnout přes hlavu, vonělo po jarním kvítí. Byla to příjemná změna od neustálého pachu potu a kouře z ohniště. 

Čichal by tu nádhernou vůni ještě dlouho, kdyby se neozvala Bett: „Pokud chceš být co k čemu jako můj kluk, tak pohlídej oběd, co je na plotně! Já si zatím dám sprchu!" křikla z chodby a vzápětí nakoukla do svého pokoje.

*

Doufala, že se nečervená, když nahlédla do pokoje s rukou před očima. Jenže Toldreos k ní byl otočený zády a tiskl si k hrudi tričko. Rychle stáhla ruku, kterou si clonila oči, dolů a přitom se dívala na jeho svalnatá záda. Dívala by se i nadále, kdyby se k ní ale neotočil čelem a jí okamžitě nepadl pohled do jeho zelených očí. 

Jak na něm může být všechno tak dokonalé? Vždyť je jako princ z pohádky, po kterém touží snad každá náctiletá holka. Hlavně na něj nesmím tak zírat...

„Mohl bys mi podat ty šaty, co jsou přehozené přes křeslo?" zeptala se ho rychle, aby nepostřehl její pohled, kterým si ho neustále měřila. 

Když se natahoval pro lehkou modrou látku, tak se mohla dívat, jak se mu napnuly všechny svaly od ramene až po konečky prstů. Mohla si jen domýšlet, zda si uvědomoval, že jeho tělo stejně dokonalá zbraň, jako jeho meč, který měla schovaný ve skříni. 

„To bych mohl," řekl s úšklebkem, když si prohlížel šaty. „Ale nejsem si úplně jistý, že tohle dělá vězeň." 

Bohové, proč se jen musel usmát? Jak se k němu mám chovat jako k vězni, když je... Už zase se chovám jako malá holka...

Už si chtěla v duchu vynadat, ale všimla si Todova pohledu, který přeskakoval mezi ní a látkou držící v natažené paži. On přemýšlel nad tím, jak v nich bude vypadat? Trochu zalitovala toho, že ho nevyvedla z míry tím, že nenechala na křesle i nějaké svoje spodní prádlo. Co by dala za to, aby viděla jeho rudý obličej, kdyby zvedl do vzduchu jedny z jejích krajkových kalhotek. 

„Přestaneš konečně očumovat moje oblečení? A raději mi ho podáš?" 

V moment, kdy se mu na obličeji objevil široký úšklebek, tak už proklínala svou pusu, která byla rychlejší, než mozek. Snažila se udělat snad vše pro to, aby se nezačala červenat jako rajče. 

Namísto toho nakrčila nos a chtěla mu pěkně od plic říct, kam si může takové vtipy strčit, ale předběhl jí. 

„Co přesně bych ti měl podat?" zeptal se s tím nevinným úsměvem. 

V ten moment měla chuť ho zlíbat nebo na místě uškrtit. Musel si přece uvědomovat, že je pěkný! Tak proč se pořád tvářil jako svatoušek? To snad nikdy nezažil, že by na něj holky koukaly? Přece už musel mít alespoň jednu. 

Když se na něj ale opět podívala, tak o tom přestala uvažovat. Její hlava jako by si dala pauzu a nechala jí bez zdravého rozumu. 

Aby skryla své pohnutí, tak protočila oči. „Ty šaty, hlupáku." 

Došel až k ní a v natažené paži jí podával oblečení. Pokud si ho od něj chtěla vzít, tak se chtě nechtě nemohla vyhnout pohledu na jeho širokou hruď a svalnaté paže. 

V duchu ho proklela a vyškubla mu oblečení z ruky. Už se na něj ani nepodívala, když vyrazila do koupelny.

„Co třeba takhle děkuji?" ozval se za ní jeho příjemný hlas. 

Nenamáhala se otočit, když k němu přes rameno prohodila: „Vězňům se neděkuje." 

Tohle je oficiálně jedna z nejdelších kapitol, co mám zatím napsané. (A položme si ruku na srdce, že napsanou má ještě jednu... pozn. Arys) Jak už tu naznačil Arys, tak ano předepsaných kapitol není už mnoho, ale budu se snažit, aby vyšla ještě minimálně jedna do konce tohohle týdne. Moc děkuji za čtení a hlasování- Jin. + věčně otravný Arys