Sníh, který se hojně sypal z ocelově šedé oblohy, byl nesnesitelný. Benedikt už alespoň po sté setřásl vločky z ramenou, aby mohl pokračovat dál ulicí. Proklínal sám sebe za to, jak se nechal najít, Arthura za to, že musel strkat nos do jejich záležitostí, i tu holku, co ho donutila udělat něco tak strašného. 

Odolal nutkání přejet si prsty po paži, kde ho řízla, aby získala pár kapek jeho krve. Byl to nevýhodný obchod, ale on ho musel dokončit, pokud chtěl odejít po svých. 

Po svých. Ušklíbl se, když mu tak slova proletěla hlavou. Lépe se opřel o klacek a rozhlédl se po Kyenovi, který pobíhal kolem. Připadal si jako pěst na oko. Zranitelný, jako čerstvě vylíhlé ptáče, které ještě neumí létat a jeho matka je příliš daleko na to, aby ho zachránila od krkolomného pádu.

Povědomě se dotkl konečky prstů jílce meče, který mu vykukoval nad levým ramenem. Tak rád by se vykašlal na celou tuhle výpravu. Všechno se mu rozpadalo pod rukama. Nejprve Toldreos a poté Arthur, který mu znemožnil jakýkoliv další plán. Byla to katastrofa a co víc, ztratil Johnova syna. Nečekal, že by ho za to nejvyšší z bohů přivítal s otevřenou náručí. 

Měli jsme tu zůstat ještě den, vzpomněl si, ale vzápětí se za tu myšlenku proklel. Vždyť nemám ani tušení, kde je Toldreos. Může dost dobře být v organizaci jako umírající v jedné z odlehlých uliček. Co u všech bohů povím Johnovi?!

O zraněnu nohu se mu otřel Kyen vrtící ocasem. Zaúpěl bolestí opíraje se o chladnou stěnu opuštěné budovy. Potřeboval zatavit a odpočinout si. Ztratil dost krve a jako by toho nebylo málo, tak měl podezření, že se rána znovu otevřela. 

Sáhl si na orosené čelo. Už včerejší noc proležel v horečkách. Probděl mezi životem a smrtí a každá minuta se stala hodinou. Když se ráno konečně probral z polospánku, tak děkoval všem bohům za to, že dostal ještě jednu šanci na nápravu. 

A chopil jsem se jí, jak jsem nejlépe uměl. Jenže to nestačilo. Sotva jsem se doplazil sem. Nemám ani energii na to, abych zvedl nohu k dalšímu kroku, natož abych bojoval s někým o Toda. A ještě k tomu všemu ani nevím, kde bych měl začít s hledáním.

Právě to ho trápilo nejvíce. Byl bezmocný. Nemohl použít svou božskou moc ani cokoliv z toho, co se naučil od Exitie. Nemohl dokonce ani utéct. Mohl jen čekat na poslední ránu a doufat, že se nedostane zpět k Jerrymu a jeho synům. 

„Budeme muset jít, Kyene," zachraptěl. Dokonce i jeho hlas mu připadal cizí. Ochraptělý z křiku, který se mu celou noc dral z hrdla, z pláče, jímž se dusil k ránu a z nadávek, které sám sobě říkal, když nabral dostatečně vědomí. 

Byl zoufalý a moc dobře si uvědomoval, že bude dělat chyby. A také je dělal. Snažil se najít Toda a díky tomu napochodoval přímo do města, kterému vládl Jerry Williams. Vešel přímo do jedné veliké pasti. 

Za zády zaslechl kroky. Past spadla. Rychle sáhl po meči, ale věděl, že mu to nebude nic platné. Velice pomalu se otočil, aby mohl stanout tváří v tvář mladíkovi, jehož záludný úšklebek znal tak moc dobře. 

„Nevěřil bych, že slavný Benedikt Patterson udělá takovou základní chybu." Syn Jerryho Williamse se zastavil mimo jeho a Kyenovo dosah. „Přišel si sem snad hledat někoho dalšího, jako byl ten idiot Shereus? Protože jestli ano, tak tě velice rychle zklamu. V tomhle městě není žádný jiný bůh kromě tebe." 

Tak, kde je k sakru Tod? Někde přece musí být. Nemohl se jen tak propadnout do země.

Klidně se nadechl, než odpověděl. „Proč bych měl někoho hledat, když bych mohl nakráčet do organizace a setnout Williamsovi hlavu?"

Ušklíbl se stejně ohavně jako jeho otec. „Kterému z nich? Ne snad mému otci, nebo bratříčkovi? Nebo tomu bůžkovi, kterého jste si vzali s sebou?" Významně se podíval na hodinky, jako by odhadoval, kolik času mu to ještě zabere. „On je přece taky Williams. Nebo si snad zapomněl, kdo ho celých dvacet let vychovával? Jak vůbec chceš zničit OPO, když jednoho z nás máš ve svých řadách?"

Nemohl tomu odporovat, protože to byla pravda. Toldreos byl jeden z nich, vyrůstal s nimi a dokonce pro ně dělal špinavou práci. Byl jeden z nich, ať si Benedikt namlouval, co chtěl. Už při tréninku mu dal základy někdo jiný, někdo, kdo ho naučil nenávidět a držet si hněv blízko srdce. Někdo, kdo hněvu zasvětil celý svůj život i životy svých synů. 

„Pak vás zabiju jednoho po druhém," zašeptal sotva slyšitelně. Meč pevněji sevřel ve zpocených dlaních. A do vlasů mu padal sníh. 

Tony se zasmál hlubokým nezávazným smíchem. „Potom ti tedy přeji hodně štěstí se zabitím Toldreose." Otočil se k němu zády, protože moc dobře věděl, že je bezmocný. „Protože ten tu byl s tebou, že? Kam se ale poděl, ten tvůj malý synek, kterého si nikdy nedostal ani nedostaneš?"

Benedikt zavrčel. Všechen hněv, který pohřbil hluboko ve své duši, se vydral na povrch. Pálil a devastoval všechen ledový klid, kterým byla vždy obalena jeho mysl. 

Neudržel se a zaútočil. Vedl útok přímo na jeho krk a určitě by se strefil, kdyby nebylo Johna, který ho přemístil do Sídla bohů. 

Natáhl se na chladnou mozaiku u nohou nejvyššího z bohů. Po noze mu tekla lepkavá krev a po tvářích slzy hněvu ale i smutku. Tony měl pravdu, pomyslel si, než ztratil vědomí, nikdy nebudu mít vlastního syna, protože jsem obětoval nejen svou krev, ale i mnohem víc.