Přemístění nebylo na celé cestě do Sídla bohů to nejhorší. Nejhorší bylo zahození vzpomínek, které ho poutaly k místu, kde strávil celé své dětství. Matně si vzpomínal, jak jeho otec schoval sešit na stejné místo, odkud vylovil jeho originál. Poté jako ve snu sešli dolů pod schody, kde už čekal zbytek jeho veliké rodiny. 

Ten blonďatý bůh objal jeho sestru kolem pasu a ušklíbl se na něj, když se zastavil pod schodištěm. Uddur mu vrátil meč, který mu vypůjčil, když ho společně s Peterem osvobodili z cely. Přelétl pohledem všechny zbylé tváře, které si ho prohlíželi, všichni věděli, co je zač, ale nikdo mu to během té doby neřekl. Nyní se ale na rozdíl od posledních dlouhých let tvářili šťastně. Manželé tiskli v náručích své ženy a bratři se sestrami se radostně objímali, protože to dokázali. 

Teď, když stál uprostřed veliké síně obehnané sloupy z mramoru, už konečně dokázal uvěřit, že se všechno povedlo. Viděl, jak se i ostatní bohové rozhlížejí po místě, které bylo vždy jejich domovem, ale nikdy v něm netrávili čas. Udiveně si prohlížel trůny, jež náležely bohům zasedajícím na poradách. 

„Nikdy jsem si nemyslela, že to bude vypadat takhle," vydechla vedle něj Evelie. Se stejně uchváceným výrazem se rozhlížela kolem sebe a nedokázala uvěřit tomu, že dokázala zachránit svou rodinu. 

„To asi nikdo z nás, dokud to skutečně nespatřil," ozval se Johnův hlas. „Je mou povinností vás přivítat v Sídle bohů, které je od tohoto dne jak mým, tak i vaším domovem."

Bohyně dobra se podívala na Sherea. Nemohla uvěřit, že skutečně jsou na místě, o němž se jí tolik nocí zdávalo. On jí pohled oplatil a ušklíbl se. Vzal jí do náruče a ještě, než jí políbil, tak se podíval na Johna. Ten lehce přikývl. 

Toldreos věnoval páru jen kratičký pohled. Nesnesl pomyšlení na to, že by se měl cítit zase sám. Raději se rozhlédl po síni, která se měla stát nedílnou součástí jeho života. Díval se na jednotlivé trůny, jež patřily bohům kolem něj. Jeho pohledu nemohl uniknout trůn, který se od ostatních lišil tak moc, že byl jako pěst na oko. 

„Čí je tenhle?" zeptal se svého otce stojícího kousek od něj s nepřítomným výrazem. Jeho pohled byl daleko za obrazem reality. Zase se toulal daleko od všech svých příbuzných a nahlížel do nespočtu budoucností a jejich kliček a zatáček nevyzpytatelných jako další postup Jerryho Williamse. 

Trhl sebou. „Cože?" zeptal se stále trochu nepřítomným hlasem. „Zopakuj mi, co jsi řekl... Tak úplně jsem neposlouchal..." zašeptal, když si všiml divného pohledu svého syna. 

„Ptal jsem se, čí je ten trůn?" zeptal se opět s pohledem upřeným na trůn z černého kamene. Ostré špičky se táhly ještě o nepatrný kus nad místem, kde u ostatních bylo opěradlo. 

„Je tvůj... Teda pokud o něj budeš stát," odpověděl klidně. Snažil si nevšímat výrazu, který na něj jeho syn upřel. „Jsi bůh zla, proto máš v téhle síni své místo. Stejně jako každý jiný zasedající na poradách. Budeš se toho muset ještě hodně naučit, synu." 

„Ale já nemůžu zasedat na nějaké poradě!" vyjekl Toldreos. Kolem něj se rozprostřela temnota vonící těžkým hadím odérem. „Nejsem jako vy! Vždyť jsem se teprve dneska dozvěděl, že jsem bůh!" 

John mu položil ruku na rameno. „Uklidni se, Toldreosi," zašeptal k němu rozhlížeje se po ostatních. „První pravidlo, které budeš muset pochopit je, že se musíš ovládat. Nikdo nemá čas řešit omyly, které by se mohly stát, když budeš používat svojí sílu." 

„Tak mě to někdo naučte!" vyjekl a temnota ještě zhoustla. Nemohl si pomoci. Všichni se mu snažili dát rady, ale nikdo mu nechtěl přímo pomoct. Nechápal, jak veliká je jeho moc a už vůbec nevěděl, jak by jí měl ovládnout. 

Jeho otec ho vzal kolem ramen. „Hlavně se teď musíš uklidnit," šeptl mu do ucha. „Nikomu neprospěje, když vybuchneš. Snaž se myslet na něco, co tě spolehlivě uklidní," řekl klidně. „Tvá moc je větší než ta kohokoliv v téhle místnosti. Výjimkou je jen tvoje sestra. Kdyby si to nedokázal zvládnout, tak tě nikdo nemáme šanci zastavit."

„Uvědom si to a snaž se chovat tak, abychom neměli každou hodinu obavy, že nás zničíš. Oba nás čeká dlouhá cesta a je jen na tobě, jestli to zvládneš," pokračoval svým klidným hlasem, který každou negativní věc řekl s takovým klidem, že z ní rázem nebyla žádná obava. „Pokusím se tě naučit ovládat tvou moc, ale ani já nevím, zda to vyjde. Oba se musíme připravit na všechno."

Toldreos zvedl pohled od země. „Děkuji," zašeptal. Stíny, které se ještě před pár vteřinami stahovaly kolem něj, se rozplynuly. Temné symboly na jeho pažích zbledly a nakonec zmizely úplně. Uklidnil se, ale ani on sám nevěděl na jak dlouho. 

Po delší době se zase hlásíme s dalším pokračováním. Opět Vám mám od autorky poděkovat za trpělivost a takové ty věci kolem... Ale mě přijde třeba mnohem důležitější říkat, co se stane později. Bohužel se mi to zase zakázalo, takže se nic nedozvíte. T. E. U.  je docela dobrá zkratka pro shrnutí velkého finále... Děkuji za pozornost- Arys