Toldreos se díval do tváře boha času. Nemohl uvěřit, že právě řekl, co řekl. Nemohl uvěřit, že ho nazval svým synem. Cítil, jak ho opouštějí síly, které ještě před pár vteřinami proudily celým jeho tělem. Vyděšeně se díval do hnědých očí, které se na něj soucitně koukaly a čekaly na jeho reakci. 

„C-cože?" dostal ze sebe. „J-já myslel, že..." hlas se mu zlomil. Nedokázal ze sebe dostat už ani jedno slovo. 

John se na něj usmál. „Všechno ti vysvětlím, ale ne tady," řekl, když se rozhlédl kolem sebe. Společně s Evelií mu pomohl na nohy. „Teď se musíme dostat do Sídla bohů."

Společně kráčeli chodbou, jejíž stěny byly pokryté zasychající krví. Nebylo možné nemyslet na to, co se na tom místě jen před minutami stalo. OPO dostala lekci, ale Williams a jeho synové utekli. Vše nebylo zdaleka u konce. Ještě před nimi byla dlouhá cesta, která začínala tímto okamžikem. 

Toldreos se podíval na Johna, jenž ho držel pod ramenem. „Musím do svého pokoje," oznámil mu. „Mám tam své věci," dodal, když mu jeho otec věnoval překvapený pohled. 

Nakonec přikývl. „Evelie tam s tebou skočí, já musím ještě něco zařídit," řekl a okamžitě se od nich odpojil. Vešel přímo do dveří laboratoře číslo dvě, kde se celé ty roky, co byli zavření, uschovávali všechny dokumenty z testů. 

„Kudy je to do tvého pokoje?" zeptala se ho mile bohyně po jeho boku. Toldreos o ní stále nedokázal myslet, jako o své sestře. Nikdy neměl sestru a teď, když jí konečně získal, tak tomu nemohl uvěřit. Stále nedokázal pochopit, že John je jeho otec, ale ještě víc mu nešlo na rozum, že celou dobu měl jen o devět měsíců starší sestru. 

„Vnímáš mě, Tode? Můžu ti říkat Tode, že?" zeptala se rychle, když jí věnoval pohled. 

Usmál se. „Tak mi říkali bra... Peter s Tonym..." dodal. Sklonil hlavu, aby Evelie nemohla vidět slzy, které se mu nahrnuly do očí. 

Nechtěl před ní vypadat jako srab, ale během několika minut se mu změnil celý život. Ani v nejdivočejším snu by ho nenapadlo, že by Williams nemusel být jeho skutečným otcem. 

„Je toho na tebe moc..." ozvala se stříbrovlasá bohyně. „I na mě toho bylo moc, když jsem se to dozvěděla. Taky mě nenapadlo, že by celý můj dosavadní život mohla být lež." 

„Ty jsi ale nevyrůstala v organizaci. Nevychovával tě náš nepřítel," zavrčel. Zatnul ruce v pěst, protože zase pocítil tu nezkrotnou sílu, která mu na pažích vykreslila temné vzory. 

Evelie mu položila ruku na rameno. Do vzduchu se uvolnila vůně mateřídoušky. „Snaž se uklidnit, ano? Stále nedokážeš plně ovládat své schopnosti. Sebemenší rozrušení nebo vztek by mohli mít špatné následky."

„Tak mi alespoň řekni, čeho jsem tedy bůh?" zavrčel a rozhodil paže. Úponky temnoty se oddělily od jeho kůže a usadily se všude po stěnách. Tam vytvořily spletité vzory plné nejčernější tmy. 

„Jsi bůh zla, temnoty a Měsíce, bráško," odpověděla mu. Sama zvedla ruku do vzduchu a nechala svou moc, aby utvořila kolem každého ostrůvku temnoty jezírko světla. „Naše moc je vyrovnaná a je jen na nás, zda tato rovnováha bude i ve všech světech."

Toldreos se rozhlédl kolem sebe. „Proč jsem to nezjistil dřív? Vždyť ty schopnosti mám od malička. Jak jsem na ně nemohl jen tak čirou náhodou přijít?"

„Většina bohů své schopnosti objeví, když se setká s jiným bohem nebo polobohem," ozval se Jamesův hlas. Jeho majitel skoro okamžitě vyšel zpoza rohu. „Když nemáš to štěstí a s nikým takovým se nesetkáš, tak se tvé schopnosti objeví později. Další možností je, že budeš vědět, že jsi bůh. Když to o sobě víš, tak dokážeš využívat svou moc už jako malé dítě a to většinou není úplně příjemné pro okolí."

Mladík se na něj podíval. „Ale vy nestárnete, já ano," řekl dopáleně. 

„Evelie také zatím stárne. Je to otázkou času, kdy se u tebe objeví první náznaky toho, že přestáváš stárnout. Když ty příznaky odezní, tak je z tebe pravý bůh."

Evelie se vedle něj usmála. „Dědečku," řekla po chvilce. „Nikdy jsem nevěřila, že tě poznám. Četla jsem tvůj deník... Jsem ráda, že jsi ho napsal, protože mi pomohl pochopit, čím vlastně jsem."

„Jsem rád, že ti pomohl," usmál se. Jeho úsměv se ale ještě rozšířil, když se po jeho boku objevila Oxana. „Stejně jako pomohl mě, když jsem do něj psal."

Toldreos si odkašlal. „Jen si skončím nahoru pro pár věcí. Hned jsem zpátky," oznámil, když se na něj podívali. Okamžitě vyrazil po schodech nahoru. 

Nemohl ani uvěřit, že je to možná naposledy, co po těch schodech běží. Nikdy si nedokázal představit, že by se jeho život mohl nějak změnit, ale nyní to vypadalo, že se změní od základů. Doběhl ke dveřím do svého pokoje. Všechno vypadalo tak, jak to ráno opouštěl, je s tím rozdílem, že ještě netušil, co všechno se může během jednoho dne stát a jak mu to může změnit život. 

Vzal za kliku a otevřel. Vůbec netušil, co všechno by si s sebou měl vzít. Nevěděl, který kousek jeho skromného majetku by se mu mohl v budoucnu hodit. Připadal si více než ztracený. Mohl tu nechat všechno a tím odvrhnout vzpomínky, které ho vázaly k tomuto místu, nebo si s sebou vzít nějakou věc, která by mu připomínala, že ne vždy byl bohem. 

Než se stačil rozhodnout, tak se ozvalo zaklepání na otevřené dveře. Ohlédl se, ve dveřích stál John. Snažil se tvářit soucitně, ale to mu nikdy moc nešlo. Raději vkročil do pokoje, aby pomohl svému jedinému synovi. 

„Je to těžké..." řekl jen tak do vzduchu. „Vždycky je těžké vybrat si, co ještě jednoho dne využiješ a co necháš propadnout do minulosti, protože kromě sentimentální hodnoty to je k ničemu."

Podíval se na něj. Koutky úst se mu mírně zvedly. „Tak mi poraď, co by se mohlo hodit v Sídle bohů."

„Vezmi to, na čem ti skutečně záleží," odpověděl. „Něco, co ti bude připomínat, čím si byl před tím, než se stalo tohle. Protože jedině vzpomínky jsou to, co ti nikdo nevezme."

Toldreos se rozhlédl po pokoji. Potřeboval najít tu jedinou věc, na které mu záleželo tolik, že by mu připomněla každý jeden den, kdy musel být zavřený v budově OPO. Pohled mu padl na mezeru mezi postelí a nočním stolkem. Ihned mu došlo, co mu bude vždy připomínat ty hrůzy, které zažil, když se za jeho otce vydával Jerry Williams. 

Sáhl do mezery, kde se za spadanými knihami nacházel žlutý sešit, který mu toho řekl dost na to, aby pochopil, že jeho majitel je zrůda, ale dost málo na to, aby znal pravdu, kterou měl takovou dobu na očích. 

„Zajímavá volba," prohlásil jeho otec, který se zájmem pozoroval jeho počínání. Teď, když se díval, jak se Toldreos usmál, tak v tom jednoduchém projevu emoce spatřil něco, co mu skutečně říkalo, že je synem své matky. Že je synem Martiny. 

„Co když se Jerry dozví, že zmizel?" zeptal se s obavou mladý bůh. Moc dobře chápal, jak by mohl šéf celé OPO zuřit. Jediná věc, co nechtěl, byla, aby si svůj vztek vybil na svých synech. Nechtěl, aby ublížil Peterovi, který za nic z toho nemohl. 

John k němu nastavil dlaň. „Dokážu vytvořit dokonalou kopii. Tu tady můžeme nechat místo originálu."

„Děkuji," řekl, když mu podával sešit. Rozhlédl se po pokoji. Tohle bylo opravdu naposledy, kdy viděl tyhle čtyři stěny, svou postel, kde dočetl nejednu dobrou knihu. Neuvědomil si, kolik ten pokoj skrýval vzpomínek, dokud nebylo natolik pozdě. Nejraději by tu zůstal a alespoň hodiny vzpomínal, kolik hloupostí zde s Peterem provedli, ale musel jít. Bohové už nechtěli zůstat ani minutu v budově, kde strávili posledních dvacet let. 

John mu položil ruku na rameno. „Bude to v pořádku," zašeptal s úsměvem. „Každý z nás musel někdy opustit nějaké místo, které se mu stalo domovem, ale musíš pochopit, že domov není jen místo. Jsou to i lidé kolem tebe. Já nikdy nepoznal skutečný domov, ale pro mě to bylo jakékoliv místo, kde byla i tvá matka."