Sníh zvolna dopadal na rozložité větve stromů. Celý les působil dojmem, že svět se za posledních dvacet let vůbec nezměnil, ale opak byl pravdou. Tam, kde dříve bujela vegetace, nyní stály betonová sídliště a tam, kde byla stará zástavba, bujel život. 

Shereus si snad po desáté sprostě ulevil. Stan, který měl sbalit, se nechtěl vejít do připraveného futrálu. Povzdechl si a raději se podíval na Evelii, která si zaplétala vlasy. 

„Mám ti s tím pomoct?" zeptala se ho s úsměvem. „Vypadáš, jako by tě ten stan přemohl," dopletla si cop a vydala se k němu. 

Přitáhl si jí k sobě. „Spíš bych byl raději, kdyby mě přemohl někdo jiný. Třeba někdo, jehož vlasy jsou jako hvězdy na noční obloze, rty sladké jako nejzralejší ovoce a úsměv jako celého božstva..." zašeptal jí do ucha. Políbil jí na něj a usmál se, když sebou trhla. 

„Musíme si pospíšit," řekla vážně. Jeho úsměv zmizel, bylo mu jasné, že musí vyrazit. Povzdechl si a konečně složil stan tak, aby se vešel do futrálu. 

Když dobalili zbytek jejich skromného majetku, tak se naposledy ruku v ruce podívali na místo mezi stromy, kde poprvé poznali lásku. Shereus stiskl její ruku pevněji a pomohl jí vyrazit na cestu. 

Čekal je souboj s celou organizací, aby mohli osvobodit ostatní bohy. Oba dva celou noc nezamhouřili oka, protože naléhavost a důležitost jejich plánu byla silnější než potřeba spánku. Evelie by nejraději přiznala svou nejistotu, ale už od časného rána nenašla odvahu jen se zmínit o nadcházejícím útoku. 

„Bojím se," řekl do ticha lesa prosvětleného paprsky vycházejícího slunce Shereus. „A vidím, že ty taky," podíval se jí do očí. „Otec mi kdysi říkal, že strach není projev slabosti, ale mě to vždycky připadalo jako blbost," pokusil se usmát, ale úsměv mu ztvrdl ještě dříve, než se stihl dostat na povrch. 

Vzala ho za ruku. „Michael říkal to samé. Vždy, když vyšetřoval nějaký případ, tak se ho James ptal, zda má strach, a on pokaždé odpověděl, že ano," podívala se mezi stromy směrem na východ, odkud přicházely sluneční paprsky. „Můj děda psal ve svém deníku, že strach pociťují jen ti, co nic nového nezkusili. Tohle není ten strach, který by nás chtěl zastavit, tohle je strach, který cítí každá bytost před bojem." 

„Už brzy tam budeme," oznámil jí, když se začali mezi stromy objevovat první domy. Zbývalo ještě projít polovinou města, ale jakmile dojdou k domům, tak už nebude cesty zpět. Už se nebudou moc ohlédnout a říct si, že útok ještě pár dní počká. Už budou muset zaútočit a doufat, že bude Osud stát při nich. 

Evelie se zarazila uprostřed pohybu. „Ale také psal, že se bál každý den, co organizaci utíkal. Nebál se ale o sebe, ale o svou rodinu, kterou chtěl z celého srdce ochránit." 

Shereus jí vzal kolem ramen. „Všechno bude v pořádku, rozumíš? Jdeme přece zachránit tvou rodinu, toho muže, který napsal všechna ta slova. Nic se nemůže pokazit, vždyť jsme to plánovali tolik dní." 

„Právě proto se bojím, že se to nepovede," vytrhla se mu z náruče a opřela se o strom. Její nohy jí najednou nemohly unést. Celý svět se začínal točit moc rychle na to, aby to její smysly dokázaly vnímat. Nechtěla, aby to skončilo nezdarem, ale ve dvou přece nemohli porazit organizaci, která měla tolik let na to, aby se na každý útok připravila. Oni měli sotva pár dní. 

Vydal se k ní, aby jí pomohl, ale ona ho mávnutím ruky odehnala. „Nemůžu ti pomoct, když k sobě nikoho nechceš pustit," řekl klidně. Bál se, že by jí mohl naštvat nějakou špatnou poznámkou nebo jen úšklebkem. „Prosím, vím jaké to je být na tom takhle špatně. Dovol mi, abych ti pomohl." 

Zvedla uslzené oči. Sjela ho od konečků blonďatých vlasů až po špinavé zimní boty. Každým rysem to musel být bůh války, ale proč začala pochybovat, že by to i samotný bůh války nemusel zvládnout a všichni by skončili v područí organizace? Proč začínala pochybovat, když celou dobu neměla problém s udržováním morálky? Proč se to dělo teď a nemohlo se to objevit dřív? Proč?!

Nechala ho, aby jí objal kolem pasu. Potřebovala cítit jeho dotek, který jí vždy dokázal vrátit do reality, která byla možná krutá, ale byla lepší než její co kdyby nebo co když se stane tohle. Schoulila se do jeho veliké náruče a doufala, že skryje své slzy před celým světem. Neslyšela, co jí celou dobu šeptal do vlasů, ale cítila, jak to pomáhá. 

„Budu tady vždycky pro tebe, abych ti ukázal cestu temnotou," řekl, když ucítil, že její vzlyky utichají a nahrazuje je jen tiché skučení. „Slib mi ale jedno," počkal, až zvedla uslzené oči. „Že ty tu budeš vždy pro mě."

Dívala se do jeho modrých očí a přemýšlela o významu jeho slov. Bylo to od něj milé, ale zároveň cítila, že se tím k ní přivazuje a už jí nikdy nehodlá opustit. Milovala ho, ale bála se, že všechno, co udělali, bylo moc rychlé a brzy se jim to vymstí. Nechtěla ho ztratit, ale také nechtěla, aby ho k ní vázali takové sliby. 

„Ano... Ale chci, aby sis to pořádně rozmyslel," položila mu dlaň na tvář. „Nejsme obyčejné lidé, kteří mají manželství jen na pár desítek let, my jsme bohové a pokud se k sobě přivážeme, tak takhle budeme muset žít do konce svých dnů nebo do konce vesmíru." 

Sklopil hlavu. „Myslím, že tohle pro tebe mile rád obětuji," vtiskl jí polibek na ucho a svým klasickým úšklebkem se rozhlédl po okolí. „Musíme vyrazit. Čas na nás nepočká a Jerry Williams už tuplem ne." 

Usmála se. Na pár vteřin zapomněla na svůj strach z budoucnosti a zaměřila se na přítomnost, která je hnala do chřtánu organizace. Cítila, jak jí Shereus vzal za ruku a pomalu vedl k prvním roztroušeným domkům v okolí lesa. Hranaté střechy pokryté nejnovější náhražkou pálených tašek se leskly námrazou, která se na nich během chladné noci usídlila. 

Jejich kroky se odráželi od zídek lemujících každý pozemek svým neprostupným masivem. Oba se cítili stísněně, když ruku v ruce procházeli kolem těch kolosů, kde žili lidé, kteří většinu svého života trávili uvnitř nebo v práci. Jen málokdy byl někdo z obyvatelů větších měst zahlédnut venku, jak si jen tak vyšel na procházku. Většinu času trávili na pozemcích obehnaných velikými zdmi, aby se skryli před celým světem. 

Najednou se ocitli na konci ulice, která směřovala z kopce dolů přímo do středu města. Už z tak veliké dálky byli schopni rozpoznat starou cihlovou věž, která strážila komplex stejně starých budov, jež patřily organizaci. Jejich cíl se skrýval tak blízko, ale přitom byl stále ještě tak daleko. 

Evelie se podívala na Sherea, který stál vedle ní s výrazem plným odhodlání. „Už není cesty zpět..." zašeptala tisknouc jeho ruku pevněji. Počkala, až se na ní podívá a ona bude schopna pokračovat. „Nikdy jsem nedoufala, že se sama dostanu až sem. Vždycky jsem ve svých nočních můrách viděla tu věž. Veliké vrány slétaly z jejího vršku a já proti nim byla sama. Nedoufala jsem, že při svém úkolu narazím na nějaké spojence, ale získala jsem mnohem víc než to." 

Povzbudivě jí políbil na čelo. „Ani já jsem nedoufal, že přestanu žít bez strachu, že mě Jerry jednoho dne odhalí a zavře k ostatním bohům. Ale teď tak žiju a právě stojím před posledním úkolem, který nás čeká," položil jí ruku kolem pasu. „A dokonce jsem našel ženu, se kterou bych chtěl strávit tu věčnost, kterou bohové žijí." 

Naposledy se ohlédli k lesu. Tohle byl jejich domov. Místo, kde poznali jeden druhého, kde probíhali nekonečné hádky s Uddurem, ale také místo, které je stmelilo a ukázalo jim, že pokud chtějí porazit OPO, tak musí spolupracovat. 

Vyměnili si mezi sebou láskyplné pohledy a vyrazili na poslední dlouhou cestu ke svému osudu. Slunce se odráželo od stříbrných vlasů bohyně dobra a svou barvou bylo jako zlaté a neposedné vlasy boha války, který nesl svou sekeru přivázanou na batohu. 

Tohle měl být konec organizace. To ale ještě nikdo netušil, že Williams má vždy nějaká esa v rukávu.