Shereus si protáhl rozbolavěné svaly z ranního tréninku a vydal se dál chodbou v Sídle bohů. Bylo mu na nic. Evelie se s ním odmítala bavit a raději se mu vyhýbala vždy, když měl dorazit na snídani, oběd nebo večeři. Štvalo ho to. Nejraději by do něčeho pořádně praštil nebo do někoho. 

Zrovna, když uvažoval, že se plnou silou ožene po jednom ze sloupů lemujících chodbu, tak k němu dolehl křik. Spustil pěst dolů a ohlédl se. Po mramorové podlaze k němu běžel Uddur s mečem v ruce. Hnědé vlasy měl rozcuchané a po levé tváři se mu táhl krvavý šrám. 

„Okamžitě musíme do zahrad!" zakřičel už z dálky. „Na Sídlo útočí ohniví obři!" Otevřel dveře nejbližšího pokoje a zaběhl do nich. 

Shereus slyšel jeho křik na nebohou Evelii, které pokoj patřil. Rychle po vzoru svého spolubojovníka tasil sekeru a vyběhl za ním, aby se podíval, co se u všech mocností temnoty děje. Když skoro prolétl pokojem své přítelkyně, tak se div nepřerazil o koberec uprostřed místnosti a poté na schodech do zahrad. 

Musí na nás být pěkně komický pohled, pomyslel si bláhově, než spatřil, proti jakému kolosu stojí. Ruka se sekerou mu viditelně poklesla poté, co si změřil pohledem velikou masu lávy, ohně a rozpadajících se kamenů. Bohové, tohle stvořil Osud? Jak mám s něčím takovým bojovat?!

„Okamžitě se stáhněte, vy pitomci!" zařvala na ně Exitie, která doběhla na místo s Johnem v patách. Vysoký bůh nesl v napřažené paži svou hůl a v druhé ruce třímal meč, jehož čepel se leskla v paprscích slunce. 

Shereus popadl Uddura za košili a zatáhl ho o několik kroků zpátky. „Jak ho zabijeme?!" vykřikl na bohyni smrti. Oči mu těkaly z jednoho obra na druhého a zase zpátky. Rychle tasil meč, ale pochyboval, že by mu k něčemu byl proti veliké mase lávy a kamení. 

„Zranit je může jakákoliv čepel vyrobená božským kovářem, ale jisto jistě je zabije voda," oznámil mu John. Věnoval mu jediný pohled, ale pak už se jeho hnědé oči věnovaly jen obrům před ním a ochraně Sídla bohů. 

Bůh války vrhl rychlý pohled Uddurovi třímajícímu v rukou trojzubec a vykročil po bok Exitii, která zůstávala vepředu. Neměl strach, ale i přes to mu nějaký neodbytný hlásek šeptal, že by z toho nemusel vyjít bez úhony. Ten samý hlas mu také říkal, aby si pořádně prohlédl své okolí, než se bezhlavě pustí do boje. 

Kolem nich byla vysoká tráva ohýbající se pod jejich nohama, ohnivé růže plápolající svou mocí a až velice daleko za zády ohnivých obrů se nacházelo jedno z jezírek, jehož voda přepadávala přes okraj ostrovu, kde stálo Sídlo bohů. 

Voda! Mohli bychom je donutit ustoupit do jezírka! Podíval se na Johna, který zvedal ruce do vzduchu. Kolem zápěstí se mu začaly omotávat kapičky rosy, kterou bral z listů travin. Tohle rozhodně nemohlo stačit, ale voda z jezírka by mohla. Shereus už se nadechoval, že na to nejvyššího z bohů upozorní, ale John prudce vymrštil ruce proti ohnivým obrům.

Vzduch se naplnil ochromující vůní mandlí s méně výrazným podtextem rybiny a všechna voda se jako na povel zvedla z jezírka. Jenže dva obrovité kolosy ani o krok neustoupili, když se na ně hnala vlna vody. Shereus se už připravil na nejhorší. Meč zmizel v pochvě a do obou rukou pevně vzal sekeru. 

Byl připravený zabíjet, když se podíval po očku na Exitii vedle sebe, tak pochopil, že není sám. Jen oni čtyři stáli mezi Sídlem a ohnivými obry, kteří se rozhodli porušit mír podepsaný před mnoha staletími. Bůh války věnoval další pohled Uddurovi viditelně bledému v obličeji, ale i přes tu bledost se mu nezachvěly ruce, když pozvedl svůj trojzubec a postavil se bok po boku ke svému příteli a učitelce. 

„Společně jim nakopeme zadky!" ozval se Shereus do hrobového ticha. 

Voda dopadla na nohu jednoho z obrů. Do vzduchu se vznesla oblaka páry, syčení na několik málo sekund pohltilo všechny ostatní zvuky, ale vzápětí bylo přehlučeno řevem zraněného obra. Veliká noha, která ještě před dopadem vody byla z lávy a kamene, se proměnila v pevný kámen držící jeho majitele na jednom místě i přes snahu osvobodit se. 

Nějaký smysl jasně říkal Shereovi ať uhne stranou. Sotva splnil rozkaz, tak na místo, kde před chvílí stál, dopadla obrovitá pěst. Po trávníku se rozprskla láva a kusy kamení. Stonky travin se v žáru pokroutily a vzápětí vzplály jasným plamenem. 

Tohle udělal jen jeden z nich! Bohové! Co budeme dělat, jestli jich přijde víc, jak dva?! Bůh války měl znovu ten pocit. Popadl Uddura za rukáv a strhl ho sebou stranou. Další pěst a další spoušť. Ohlédl se po zbylých dvou bozích. Přes lačné plameny zahlédl jen jejich siluety před druhým z obrů, který se po nich oháněl obrovitými prackami.

„Musíme ho zabít!" vykřikl k bohovi vod. „John říkal, že je zabije voda! Tak něco udělej! Já ho zatím zaměstnám!" Chtěl už vyrazit ke svému protivníkovi, ale Uddur ho popadl za rameno. 

„Je to sebevražda," řekl chladně. „Nenechám tě zemřít jen, protože si myslíš, že na to stačíš sám! Protože, do háje, nestačíš!" 

Shereus se mu vytrhl ze sevření. „Vážně se chceš hádat zrovna teď?! Dochází ti vůbec, že jsme jediní, co stojí mezi nimi a Sídlem?! Musíme něco udělat!" 

„Ale nejsme vojáci!" namítl. 

„Omlouvám se, jestli to je pro tebe novinka, ale my jsme vojáci! A teď mě nech jít. Postarej se o tu vodu, protože bez ní to jisto jistě nezvládneme!" Než mohl Uddur něco namítnout, tak zmizel v pekle, které se kolem nich rozpoutalo. 

„Paličák jeden paličatej!" ulevil si a rychle se rozhlédl kolem sebe. „A kde si jako myslí, že tu vodu seženu?! Vždyť v tomhle pekle nemohla zbýt ani kapička!" Zvedl ruce do vzduchu snaže se najít nějaký zdroj vody. Nic! Nic a ten paličatej pitomec už dávno odešel! 

Povzdechl si, přehodil trojzubec z jedné ruky do druhé a obratným pohybem tasil meč, který měl u boku. Vyslal rychlou modlitbu ke svému otci, aby čepel byla vyrobená božským kovářem a vyrazil do pekla za svým přítelem, který se rozhodl riskovat život, aby je ochránil. 

Do obličeje ho šlehaly nenasytné plameny a on se ptal, kde je u všech bohů a patronů ten zpropadený James. Zvedl ruce před sebe, aby si ochránil oči a pokračoval dál. Jednou za čas zařval jeho jméno a doufal, že se ozve, aby ho navedl k obrovi a dal mu tak najevo, že ještě žije. Přes hukot plamenů ho ale slyšet nemohl. Svět byl k jeho volání hluchý. Zem i nebe hořely a nevypadalo to, že by měly plameny někdy zmizet. 

„Sheree! Kde jsi?!" zařval znovu, dokud mu ještě zbýval v plicích vzduch a hrdlo neměl vyprahlé. Jestli tady kvůli tomu pitomci umřu, tak ho budu do konce Věků strašit! Jak jsem se mohl tak rychle ztratit?! Nechodím náhodou v kruzích?! Tenhle plamen vypadá jako ten, okolo kterého jsem prošel před chvílí! 

„Pozor!"

Zvedl hlavu, mezi dusivým žárem spatřil obrovitou pěst, která se hnala přímo na něj. Neměl šanci uskočit daleko, aniž by mu pod tou masou zůstala skoro polovina těla. Nasucho polkl. Tohle je konec! Blesklo mu hlavou. Neodvažoval se zavřít oči, ne teď, když mu Smrt sahala na rameno.

*

Shereus, který přeskočil vysoké plameny a spatřil Uddura, jak stojí na místě a čeká na poslední ránu, mocně zařval. Meč i sekeru pozvedl nad hlavu a bezhlavě se vrhl pod předloktí, které padalo k zemi společně se sevřenou pěstí. Obě ostří se zarazila o žhavou masu. Pevněji se zapřel v rozorané zemi a s vypětím všech sil držel ruku, aby nemohla rozmáčknout Uddura, jako zralou malinu. 

„Vypadni odtud!" zařval na něj z posledních sil. „Okamžitě!" 

Uddur ho poslechl. Vrhl se doprava, směrem k němu. Shereus povolil ruce a rychle udělal kotoul pryč. Za ním dopadala do zvrásněné hlíny ruka. Spršky zeminy jim dopadaly do vlasů a na oblečení. Uddur tomu nevěnoval pozornost, protože ho Shereus popadl za paži. Vlekl ho sebou z dosahu ohnivého obra. 

Uddur se zmučeně podíval za sebe. „Pozor!" 

Bůh války se okamžitě otočil. Pustil ho na zem a postavil se před něj. Stál mezi Uddurem a ohnivým obrem, který se vynořil z dýmu a ohně. Vzduch se plnil jeho smíchem, který zněl jako praskání ohně a padání obrovských kamenů po úbočích hor. 

„MYSLÍŠ SI, ŽE MÁŠ KAM UTÉCT, MALÝ BŮŽKŮ?!" zahřměl. „ZEMŘEŠ STEJNĚ JAKO TEN HLUPÁK VEDLE TEBE A STEJNĚ JAKO VÁŠ NEJVYŠŠÍ Z BOHŮ. VŠICHNI ZEMŘETE, PROTOŽE NAŠE DOHODA UŽ DÁVNO VYPRŠELA. UŽ NÁS NIC NEDRŽÍ OD TOHO, ABYCHOM MUSELI POSLOUCHAT TAKOVÉ, JAKO JSI TY!"

Shereus pevněji sevřel meč i sekeru. „To si nemyslím." Věnoval mu široký úšklebek. „Protože my jsme bohové!" A mrštil po něm svou sekeru. 

Kov, ze kterého byla vyrobená, se několikrát mocně zaleskl v tančících plamenech a pak bezchybně zasáhl svůj cíl. Z obrova obličeje se vyřinula láva a celý vesmír se otřásl jeho řevem. Než ale mohly mohutné prsty vytáhnout sekeru z rány, tak se přihnala obrovská vlna vody a pohltila celého obra. 

Shereus se vyděšeně podíval vedle sebe na Uddura, který držel ruce před sebou. Zuby měl pevně zatnuté a vzduch se plnil ostrým pachem rybiny. Bůh vody zakolísal a než mohl upadnout do trávy, tak ho bůh války podepřel. 

„Teď bych se opravdu něčeho napil..." ucedil Shereus mezi zuby. 

Uddur se zmučeně uchechtl. „Ty jsi fakt případ." 

Aby to to každý pochopil, tak Jin. je hrozně podlá a zvrácená bytost, která nechá Toldreose jen tak ve spárech Bett a udělá ještě ke všemu bordel i v Sídle bohů. Někdo by jí za to měl dát medaili, protože udělat něco takového na dvou místech zároveň je opravdu umění. (Rozhodně jsem to celé nemyslel ironicky, hehe) S pozdravem Arys, který se modlí aby si tohle nepřečetla Jin.