Bett si zajela rukou do zacuchaných vlasů. Dívala se na tělo mladého muže, který raději zemřel, než aby prozradil ty, na kterých mu záleželo. Nemohla říct, že by ho za to neobdivovala, ale rozhodně by byla raději, kdyby to takhle nedopadlo. Kdyby se teď nemusela dívat na jeho tělo, pod kterým byla veliká kaluž zaschlé krve. 

Cítila, jak se jí do očí ženou slzy. Už zase, pomyslela si na několik okamžiků. Měl pravdu, stále dělám jen to, co po mně chce Williams. Zadívala se na tmavou skvrnu pod jeho hrudníkem a hlavou. Možná není mrtvý, vždyť je to přece bůh! Ale rozhodně tak vypadá... Co jsem to provedla?! 

Hrudník se mu nezvedal, vlasy začínaly ztrácet svůj lesk a dokonce ani strniště, které měl na ostře řezané tváři, nepovyrostlo od minulého dne. Rozhodně vypadal mrtvě. Když se před hodinou snažila nahmatat nějaký puls, tak nenašla ani nejmenší známku toho, že by se měl ještě někdy probrat.

Byl pryč a ona litovala toho, že si nechala takhle lehce proklouznout mezi prsty šanci na lepší život. Všechno, co řekl, je pravda! Stále dokola sebou nechávám zametat, protože jsem zkurvený zbabělec! Už dávno jsem se mohla postavit té stvůře, co si říká můj otec! Už dávno jsem mu mohla říct ne! Mohla jsem ho poslat ke všem čertům už v době, kdy mě poprvé požádal, abych pro něj udělala nějakou práci. 

Mohla jsem mít svůj vlastní život! A nemusela jsem poslouchat obvinění od někoho, kdo se mu postavit a vytrpěl si za to své. Nemusela jsem zabít boha...

Sehnula se k němu. Už dávno poslala agenty pryč. Doslova je seřvala, aby okamžitě vypadli, nebo je všechny do jednoho nechá zabít, a oni bez nějakých dotazů odešli. Zůstala sama ve sklepě s mladíkem, kterého si pamatovala ještě jako malého kluka. 

Jako malá holka ho nesnášela, protože vždy běhal se syny Jerryho Williamse a ona kvůli tomu zůstávala sama. Vždycky byla sama. Ti tři si vždy hráli bez ní. Dělali jako by vůbec neexistovala, stejně jako to dělala její nevlastní matka. Ta dokonce zašla tak daleko, že se snažila jejího otce přesvědčit, aby dal do dětského domova. Nesnášela tu ženskou, co pro ni vždy měla jen povýšený pohled. Nejraději by jí viděla s vyhřeznutými střevy v jedné z cel, kde její otec držel bohy. 

Zahnala ty špatné vzpomínky a opatrně se natáhla k černým vlasům spadajícím do tváře kluka, který možná byl součástí jejího dětství, ale stejně jako ona si protrpěl své. Už delší dobu tušila, že tenhle nejmladší ze synů jejího otce není tím, kým by měl být. Byl jiný, to vycítila už jako malá. Jeho odlišnost začínala už tím, že nebyl syn Jerryho Williamse a končila tím, že byl bůh. 

A na rozdíl ode mě, měl odvahu udělat něco se svým osudem a postavit se našemu otci. V žádném případě nedopustím, aby skončil stejně jako já.

Její prsty se zlehka dotkly studeného čela, poté sklouzly kolem zavřených očí k výrazným lícním kostem. Rychle stáhla ruku zpátky. Neměla žádné právo se ho takto dotýkat. Ale potřebovala spatřit ránu, kterou ho poslala na druhý konec vesmíru. Musela se podívat a konečně uvěřit, že je skutečně pryč a žádná lítost ho zpět nevrátí.

Vzala ho za svalnaté předloktí a s vypětím všech sil ho otočila na záda. Na jeho krku se šklebila dlouhá rána. Opatrně přes ni přejela prsty, aby se ujistila, že to není jen sen. Rychle si stáhla z šíje šálu, aby s ní zakryla, co napáchala. 

Ta rána, ale není tak hrozná, jak by měla vypadat... Pošeptal jí nějaký hlásek v hlavě. Je to přece bůh!

„Já jsem ale kráva..." ulevila si nahlas. Je to bůh! Toho přece nezabije nějaké proříznuté hrdlo! Musím ho odtud rychle dostat pryč. Dřív, než ho najde můj otec! 

Zavázala mu šálu kolem krku a začala sbírat po zemi jeho oblečení. Vytáhla ho do sedu a oblékla ho, aby mohla alespoň částečně zamaskovat, že není tak úplně ve světě živých. Vzala ho pod ramenem a děkovala všem bohům, že nechala své auto zaparkované poblíž sklepa. 

Byla to dlouhá cesta, ale i přes to, že už ho chtěla několikrát během cesty do schodů nechat hnít dole, tak si vždy zopakovala, kdo mohl za to, jak skončil, a pokračovala ve výstupu. Když se dostala k autu, tak ho opřela o zadní dveře a dala si dlouhou přestávku, aby mohla popadnout dech. Až poté odemkla a posadila ho na místo spolujezdce. 

Čekala jí ještě jedna cesta dolů a další výstup, tentokrát jen s jeho batohem a mečem, jenž zůstal ležet na chladné zemi ve sklepě. Tiše zabručela pár nadávek a vyrazila zpátky. Obě věci hodila na zadní sedadla doufajíc, že její sousedky budou zaujaté drbáním nějaké nebohé ženy od vedle nebo koukáním na nový díl jejich nekonečného seriálu a nebudou si všímat jí, jak vede do bytu Toldreose. 

Jakmile otočila klíčem v zapalování, tak naskočil elektrický motor a skoro neslyšně začal příst. Zařadila rychlost a vyrazila, jak nejrychleji se odvážila, aby nevzbudila nechtěnou pozornost, pryč. 

Jak jsem říkal, věci se konečně daly do pohybu. A rozhodně ještě dají, pokud Jinecra hejbne zadkem a dopíše další kapitoly. S pozdravem Arys
(Samozřejmě, že dopíšu. Jen ještě není jisté kdy... pozn. Jin.)