Ten zpropadený pes se zase zastavil, pomyslel si Benedikt, když už snad po desáté zastavil kvůli Kyenovi, který začal očichávat zem. Jestli chceme někdy najít Toldreose, tak takovým tempem ho najdeme nejdřív do příštích Vánoc. Netrpělivě se opřel o kmen stromu a zapřemýšlel se nad tím, že toho psa přiváže na provaz. 

„Tak pojď, stejně tady Tod není," zabručel k němu. Ani se nehnul, když se k němu otočila veliká psí hlava s ještě většími zuby. Kyen zavrčel, pod tlapami mu zakřupal sníh, jak udělal krok směrem k bohovi. 

„Není tady," zopakoval mu Benedikt trpělivě. „Ztratil se někde v tom zatraceném městě." 

Kyen naklonil hlavu na stranu, jakoby ho poslouchal a poté vyrazil mezi křovím jako blesk. Zmizel ještě dřív, než se Benedikt stihl odlepit od kmene stromu. 

„Zatraceně," zabručel. Rozhlédl se po lese, aby mohl zjistit za čím pes tak rychle vyrazil, ale nespatřil nic, co by mohlo upoutat jeho pozornost. Chtěl si akorát povzdechnout a vydat se mezi kmeny a suchými keři po stopách svého čtyřnohého dárečku, když za jeho zády křupla větvička. 

Okamžitě sáhl po meči na zádech. S táhlým hvízdnutím jej tasil a postavil se tak, aby měl směr, kudy odběhl Kyen za zády. Oči upíral hluboko do lesa, aby mu neunikl další zvuk, který by mohl jeho neopatrný pronásledovatel udělat. 

„Čekal bych, že si budeš líp hlídat toho čokla, když už ti frknul Toldreos," ozval se vedle něj příjemný mužský hlas. Vzápětí vzduch prořízla čepel nože, který se zarazil do kmenu vedle Benediktovi hlavy. 

„A já bych čekal, že ti jedno vyhození z okna bude stačit," odvětil chladně bůh. „Nemám pravdu, Arthure?" 

Odpovědí mu byl jen hlasitý smích. „Myslím, že ne, můj málomluvný bratře." Zpoza nedalekého stromu vykročil majitel toho podlézavého hlasu. Byl to vysoký dobře stavěný mladík s úšklebkem od ucha k uchu.

A usmál se ještě víc, když zjistil, že se na něj Benedikt dívá s nevraživým pohledem. Prsty si prohrábl tmavé vlasy tolik podobné těm Exitiiným a upřel na něj tmavé oči. „Jsi překvapený, že se znovu setkáváme? Snad sis nemyslel, že mě nějaký pád ze třetího patra zabije?" Naklonil hlavu na stranu. „Nebo ano? Jsi snad takový hlupák jako náš fotr?"

Benedikt neodpověděl ani nesklonil meč k zemi. Vyčkával i nadále v pozici, ze které mohl okamžitě zaútočit a setnout tomu hadovi hlavu. Přeměřil si Arthura pohledem, který vždy věnoval Toldreosovi před cvičným bojem. Hodnotil ho a odhadoval, zda by byl schopný zaútočit první nebo bude vyčkávat na jeho první tah. 

„Když už se bavíme o těch fotřících, tak jak bych ti měl teď říkat? Tati nebo brácho? Pomyslel si vůbec na to, když sis bral mou matku?"

„Minulost je minulostí," odvětil s pohledem stále upřeným na jeho postoj, na ruce, ve kterých třímal nůž. „Přítomnost a budoucnost chci prožít tak, jak Osud uzná za vhodné."

Arthur si podrážděně odfrkl. „To vždycky mluvíš jako učebnice teologie?" řekl pevným hlasem. „Potom teda nechápu, jak si tě mohla moje matka dobrovolně vzít..." 

„Co tady děláš, Arthure?" zavrčel. 

„Řekněme, že jsem se rozhodl po celých dvaceti letech navštívit své příbuzné," odvětil s pokrčením ramen. „Nebo bych snad neměl chodit na návštěvy?"

Za Benediktem se ozvalo zavrčení následované zběsilým štěkotem. Kolem něj se prohnal Kyen s vyceněnými tesáky a mířil přímo k Arthurovi, který neměl čas se bránit.

*

Benedikt se silněji zakousl do koženého opasku, aby potlačil výkřik, který se mu dral z hrdla. Z roztřesených rukou skoro upustil zakrvácený kus trička, kterým si čistil krvácející ránu na pravém stehně. Byla to dlouhá rána od poloviny stehna skoro až ke kolenu, kterou mu dokázal Arthur zasadit během jejich rychlého souboje. 

Odhodil špinavý hadr na promrzlou zem a podíval se na Kyena, který měl položenou hlavu na předních tlapách. Pozoroval ho tím svým ostražitým pohledem, jako by dával pozor na to, aby si neublížil ještě víc. Na čenichu měl zaschlou Arthurovu krev a na levém boku svojí v místě, kde ho dokázal bůh obratnou ranou zneškodnit. 

Benedikt si zabručel pod nosem pár nadávek, když se natahoval pro rozloženou lékárničku. Prsty zavadil o zakrvácené pruhy trička, jež použil na vyčistění Kyenovi rány. Svůj nůž, který sebral z hromady obvazů, podržel v plamenech do té doby, než se jeho ostří neproměnilo v doběla rozžhavený kov. V jiném případě by použil božskou sílu,kterou mu dal bůh ohně, ale tohle nebyl normální případ. Jerry čekal na to ažudělá chybu a on mu rozhodně nechtěl dát to zadostiučinění.

Mlčky vytrpěl ten žár a poté si přiložil nůž na rozšklebenou ránu. Zakousl se do opasku, přestože nevykřikl, tak se mu po tvářích začaly řinout slzy. Do vzduchu se uvolnila vůně škvařícího se masa a jeho tiché skučení. 

Odtáhl nůž, aby se mohl podívat na čerstvě vypálenou ránu, ve které nesnesitelně škubalo. Kůže se spekla k sobě a přestala z ní téct krev. Vyškubl si opasek ze zkřivených úst a rozechvěně se nadechl. 

Celé tohle pozorování se neskutečně podělalo, pomyslel si, když se natahoval pro obvaz. Nejdřív jsem ztratil Toda a pak jsem potkal Arthura...Všechno je to úplně v pr...

Kyen začal vrčet a pokoušel se zvednout na stále vratkých nohách. Toldreosova přikrývka, kterou přes něj Benedikt přehodil, spadla do sněhu. Pes odhalil vyceněné zuby a nastražil uši. Benedikt na nic nečekal a tasil meč ležící vedle něj. Nemohl se sice postavit na nohy, ale rozhodně se mohl bránit do posledního dechu na zemi. 

„Odvolej si to neposedné zvíře, Bene." Zpoza stromu vyšla černovlasá dívka. Světle modré oči upřela na boha, který zvedl ruku. Kyen zůstal na nohou, ale nezaútočil. 

„Kdo jsi?" zavrčel. „Posílá tě Arthur..." 

Usmála se. „Řekněme, že byl krapánek naštvaný, když se vrátil a střeva div netahal za sebou..." Opřela se o nejbližší strom, aby měla dobrý výhled na boha i psa. „Ale kdo by v jeho situaci nebyl? Nepřivedl tě mezi své oddané ani nezjistil, kdo je ten obávaný bůh zla. Právě proto jsem tu já. Ulehčila jsem ti ptaní, že?" 

Benedikt pozoroval každý její pohyb a vyčkával. Nemohl se ale dočkat, až udělá první krok, aby jí mohl ujistit, že dorazit ho sem rozhodně nepřišla. Do té doby ale byl okamžik překvapení na její straně. 

„Proč se Arthur zajímá o boha zla?" 

Vytáhla z rozhalené bundy zdobenou dýku. „O toho mu skoro vůbec nejde. Hlavní si pro něj ty, protože ten tvůj bůh zla se přece neoženil s jeho matkou. Za to ty ano. Naštval si ho a ani si nedokážeš představit jak... Slyšela jsem ho už několikrát plánovat tvojí smrt." 

„Přišla si mě zajmout nebo varovat?" zavrčel, aby vzápětí stiskl zuby pevně k sobě, když mu nohou projela ostrá bolest. „Jestli si myslíš, že mě dokážeš porazit jen s tou dýkou..." 

„To si nemyslím," řekla s úšklebkem. „Ostatně ani nebudu muset. Nemám v úmyslu tě přivést tomu bastardovi přímo pod nos. Mám přece svou čest." 

Benedikt se sykavě nadechl. „Nech mě hádat, taky sis vzala za ženu jeho matku?" 

„Nevěděla jsem, že někdo jako ty umí vymyslet i dobrý vtip." Odlepila se od stromu a vydala se k němu. Sedla si na bobek na druhé straně ohniště, kde sebrala klacek, se kterým začala posouvat větve zachvácené ohněm. 

„Tak co po mně chceš?" 

„Nic složitého," odvětila chladně. „Chci, abys odtud vypadl dřív, než se Arthur vrátí a vyřídil svému bratrovi jednu zprávičku." Klacek hodila do plamenů a věnovala mu dlouhý pohled. „Zeptej se ho, zda si svůj čas na trůně nejvyššího z bohů dostatečně užil. Protože už brzy se ho bude muset vzdát." 

Potlačil nutkání po ní něco hodit a raději se klidně zeptal: „Co chceš na oplátku za tak cenou informaci?" 

„Nic, co bys mi nemohl dát..." 

Ano! Já i Jin. stále žijeme! Měli jsme jen menší technické problémy s připojením na internet a ten tvrdohlavý hobit odmítal něco zveřejňovat na telefonu. (Je to děsně nepraktické, rýpale! - pozn. Jin.) I tak ale děkuji za každé přečtení a doufám, že brzy nastane nějaká nečekaná situace... Jako je třeba ta, co bude hned v další kapitole :3
S pozdravem Arys