Když mu někdo po nekonečné době stáhl z očí pruh látky, tak měl pocit, že oslepl. Byl uprostřed dokonalé tmy, která se kolem něj stahovala jako jeho věrná přítelkyně. Někdo ho donutil padnout na kolena. Kosti na protest zanaříkaly, ale vydržely nápor té obrovské pařáty, která mu zůstávala na rameni. 

Zvedl hlavu, protože na chladné podlaze zaslechl povědomí klapot vysokých bot. Do jeho zorného pole okamžitě došla ta blondýnka z ulice. Na tváři měla ten samolibý úšklebek, který si vždycky ponechával Jerry pro speciální příležitosti. Poznal ty oči, rty a dokonce si podobné držení těla plné přehnaného sebevědomí. 

Bohové zachraňte mě! Tohle rozhodně nedopadne dobře. Proletělo mu hlavou, když se zadíval do dvojice modřenek. Nespatřil v nich nic ze zalíbení, s jakým se na něj někdy dívaly dívky ve škole, když si myslely, že je nevidí. Tyhle oči byly chladné a připraveného se koukat na jeho utrpení bez sebemenšího mrknutí.

„Ty jsi dcera Jerryho Williamse..." zašeptal ochraptěle. Sotva mu ta slova sklouzla ze rtů, tak ho příšerně zabolela levá tvář, kterou měl poznamenanou ránou od jednoho z těch hromotluků stojících ve stínech. 

„Jsem Williamsův bastard," opravila ho s úšklebkem. „Ve dvaceti dělá člověk různý věci. Můj otec hold musel chlastat a přefiknout mojí matku." Pokrčila rameny. Ten pohyb byl nenucený, ale Todovi došlo, že jí to není tak jedno, jak to mělo pro všechny vypadat. 

„Co po mě chceš?" 

Opět se usmála a odhalila mu tak dokonalý chrup. „Pokud sis nevšiml, tak nejsi ten, kdo by tu měl pokládat otázky, Toldreosi. Nebo se snad mýlím? Máš snad větší právo na dotazy, než ten, kdo tě drží jako akvarijní rybičku ve skleněné kouli?"

Vycenil na ní zuby. Musela se usmát. Bylo to tak směšné. Vždy jí otec říkal, jak jsou bohové pro jeho organizaci důležití, ale nikdy jí neřekl, že se chovají skoro jako divocí psi. Když dostala fotku mladíka s temnými vlasy a zelenýma očima, tak si říkala, že by to mohl být kterýkoliv kluk, kterého by mohla potkávat dennodenně. 

„Co bohové plánují?" zeptala se přesně podle pečlivě nacvičenému sledu otázek, který dostala společně s fotkou. 

Zavrtěl hlavou. 

Dobře, doteď to bolet nemuselo, ale když jinak nedáš, hrdino... Vykasala si sukni. Odhalila tak pravé stehno až skoro k pasu, aby mohla z pouzdra vytáhnout nůž. Kývla na muže, který držel mladíka za ramena, aby sebou nemohl mrskat. Agent mu okamžitě odemkl jedno želízko a serval mu ze zad batoh a poté i opasek s mečem. Oboje hodil před ní na špinavou zem a na vrch ještě přihodil zelenou bundu.

„Co bohové plánují?" zeptala se ho ještě jednou. Spatřila, jak zatnul zuby, když se do něj opřel chlad. Mikina, kterou měl na sobě, už nemohla udržet tolik tepla, jako bunda umazaná od toho, jak se někde otřel o strom. 

„Nic nevím," zavrčel. Trhl rukama, aby se pokusil vyškubnout agentovi z rukou druhé želízko, které mu stále mačkalo levé zápěstí. 

„Ale to je škoda..." protáhla a opět kývla. K hromádce věcí se připojila i jeho mikina. O tu bojoval jako lev, ale nebylo mu to nic platné, když ho další z mužů praštil pažbou zbraně do hlavy. Nyní jen ochable visel v sevření těch obrovitých tlap a upíral na ní lesknoucí se zelený pohled. 

„Takže ještě jednou, co bohové plánují? A věř mi, že tě klidně nechám vysvléct donaha, pokud mi neodpovíš, dokud ti nedojdou kousky oblečení." Její pohled se zastavil na předloktích, na kterých měl ty podivné znaky. 

Zvedl hlavu snaže se mezi množstvím fleků zahlédnout ten se zlatou hřívou. „To ti živý rozhodně neřeknu!" 

Překročila hromádku jeho oblečení. Boty zaklapaly po podlaze tvořené velikou vrstvou špíny a betonu. „Zajímalo by mě, jak budeš zpívat, až se podívám, jak funguje nějaká tvoje tepna. Pak by si už mohl být sdílnější, že Toldreosi? Nebo fakticky chceš umřít? Není to trochu škoda? Nejsi tak starý jako bohové, za které tak urputně bojuješ. Opravdu chceš zahodit svůj život jen kvůli nim?"

Ušklíbl se. „Na rozdíl od tebe si můžu zvolit stranu." 

„Spíš si zvolíš krásnou mučednickou smrt..." Pokývla na muže, který popadl boha za krk a zvedl mu hlavu, tak by jí musel koukat do obličeje. „Řekni mi, jak tvoji bohové vzpomínají na mučedníky? Dostáváte chrámy nebo se na ně zapomíná stejně jako na ty lidské? Má tvoje smrt vůbec nějaký význam?" 

Díval se na ostří v její ruce. Snažil se na sobě nedat znát strach, který ho ochromoval. Nebyl schopný normálně uvažovat. Nebyl schopný vnímat chlad, který mu začínal prostupovat celým tělem, ani ruce drtící jeho ramena v ocelovém sevření. Byl jen ten nůž a žena, která vypadala jako divoká šelma a každým krokem, který její ladné nohy udělaly, se přibližovaly i jeho poslední minuty. 

Hlasitě polkl. Nechtěl zemřít, ale také se nechtěl vzdát jako slaboch. Už nikdy by se sám sobě pak nemohl podívat do tváře. Viděl by jen obličej muže, který dovolil nechat se zlomit ženou, která sice měla za otce nejnebezpečnějšího muže na Zemi, ale nepoložila mu žádnou jinou otázku, než jednu.

Pevně se podíval do těch modrých očí. V mnoha ohledech byly stejné jako ty Jerryho, ale když se do nich díval delší dobu, tak zahlédl něco zvláštního. Něco, co v těch šéfa OPO chybělo. Neměl ponětí, co by to mohlo být, ale doufal, že vsadil na správného koně, když se naklonil dopředu. 

„A co tvůj život? Má ten nějaký jiný význam, než dělat svému otci kus hadru, se kterým může stále dokola zametat?" zašeptal. V další okamžik ucítil, jak se sevření na jeho ramenou zesílilo. Kosti mu zapraštěly, ale zatím zůstaly pohromadě. 

Žena zvedla ruku. Sevření polevilo. „Nemůžeš vědět, co pro Williamse musím a nemusím dělat," zavrčela mu do tváře. 

„Ale můžu, protože jsem musel dělat to samé posledních dvacet let." 

Ty oči! Bohové! Ona to nevěděla! Nevěděla, že mě vychovával Jerry Williams. Co všechno jí ten proklatý parchant zatajoval?! Co všechno jí donutil udělat a neřekl jí celou pravdu? V ten okamžik měl sto chutí probojovat si cestu z tohohle proklatého místa a naběhnout do organizace, aby tomu proklatému hadovi vyrval jazyk. Jak mohl vůbec s klidným svědomím spát, když mě nechal lovit svou vlastní dcerou?! 

„To je zkurvená lež!" zavrčela a přiložila mu nůž na obnažené hrdlo. „Okamžitě tu větu odvolej! Protože jinak-"

„Jinak co? Zabiješ mě Bett?" 

Trhla sebou při zvuku svého jména. „Vždycky si byl jeho protekční synáček!" Nůž se začal v ruce klepat. Jeho ostří prořízlo Todovi kůži na krku, ze které se okamžitě začala kapat horká krev. „Ani si nebyl jeho a měl tě raději než mě!" Klesla na kolena.

Tod se jí díval do očí, když se k ní natáhl. Ostří se mu zakouslo do krku a jeho rty se zlehka dotkly jejích. „Nedělej to..." zachrčel. Hrdlo se mu naplnilo krví a celý svět si oblékl rudý háv. Nevnímal svůj pád na zem. Ani silné paže, které ho okamžitě odtáhly dál od těch modrých očí, které se na něj stále upíraly. 

Jeho vědomí se začalo propadat do sebe. Veliké stavby, které byly jeho myslí, se bortily a všechno ostatní s nimi. Svět se propadal do temnoty, ale ty oči. Stále zůstávaly v jeho hlavě, když si jednou rukou pokusil nahmatat hrdlo. 

Odpusťte mi to bohové...

Tohle je jedna z mých neoblíbenějších kapitol, co jsou zatím napsané. (Protože některé, které mě čekají jsou prostě jedinečné) Doufám, že se líbila stejně jako mě její psaní a děkuji za každou zpětnou vazbu- Jinecra