Toldreos přelétl pohledem sněhem zasypaný les kolem něj. Na okraji mihotavé záře, kterou vydával hořící oheň uprostřed táboru, ležel veliký šedivý pes. Okusoval nohu srny, kterou minulý večer našli, když se vraceli z města.

Nebohé zvíře leželo u jedné z mnoha kupek navátého sněhu s jednou nohou ošklivě zlomenou a na pokraji sil. Benedikt ke zvířeti klekl s nožem v ruce. Než srně podřízl hrdlo, tak věnoval krátký pohled Toldreosovi a psovi, který se již od města držel v jejich stopách. Stále si od nich držel odstup, ale vždy, když mu Tod hodil něco k žrádlu, tak se o pár kroků přiblížil.

„Ten čokl zůstane tady," ozval se za jeho zády Benedikt. 

Trhl sebou, aby přerušil proud vzpomínek. Zadíval se na svého učitele chladným pohledem. „Jmenuje se Kyen." 

„Tak tady Kyen zůstane," zavrčel bůh. Na záda si hodil batoh s potřebným vybavením a ještě jednou si utáhl opasek s mečem na zádech. 

Toldreos se ušklíbl. Nechápal, proč mu tolik vadilo, že nechal psa, aby šel s nimi. Nepřišlo mu správné, aby ho jen tak chladnokrevně zabili a nechali ho tam. Nehodlal dopustit, aby dopadl jako srna, kterou nechali vykrvácet na čerstvou pokrývku sněhu. 

Udělal to jen pro to, aby jí ušetřil dalšího trápení, opakoval si neustále. Nechtěl se tím vymlouvat, ale i on ocenil teplé jídlo a Kyen by byl schopný sežrat všechny jeho zásoby. Neměl by mu to za zlé, když viděl, jak moc je pes pod vší tou zacuchanou srstí, která potřebovala nutně vykoupat, vyhublý.

„Nevím, jestli tu bude chtít zůstat..." zašeptal s pohledem upřeným na zuby, které trhaly maso od kostí. Kyen natočil svěšené uši tak, aby je lépe slyšel, protože vytušil, že je o něm řeč. 

„Nehodlám se ho ptát." 

Tod se ušklíbl. „Stejně se musíme rozdělit. Nebo sis to rozmyslel?" Ohlédl se na boha, který za syčení házel na ohniště hrsti sněhu. 

Kyen zvedl hlavu, zatímco se přestal věnovat masu. Zvedl se na své veliké tlapy a počastoval Benedikta pohledem. K jeho dobru se dalo přičíst jen to, že neuhnul pohledu toho veliké psa, který odhalil všechny zuby. Toldreos položil ruku na jeho obrovskou hlavu, aby zabránil nějakému konfliktu. Pes pustil oči z boha a zase si lehl na Toldreosovu deku ke své kosti. 

„Nerozmyslel," odvětil chladně. „Kyen s námi do města nemůže. Přilákal by nechtěnou pozornost a o tu opravdu nestojíme." Popadl jeho batoh a hodil mu jej. „Řekni mu, ať si tu lehne a nevystrkuje čenich. Nechci, aby ho někdo našel." 

Toldreos Kyenovi vysvětlil, že tu musí zůstat. Když v jeho inteligentních očích zachytil jiskřičku pochopení, tak přes něj přehodil další přikrývku, aby zůstal v teple a vyrazil za Benediktem, který na něj netrpělivě čekal na okraji tábořiště.

*

Ulice byly snad ještě ponuřejší, než když jimi procházel jako syn Jerryho Williamse. Většina oken, hlavně těch směřujíc ulice, byla zabedněná nebo prostě vymlácená a vypadala jako ponuré oslepené oči. Celé město jakoby mělo oči a všechny do jednoho se upřely na Toldreose kráčejícího kolem bývalé umělecké základky. 

Se smutkem se díval na kdysi oranžovou fasádu, ze které zbyly jen fragmenty. Okna se střepy byly oči, které na něj shlížely a zapamatovaly si každý jeden krok, který musel udělat, aby kolem rozpadajícího plotu došel k silnici kopírující koleje pro vlakové soupravy. Rychle minul rozpadající se budovu školy a zamířil po chodníku na opačné straně vozovky k neblaze proslulé hospodě. 

Před jejím vchodem postávali opilci, kteří se snažili ranním chladem vyhnat kocovinu z těla. Jen pár z nich mu věnovalo delší pohled, než jen pár sekund. Tod kolem nich rychle prošel a zamířil dál po křivolaké ulici, jíž lemovaly rodinné domy se zašlými fasádami a ještě zašlejšími zahradami. Zhruba v polovině ulice se nacházelo bývalé zdravotní středisko, jehož kdysi blankytně modrá omítka byla nyní skoro celá opadaná a kovová střecha již dávno padla na stavbu přístřešků feťáků a bezdomovců. 

Minul velikou hromadu šedého sněhu rozježděného od nových elektrických automobilů a pokračoval kolem domů dál. Nechtěl se zastavovat tak blízko organizace, která měla komplex hned za hlavní silnicí, kterou protínaly rezavějící koleje mizící v dálce směrem ke krajskému městu. 

Litoval toho, že musel Kyena nechat v lese a neměl ho po svém boku. Pes si sice držel odstup, ale bylo na něm vidět, jak je nadšený, že konečně našel někoho, kdo se ho nebojí. Tod byl odhodlaný ho nezklamat, protože Kyen si protrpěl své a nyní si zasloužil poklidný zbytek života. 

Prosmýkl se kolem pouliční lampy, aby se vyhnul ženě kráčející naproti němu. Blonďaté vlasy jí spadaly v bujných pramenech kolem krásně modelované tváře až po prsa. Modré oči, které si měřily svět posměšným pohledem, se na něj na několik málo sekund upřely. Rudě namalované rty se semkly do úsměvu, jenž se neodrazil v očích ani v půvabné tváři. 

Toldreos jí věnoval krátký pohled. Spíš si to ale namlouval, protože když mnohem později přemýšlel nad tím okamžikem, tak se nachytal, jak na dívku neomaleně zírá. Sklonil pohled k zemi a odhodlaně vykročil dál. 

„Počkej Toldreosi," ozvalo se za jeho zády. 

Strnul uprostřed pohybu a velice pomalu se otočil. Žena stále vedle lampy a upírala na něj svůj pohled. Ruce v černých rukavičkách si založila na hrudi, takže jí volné rukávy tmavého kabátu spadly až k loktům. 

Udělala krok k němu, až její vysoké boty zaklapaly o chodník. „Takže jsi to ty." Pousmála se.
„A kdo jsi ty?" zavrčel na ní.

Prohlížel si nepřátelským pohledem její obličej, šálu z modré tkaniny omotanou kolem útlého hrdla, přes rozhalený kabát až k dlouhé, tlusté sukni a vysokým botám, které se pod ní ztrácely. Nevěděl, kam by měl tuhle mladou ženu zařadit. Vypadala sotva o pár let starší než on, ale ty modré oči. Někde už je viděl, ale i kdyby ho někdo mučil, tak by si v tenhle moment nemohl vzpomenout kde. 

„Co myslíš, Toldreosi?" Naklonila hlavu na stranu. 

Je to hra! Zavrčel a sáhl po meči, který ho tížil na zádech a byl až doposud schovaný pod kapucí bundy. Neměl přilákat nechtěnou pozornost, ale nyní bylo všechno jedno. Někdo ho přece jen odhalil a dokonce mu řekl jeho jménem. Teď měl jedinou šanci se bránit! Měl jen jednu šanci a rozhodně jí nesměl promrhat.

„Ještě jednou." Povytáhl meč z pochvy. „Kdo jsi?" 

Usmála se. „To se velice rychle dozvíš," odvětila, zatímco rukou nahmatala něco v kapse. Malá krabička zablikala modrou diodou, když jí na jedné straně zapnula. 

Než ho světlo přestalo bodat do očí, tak kolem ramen ucítil cizí dotyk. Pokusil se vymanit ze sevření, popřípadě útočníka kopnout do holeně. Jenže ruce ho odmítaly pustit, ať se kroutil, jak chtěl. Další paže, které se mu omotaly kolem rukou, ho bolestivě stisknuly a znehybnily. Byl bezmocný a to přímo nesnášel! 

Cítil, jak se mu do podvědomí hrne ten známý dotek moci. Po předloktích, jež mu obnažili, aby mu mohly nasadit náramky pohlcující božskou moc, se mu vykreslila znamení v ještě temnějších barvách, než bylo obvyklé. Moc se mu přímo nahrnula do nitra a začala sebou smýkat jako zvíře chycené na příliš krátkém řetězu. Chtěla se osvobodit a pak všechny ty muže, kteří se ho dotýkali a tlačili mu ruce za záda, jediným výbojem sprovodit z tohoto i jiného světa. 

Zvedl hlavu a trhl sebou v marném pokusu o uvolnění. Jeho pohled se okamžitě střetl s modrým, který s potěšením sledoval jeho marný pokus o útěk. 

Bohové, to jsou oči Jerryho Williamse! 

Zdarec! Konečně jsem zase dostal vrchní funkci a mohl jsem vydat další část toho příběhu. (Ne, že by bylo o co stát, když vás Jin. šikanuje, ale já si nesmím stěžovat...) Každopádně mám poděkovat za všechna přečtení, hlasování a i nějaké ty komentáře, které mě při nejlepším neurážejí... 
Jinak Jin. vzkazuje, že by byla ráda za nějakou zpětnou vazbu a ráda by si vyslechla vaše poznatky, připomínky ohledně příběhu a jeho vysvětlování, protože ona všechno chápe, ale ne každý je na tom stejně. (Dokonce snesu i nějaké to rýpání a podobně - pozn. Jin.) 
Budeme rádi za každý komentář, 
S pozdravem Arys a Jinecra