Cítil, jak se do něj zahryzly pařáty chladu. Trochu se stáhl, aby si mohl promnout ruce v rukavicích, které vůbec nedržely teplo. Benedikt mu věnoval krátký pohled zrovna, když si dýchal do prochladnutých dlaní. 

Stále musel myslet na včerejší večer. Nemohl zapomenout na slova, která všechny ty zbloudilé duše opakovala. Temnota se vrátila a s ní i světlo! Nevěděl přesně, co znamenají, ale sliboval si, že je nikdy nevymaže ze svého srdce. Byla příslibem něčeho nového. Něčeho, co ještě čekalo na své odhalení, které se kvapem blížilo. Všechno se začínalo měnit a Toldreos si toho byl vědom více, než kdokoliv jiný. 

Benedikt mu věnoval krátký pohled, kterým ho jako vždy odhadoval. „Vezmi si tohle." Podal mu čepici vytaženou z batohu, který si položil vedle sebe, když se vyšplhali na střechu opuštěného domu. Dávno vymlácená okna jim poskytla dokonalou podpěru pro to, aby se po přístavku za domem vyškrábali až na velikou sedlovou střechu, která jim poskytla potřebný výhled na nevelikou ulici pod komplexem budov patřícím organizaci. 

Toldreos cítil, jak mu na obličeji přistálo několik prvních vloček, které se začaly sypat z nebe. Jeho našedlá barva, ze které mizely poslední zbytky noci, jim prozrazovala, že až se vrátí do svého tábora, který nechali rozbitý v lese, tak se mohou připravit na další odklízení sněhu. Oklepal si sníh z rukou a hned na to z kanad, aby si záhy na to mohl zase lehnout na chladem prolezlou střechu vedle Benedikta, který svoji pozornost upíral na ulici. 

„Víš jistě, že by se tu měl objevit?" zašeptal k němu Toldreos, když se přiblížil natolik, aby mohl mluvit natolik tiše, že i zvuk, který vydával vítr foukající prázdnými okny, byl hlasitější. 

Stejně jako muž vedle něj, tak upřel zrak na místo, odkud by mohl přijít Williams. Jenže nikde nebylo ani živáčka, jen vysoká betonová zeď, kterou si pamatoval už ze svého dětství, obíhající celou OPO, se ztrácela za rohem ulice. Tod pohledem přejel Benediktovu tvář staženou do nic neříkajícího výrazu a povzdechl si. 

„To by si měl vědět ty." Skoro při těch slovech nepohnul rty. „To ty si s ním byl posledních dvacet let v kontaktu. A směl ses pohybovat po celém areálu." 

Bůh zla zavrtěl hlavou. „Dával si dost velký pozor na to, aby nikdo nevěděl nic, co vědět nepotřeboval." 

„Takže ti nikdy úplně nevěřil." 

„Ne." Přikrčil se více k chladným taškám, když za ohybem zdi zaslechl hlasy a kroky větší skupiny lidí. Nepochyboval o tom, že by to mohl být muž, který držel pod palcem celou OPO. 

Jerryho Williamse díky jeho světlým vlasům rozhodně nemohl zaměnit za nikoho jiného, přestože po jeho pravé ruce šel Tony a po té levé se naschvál loudal Peter. Tod si naléhavě uvědomil, jak moc mu jeho nevlastní bratr chybí. Chyběl mu jeho smích, neustálé dohady a dokonce i jeho pichlavé poznámky a i to, jak nikdy nevěděl, kdy je lepší držet jazyk za zuby. 

Najednou ucítil Benediktovu paži na svých zádech. „Neudělej žádnou blbost. Teď jsi voják..." Jeho slova byla sotva hlasitější, než sníh dopadající na střechu kolem nich. „Nic, co se stane, se tě nesmí dotknout. Nic z toho není tvoje starost." 

Z hrdla mu vyšlo zavrčení. Tam dole byl muž, kterého miloval jako svého bratra. Kdyby se mu něco stalo, tak by seskočil ze střechy a vlastnoručně by tomu parchantovi, který si mu dovolil ublížit, zakroutil krkem. V ten moment by se nezajímal o Benedikta a zničil by všechny jejich plány. 

Benedikt to ví, zašeptal mu tichý hlásek v zákoutí mysli, proto mě varoval před vlastními činy. Jak mě mohl tak rychle poznat? Jak mu mohlo tak rychle dojít, co udělám?!

Podíval se na něj. Jeho tvář jako vždy nic neprozrazovala. Byla klidná jako stojatá voda, do níž někdo položil dva tmavě modré střípky skla. Právě ty modré oči se na něj na pár vteřin upřely a neslyšně řekly vše, co chtěl vědět. 

Myslíš si, že nepoznám, kdy budeš chtít udělat nějakou hloupost?

Oplatil jim ten pohled. Jako jediný víš, že se za každou cenu snažím chránit lidi, které miluji.
Jsi předvídatelný. Na pár okamžiků spatřil jiskřičky pobavení, které ale zmizely, jakmile se jejich pohledy upřely opět na ulici pod nimi. 

Jerry se svými syny, agenty a dalším mužem, který viditelně napadal na levou nohu, zastavil uprostřed cesty přímo pod střechou domu, kde se schovávali. Sněhové vločky se zvolna snášely na jejich kabáty, na klobouk starého muže i na Peterovu červenou čepici. 

„Nezajímá mě, že těm idiotům z laborky zase došli peníze! Jestli mi ještě jednou pošlete do kanclu jednoho z těch patolízalů, tak vyhodím osazenstvo celé té laboratoře!" vyštěkl Williams. 

Další hlas mu na to klidněji odpověděl. „Lepší, než jsou ti patolízalové, neseženeš, Jerry."

„To mě nezajímá! Budu raději, když ty chlapy uvidím před budovou, než v ní, kde utrácejí peníze nás všech! Ty bys to měl chápat nejlépe, Johnsone."

Chvíli bylo naprosté ticho. Sníh se sypal z nebe a zlehka dopadal na oba bohy tisknoucí se břichy k chladným taškám střechy. Toldreos se modlil ke všem bohům, aby nikoho nenapadlo podívat se nad sebe. Už jen při pomyšlení na něco takového mu přeběhl mráz po zádech. Pevněji stiskl tašky na hřbetu střechy, které už měly nejlepší léta za sebou a nyní dělaly vše pro to, aby se nezřítily do horního patra domu, doufaje, že nikoho nenapadne obhlédnout okolí. 

„Bohužel to chápu, ale ti chlapi jsou nejlepší ve svým oboru," odvětil Johnson. „Pokud je vyrazíš, tam mi věř, že se o ně popere naše konkurence v čele s tou děvkou Moris." 

„Máš jediný štěstí, že máš kurva pravdu. Protože kdyby se mi po vyhazovu nerozutekli jako krysy, tak je všechny nechám zpráskat jako ty čokly." 

„A co tajemství, které znají, otče?" 

Ach bohové, to byl Peter. Proč nedržel jazyk za zuby?! Tod zajel rukou k pasu, kde měl svůj lovecký nůž. Obával se nejhoršího. Když se naklonil přes hranu střechy, aby lépe viděl na situaci pod ním, tak zachytil Benediktův pohled.

Jsi voják, připomněl mu. Ať se stane, co se stane, tak to nebude tvůj problém. 

„Tam dole je můj bratr," zavrčel. Když potichu vytáhl nůž a jeho ostří se matně zalesklo v paprscích, které si probojovaly cestu skrz sněhově bílé nebe, tak pravačkou sáhl nad své levé ramen k meči, jehož jílec byl omotaný kusem hadru, aby je nechtěným zalesknutím neprozradil. 

„Už ani jeden pohyb," sykl Benedikt. Oči mu zatěkaly za ně. Na chatrné střeše přístavku, po kterém vylezli na střechu, stál veliký šedý pes. 

Zacuchanou srst měl pokrytou slepenci bahna, bodláčím a dokonce i dávno zaschlou krví. Krví podlité oči upíral na dvojici bohů, kteří se k němu natočili a neodvažovali se udělat jediný pohyb v domnění, že tak odvrátí jeho zavrčení. Jenže pes odhalil veliké zažloutlé tesáky. Z huby mu začaly padat provazce slin. Nepochybně byl hladový. 

„Petere," ozvalo se dole pod střechou, kde nikdo neměl ponětí o tom, jaký souboj vůlí se vede nad jejich hlavami. „Co jsme si říkali o tom, že nemáš strkat nos do záležitostí, po kterých ti nic není?" zeptal se chladně Jerry. 

Toldreos měl srdce až někde v krku. Veliký pes nasával jejich pach obrovským čenichem, pod kterým cenil zuby. Ocas měl stažený mezi nohama, čímž jen potvrzoval, že je zoufalý a několik dní už nic nesežral. Nyní ale před ním ležela dvojice živých tvorů, kteří nevoněli jako lidé, které občas ucítil, když ležel stočený do klubíčka pod spadlým schodištěm. Páchly něčím, čím páchl i jeden z těch hlučných tvorů pod nimi. 

Tod se dotkl jílce meče, když pes poprvé zavrčel. Byl to hluboký zvuk, který otřásl celou jeho postatou. Bohové, proč je ten pes tak obrovský?! Proč přišel zrovna sem?! Má hlad?! Jistěže má hlad, ty tupče! Jen se podívej, jak mu zpod huňaté kůže vystupují všechna žebra. Jeho mysl na něj neustále chrlila další a další otázky. Jestli ten pes jen jednou štěkne, tak je po nás! Co mám udělat, když se po mě rozběhne? Mám ho zabít?! Nebo utéct?!

Z panikaření ho vytrhl až Benedikt, který mu velice pomalu položil ruku na rameno. „Už odcházejí," oznámil mu tiše. Pohledem stále odhadoval vzdálenost mezi nimi a psem, který se o krok přiblížil. Veliká tlapa se otiskla do čerstvé sněhové pokrývky, kde zanechala stopu, která byla skoro stejně veliká jako Toldreosova dlaň.

Benedikt pomalým pohybem tasil meč. Pes ohrnul pysky a ukázal mu své tesáky v plné kráse. Z mohutného hrdla se mu vydralo další zavrčení následované štěknutím. Toldreos ho okamžitě popadl za předloktí, čímž zastavil jeho další pohyb, který by určitě vedl na psův krk. Bez jediného slova se natáhl pro svůj batoh, pohled stále nespouštěl ze psa, když vytáhl kousek sušeného masa, které si vzal se Sídla. 

S velikou opatrností natáhl ke psovi ruku a položil před něj ten malý kousek, který mu musel podráždit všechny čichové buňky, protože se po něm okamžitě vrhl. Tod se podíval na Benedikta, který nesouhlasně zavrtěl hlavou. Mladík si z toho nic nedělal a spokojeně hodil psovi další kousek masa. Věděl, že sice možná bude poslední dny o hladu, ale stále to bylo lepší, než řešit nějaké pokousání. 

Pes spokojeně kousal svoje žrádlo, když se Tod pokusil ho pohladit po zacuchané srsti. Ohnal se po něm s vyceněními tesáky, ale ocas už neměl stáhnutý mezi nohama a volně ho nechal svěšený. 

„Dobře," řekl k němu Tod. „Nesahat, ale žrádlo mi dát můžeš." 

Zdravím! Stále ještě žiju a konečně vydávám i další kapitolu... (Hlavně se teď nezačni zase omlouvat a říkat, že si měla moc práce. Protože hraní videoher není práce- pozn. Arys) Nicméně tady je další kapitola... A dokonce i Arys to přežil do dnešních dní. Moc děkuji za přečtení. S pozdravem Jinecra a Arys