Ranní vzduch byl chladný a ostře ho švihal do tváří a cuchal mu vlasy. Tohle byl den, kdy se měl postavit své minulosti. Byl to den, kdy se měl opět vrátit do míst, kde vyrůstal, kde trpěl celé ty roky pod přísným dohledem Jerryho Williamse. Byla to zkouška. Zkouška, která měla prokázat, zda je věrný straně, kterou si vybral v chaosu, jenž nastal během posledního střetu. 

„Zvládneš to," prohodil k němu Benedikt, který stál po jeho boku a kontroloval svou výzbroj. „A pokud ne, tak alespoň získáš zkušenosti." Pohledem sjel všechny věci, které měl mladý bůh na sobě a hodnotil jejich stav. 

Toldreos pokývl. „A co když to jen pokazím, pak budeš stejně klidný, jako jsi teď?" zeptal se ho s kradmým pohledem. „Je to má první mise, co když nebudu tak dobrý, jak si myslíš? Jerry Williams měl tolik let na to, aby o každém z nás zjistil vše, co potřebuje. Kdyby chtěl, tak by nás všechny dokázal zničit jen slovy!" 

„Nechci slyšet žádné co kdyby," zavrčel chladně starší bůh. „Není žádné kdyby! Je jen teď! A pokud se chceš máchat v budoucnosti, tak tu můžeš zůstat. Pochyby jsou jen převlečený strach. A co je strach, to jistě už víš."

Neodpověděl a raději se podíval na svého otce, který stál o kousek dál s rukama spojenýma za zády. Tvář měl klidnou, bez špetky citu a údivu nad jejich výměnou názorů. Stál tiše jako socha a jediné, co prozrazovalo, že není z chladného mramoru, byly jeho oči, které živě až příliš živě sledovaly dění kolem sebe. Nebyla to ale ostražitost, byl to strach, že by mohl zapomenout tváře dvou mužů, na kterých mu záleželo a které posílal do nebezpečí. 

Konečně se odhodlal udělat těch pár nezbytných kroků směrem k dvojici, aby jim řekl jejich úkol a hlavně se s nimi rozloučil. Jestli mu kdy něco víc trhalo srdce, než tohle, tak to bezpochyby musely být ty dlouhé minuty, kdy seděl vedle těla ženy, jež miloval natolik, že jí nikdy pořádně nedokázal dát sbohem. Nyní se měl opět rozloučit se synem, se kterým se loučil již před dvaceti lety a stejně jako teď, tak nevěděl, zda ho ještě někdy uvidí. 

„Tode," broukl ke svému synovi, kterého obdařil pohledem. „Bene. Máte před sebou jednoduchý úkol. Chci, abyste sledovali organizaci a zjistili co nejvíce o nových opatřeních, které musel Williams udělat. V žádném případě neútočte, jen se braňte, pokud se něco stane. Za pět dní se vrátíte do Sídla bohů, aby vás mohla vystřídat další dvojice." 

Benedikt stroze přikývl a popadl Toldreose za rameno. Naposledy se podíval na svého bratra, za jehož zády vesmír začal rozjasňovat prvními paprsky slunce, které dopadaly na trávník kolem nich. Čerň té nekonečné pustiny začala ustupovat a měnit se v příjemnou fialkovou. Celé nekonečno se začalo měnit v očekávání něčeho velikého. Všechno čekalo změnu, ale na tak velikou nebylo připraveno nic.

*

Krajina byla posypaná sněhem, který ve velikých hromadách pokrýval rozlehlá pole a řídnoucí lesy. Ve své bílé náruči svíral vesničku ukrytou mezi kopci, jejíž existenci prozrazovaly jen ostatky rozbořených stěn, které ze sněhu čouhaly jako kosti. Sem tam mezi troskami přežívaly ovocné stromy, které vypínaly k nebi své přerostlé větve, na kterých v jiných měsících rostly plané plody. Před dvaceti lety to byla vesnička, ale nyní to byla jen další skrýš pro zdivočelé psi, bezdomovce a ztracené existence. 

Toldreos se instinktivně dotkl nože, který mu nesměl chybět u boku. Vůbec se mu nelíbila mihotavá záře ohniště, která se mezi cihlami ohlodanými časem jednou za čas objevila. Nevěřil, že by mezi těmi ubožáky, co tam žili, nebyl ani jeden z agentů Williamse. Nechtěl nic riskovat, proto se vydal za Benediktem, který mířil k lesu, ve kterém, jak věděl už z dřívějška, se skrývaly budovy rozpadajících se kasáren. 

„Neměli bychom jít blíž k Holýšovu?" zeptal se ho Tod, když s ním sladil krok. Společně se brodili po kolena vysokém sněhu přes nekonečné pole, které končilo až u prvních stromů. „Slyšel jsem, že tam..."

Benedikt mu zacpal pusu rukou. „Pst!" Pokývl směrem k dalšímu kopci, od kterého se ozývaly cizí hlasy. Popadl Toldreose za bundu a stáhl ho k zemi, aby se schovali za hromadu sněhu, která je měla skrýt před případnýma očima. Tiskli se k sobě, když sotva znatelné stíny proklouzly kolem nich po sněhové přikrývce. Hlasy se vzdalovaly a vzdalovaly, až úplně zanikly v křupání sněhu a ledu. 

„Ještě jednou nebudeš dávat pozor na cestu a zajistím ti, aby tvoje ranní tréninky nebyly ani trochu příjemné," zavrčel mu do tváře Benedikt, ještě než stáhl ruku dolů. Jeho pohled byl chladný, bez špetky nějakého citu, bez uznání, kterým ho poslední dny zahrnovaly. „Teď už po nás jistě půjdou agenti Jerryho Williamse. Vědí, že se sem někdo přemístil a jistě už pátrají po našich stopách. Ještě jednou se zachováš jako hlupák a skoro jim vběhneš do náruče, tak si vysloužíš hned první hlídku." 

Toldreos se na něj se vzdorem podíval, ale nic neřekl. Jeho zelený pohled mluvil za vše.
„Tohle není žádná hra, ani to není trénink. Pokud tě chytnou, tak s tebou naloží jako s kýmkoliv jiným z bohů. Možná, že tě hned nezabijou a budou tě týrat. Zavřou tě do nejčernější kobky, kterou najdou, abys ztratil víru, že ještě někdy spatříš slunce. Budou tě mlátit, řezat, stahovat z kůže, dokud jim neřekneš, co budou chtít."

„I když jim to řeknu, tak mě budou týrat dál," zavrčel Toldreos. „Jsou to muži z organizace. Kdyby mě týrali jen oni, tak to není takové, jako kdyby tě týral Williams. Uddur ti může vyprávět, jak umí týrat Jerry, může ti říct, jaké to je spát jen pár minut a po celou dobu spánku se obávat, že se otevřou ty dveře a on znovu přijde. Může ti říct, jaké to je nesnášet svůj úděl a modlit se za to, aby si pro tebe kdokoliv přišel. Modlit se, aby si pro tebe přišla smrt, aby ti některá z těch četných ran začala hnisat a ukončila tak tvé trápení."

„Jenže to Jerry Williams nedopustí." Svým posledním slovům dal patřičnou váhu a okamžitě se vydal sněhovou pokrývkou dál. Za ním zůstávaly hluboké šlápoty, které jasně ukazovaly cestu, kudy se má případný pronásledovatel dát. 

Benedikt zůstal stát na místě. Nemluvil s Uddurem, ale dokázal si představit, jaké hrozné věci musel zažít, jen z pohledu na jizvy, které mu hyzdily obličej. Nejednou, když ho viděl svlečeného do půl těla, tak se sám sebe zeptal, co za zrůdu může něco takového udělat. Po hrudi boha vod se táhla jedna jizva za druhou. Některé se vedly až na jeho svalnatá záda a další se stáčely směrem dolů k jeho břichu. 

V hrůzném výsledku bylo ale jedno, kam která jizva směřovala, protože nenávratně zhyzdila pokožku. Nebyl to ani týden, co Uddura drželi v OPO, ale i za tak krátkou dobu Jerry dokázal takové zrůdnosti. 

Benedikt si protřel oči a zahleděl se za Toldreosem, který si klestil cestu vysokou závějí. Nijak netoužil, aby takový osud potkal i jeho svěřence. Nechtěl, aby se musel při každém dalším tréninku dívat na jizvy, za které mohl on, protože ho špatně připravil na nadcházející události.
Sevřel jílec meče, který si musel přehodit přes rameno, aby se mu nepletl mezi nohama, až bude překonávat vysokou vrstvu sněhu, a podíval se daleko na rozrůstající se město, kde sídlilo to největší zlo, se kterým měl tu čest se potkat.