Toldreos se velice pomalu dotkl jílce meče, když v hlubokém lese uslyšel prasknutí větvičky a zakřupání sněhu pod něčími kroky. Vyhoupl se na nohy a postavil se tak, aby svým tělem zakryl Benedikta, který už byl na nohou a natahoval se pro nůž zaseknutý v kmeni spadlého stromu. Každý jejich pohyb byl natolik vypočítaví, že by si jen blázen nevšiml, že čekají nepříjemnosti. 

Oba upíraly pohledy do temného lesa, který byl osvětlený jen cákanci měsíčního svitu, jenž se dostal před mohutné větve stromů. Ani jeden z nich nebyl takový hlupák, aby jen pomyslel na teplo ohně. Les se pohroužil do ticha. Toldreos se ostražitě podíval nad svou hlavu, aby se ujistil, že alespoň jeden směr mohou vyloučit. Benedikt mezitím upíral svůj pohled stále mezi stromy a bez nějaké emoce hodil nůž. 

Toldreos okamžitě tasil meč, byl připravený zaútočit, jakmile by spatřil kohokoli, kdo by byl tak hloupý a ukázal se mu. Cítil, jak mu po zádech stékají kapičky potu. 

Bohové, tohle má být moje první mise?! Když už se u všech mocností přestanu tak potit, když někde jen praskne větvička?! Co to se mnou je?! Svěsil meč a ohlédl se na Benedikta, který si v klidu sedl na své místo, mezi jejich věcmi.

Čepel nože se zarazila skoro až po rukojeť do shnilého kmene. A Tod musel vypadat jako hlupák... Usadil se na své přikrývky. Rozepnul si opasek a položil jej i s mečem vedle místa, kde měl mít v noci hlavu. 

„Bylo to nějaké zvíře..." zašeptal do ticha zimní noci. 

„Nejspíš ano. Ale kdyby to byl někdo z agentů, tak by nás jistě nezastihli nepřipravené." Podíval se na Toldreose. „Nic si z toho nedělej. Nikdy si nebyl na žádné výpravě a je jen v pořádku, že dáváš na všechno pozor. Kdyby ses nezvedl, tak bych tě měl za hlupáka, takhle tě mám za pozorného bojovníka."

Tod sevřel ruce v pěst. Na hřebech rukou se mu vyrýsovaly snad všechny šlachy. Poté sevření pomalu polevil a věnoval Benediktovi pohled. „Co podnikneme zítra? Půjdeme do města, abychom se pokusili přiblížit k OPO?"

„Nepokusíme se o to," odpověděl klidně. Ten chlad zasáhl Toldreose mnohem víc, než kdyby na něj vykřikl, že nebude odpovídat na tak hloupé otázky. „My to uděláme. Máme svůj úkol a ten musíme splnit." Když spatřil, že už se jeho společník nadechuje k další otázce, tak se ušklíbl a pokračoval. „Ano, budeme pozorovat Williamse a jeho muže, ale do žádného konfliktu se zbytečně nepoženeme. A budeme se držet plánu."

Mladý bůh si netrpělivě poposedl. Zrak upřel daleko mezi stromy, kde se na tmavém pozadí rýsoval ještě tmavší obrys zchátralé budovy bývalých kasáren. Podél nepoužívané asfaltové cesty takových budov bylo bezpočet. Některé v době, kdy do těchto míst přijel poprvé Jerry Williams, sloužili různým firmám, jako sklady a továrny. Jenže pokrok, který zaručil, že továrny už nemusely být rozeseté po celé zemi a prakticky nepotřebovali lidskou ruku k provozu, zničil všechny tyhle veliké budovy a nahradil je ještě většími, kde bylo minimum lidí, ale za to spousta robotů a automatických strojů. 

Toldreos si nemohl pamatovat ty doby, kdy některé z těchto budov byli v provozu a lidi do nich chodili pracovat. Byl ještě malý kluk, když se všechno začalo tak rychle měnit a spousta lidí, tak přišla o práci. O téhle době věděl jen to, co mu byl ochotný povědět muž, kterého musel celý svůj život nazývat otcem. Ale i tak toho nebylo tolik, aby si mohl utvořit celistvý obrázek o celé té době, kdy probíhaly války mezi OPO a božstvem. 

„Jaké to bylo v době před tím, než vás chytil Jerry Williams? Jak před tím lidé žili?" zeptal se tiše Benedikta, který si tu dobu zažil. Opatrně na něj vrhl zaujatý pohled a čekal. Chtěl pochopit, jaké to bylo dávno před tím, než se všechno tak drasticky změnilo. Než se celý svět změnil. 

Starší bůh mu věnoval smutný pohled. „Svět byl v té době o hodně pomalejší. Ale v té době si každý myslel, že všechno běží tak rychle. Nevím, jak se žilo normálním lidem, ale když jsme cestovali z jednoho místa na druhé, tak jsem měl tu možnost zahlédnout spoustu lidí a také jich spoustu poznat." Na pár vteřin se odmlčel, aby si uspořádal své myšlenky, které se okamžitě upnuly do minulosti. 

„Lidé byli častěji spolu. Mohl si je vidět, jak si povídají jen tak na ulici, když se potkali s nějakým známým nebo jen se sousedem, jak se páry vodí za ruce po parku a pak se pod nějakým stromem líbají, když si myslí, že je nikdo nevidí. Už v té době si někteří mysleli, že se odcizujeme, ale dnešní doba nám to tvrdě vmetla do tváře."

Toldreos zavrtěl hlavou. „Ale v té době zuřily boje, řešily se problémy s ničením přírody a..."

„Ne všechno bylo tak černé, jak to líčí učebnice dějepisu, Tode." Vytáhl nůž ze dřeva. „Kdokoliv jiný by to mohl vyprávět, jak se měl v té době dobře, ale já tě mohu jen ujistit, že udělám vše pro to, aby si ty ani nikdo jiný nezažili ten strach, tu bezmoc, když musíte utíkat před svým strachem. Nikdo z vás si nezaslouží trpět za to, co spáchal někdo jiný. Bohužel to jsou odkazy našich předků a jedno, zda žijí nebo už jsou několik stovek let po smrti."

„Tomu se říká odkaz příštím generacím a božstvo ti a tvé sestře odkázalo jen zkázu a nesmyslnou válku, kterou i když vyhrajeme, tak přijdeme o hodně," řekl s ostnem vzteku v hlase. V ruce sevřel nůž, až mu zbělely klouby. 

Les se kolem nich stáhl, jako by naslouchal slovům, která Benedikt vyřkl. Všechna byla do jednoho pravdivá. Neměl motivaci lhát a Tod si nezasloužil slyšet lži, protože těmi ho krmil Jerry Williams. Benedikt se zahleděl vysoko nad svou hlavu. Díval se na hvězdy. Na měsíc, který tiše jako nejstarší poutník plul po temné obloze. Začal uvažovat, jak moc se na téhle tiché temnotě podílí mladý bůh, co sedí vedle něj. 

Koutkem oka spatřil, jak se Toldreos opět bez hluku vyšvihl na nohy a ostražitě se díval mezi stromy. Mezi kmeny se jako bludičky potulovala matná světélka, která bez nějakých nesnází překračovala jednu nakupenou hromadu kamení a hlíny po druhé. Naštěstí Toldreos nebyl takový hlupák, aby sáhl po zbrani. Jen se napjatě kochal tou krásou přízračných světélek, které tančily svůj přespříliš složitý tanec na to, aby jej pochopil smrtelník nebo i nesmrtelná bytost. 

Některá ze světýlek se přiblížila až k nim. Svým mdlým svitem osvětlila tu kmen stromu, tu sněhem pokrytý trs borůvčí. Dokonce i Tod cítil, že moc, která vytvořila malé bludičky, jež tančily své tance po mohylách dávno mrtvých národů, nepatří do světa živých a dokonce ani do světa nesmrtelných bytostí. 

Jedna z bludiček přitančila až k bohovi zla, temnoty a Měsíce se několikrát prohnala kolem něj a poté odtančila zpět k ostatním. Když už si Toldreos dovolil se opatrně nadechnout, tak se k němu už v houfu hnala snad všechna světélka z širokého okolí. Bylo to jako pozorovat tanečníky v úplné tmě a vidět z nich jen lucerny, které nesly v rukách. Všechna světélka se zatavila sotva krok od něj. 

U všech bohů! Vždyť já mám pocit, že každé to světlo má za sebou mdlý lidský stín. Jeho moc skoro okamžitě zareagovala na jejich přítomnost. Přímo cítil, jak se mu celém těle rozběhly úponky moci, které za sebou nechávaly temná znamení tam, kde se dotkly jeho kůže. V okamžiku, kdy jeho moc explodovala a kolem něj se objevila ještě hustější temnota, tak spatřil stíny, které držely světýlka jasně. Byli to muži, ženy ale i děti a všichni do jednoho držely v napřažených rukách malé lucerny.

A všichni na jednou začali mluvit. Jejich hlasy se mísily, překrývaly jeden přes druhý. Ale všechny šeptaly ta stejná slova, která mu zněla ještě dlouho v hlavě.
„Temnota se vrátila a s ní i světlo!"