Dveře do pokoje se neslyšně otevřely a dovnitř vešel Shereus. Tvář měl zahalenou nic neříkajícím výrazem, ale jeho oči byly jako dvě veliké studny, kde by se mohl utopit všechen žal světa. Byl jako tělo bez duše a ani to množství alkoholu, které do něj Tod dostal, aby zmírnil jeho pocit vinny, nepomohlo k tomu, cítit se líp. 

Přešel přes pokoj a usadil se na okraji postele. Původně neměl v plánu chodit sem, ale něco v jeho hlavě ho k tomu donutilo. To on řekl spoustu špatných slov, které mu stále duněly v hlavě a říkaly mu, že je zrůda. Chtěl ty slova vzít zpátky, ale věděl, že to už nebude možné. Uši, které je měly slyšet, je slyšely a nyní jen mohl čekat na to, jak s nimi naloží druhá strana. 

Dlouhou dobu se bez mrknutí díval na Evelii, která se probudila skoro okamžitě na to, co otevřel dveře. Jejich pohledy splynuly. Shereovi modré oči byly bez emoce, plné melancholie a chladu. Na rozdíl od nich byly ty Eveliiny fialové plné života a tepla. Chtěla mu dát ještě jednu šanci, ale netušila, zda dokáže vytěsnit ze své hlavy ta slova, co jí ve vzteku řekl. 

Pokusila se usmát. Nedokázala to. Ta slova byla silnější, než touha odpustit mu. Chtěla, aby mezi nimi bylo všechno jako v době, kdy útočili na organizaci. Všechno v té době bylo jednodušší, protože před sebou měli společný cíl, ale nyní se zdálo, že se jejich touhy rozchází. On toužil bojovat a zajistit tím budoucnost pro celé božstvo. Ona by byla raději, kdyby zůstal s ní a chránil jí před vším zlem, tak jak jí to slíbil ten den, kdy se k ní navěky přivázal. 

„Proč si mi to řek?" zašeptala do ticha noci. Chtěla se Sherea dotknout a cítit, že je tam stále s ní, aby jí ukazoval cestu temnotou. Nedokázala to. Bála se, že by jí mohl odstrčit a odejít. Nechtěla, aby odešel. Ne potom všem, co spolu zažili. Ne potom všem, co jí řekl a co za zla mezi nimi probíhala. Nechtěla ho ztratit.

„Nechtěl jsem to říct..." řekl se skloněnou hlavou. „Nejraději bych to vzal zpátky... Přehnal jsem to. Ale nechci se omlouvat za to, že chci pomoct božstvu." Díval se jí do očí, když vzal její obličej do dlaní. „Je to moje povinnost, hvězdičko."

Rozplakala se. Nechtěla ho nechat jít, nechtěla, aby se mu něco stalo a už vůbec nechtěla, aby jí nechal samotnou. Pevně ho objala kolem krku. Hlavu zabořila do jeho hrudi. Doufala, že se vzpamatuje, že zůstane v Sídle bohů, aby ochránil ty, co se nemohou bojovat a hlavně, aby chránil jí. 

„Neplakej..." zašeptal. Svou velikou rukou hladil její záda krouživými pohyby. „Evelie, já... Prostě musím s ostatními bojovat. Jsem bůh války, když nebudu bojovat já, tak kdo jiný?"

Zvedla hlavu. Uslzené oči upřela do těch jeho. „Můžou jít všichni ostatní. Slíbil si, že budeš se mnou! Máš snad větší závazky k bohům, než ke mně?!" vyjekla naštvaně. Nechápal to. Nechápal, že přece jí dal slib, že tu bude vždy pro ni, a když ho nejvíce potřebovala, tak měl v úmyslu bojovat v nesmyslné válce. 

Začal nadřazovat své poslání a povinnosti vůči božstvu nad slib, který je k sobě vázal do konce Věků. Nejraději by mu přikázala, aby s ní zůstal. Věděla ale, že říkat Shereovi ne, je jako kdyby mu řekla, aby danou věc porušil. Ne ho nemohlo zastavit a naopak by rozdmýchalo uhlíky jeho tvrdohlavosti. Musela mu ukázat, o co všechno přijde, když se pokusí bojovat ve válce, která není jeho. 

Uslyšela jeho povzdechnutí. Když zvedla hlavu, tak spatřila jeho oči zářící malými plamínky, které se dostaly i do jeho dalších slov. „Moc dobře vím, co jsem slíbil. Musíš ale pochopit, že nejsem vázaný jen k tobě. Mám závazky i vůči božstvu, stejně jako je máš ty. Když John řekne, že všichni půjdeme do bitvy, tak všichni musíme jít. Není možnost, že se odtrhneme, protože pak bychom byli jen zrádci."

„Radši být zrádce, než abys zemřel kvůli někomu jinému!" zavrčela. „Tohle není náš boj, Sheree. Byl to a je boj našich rodičů, kteří tohle zlo rozpoutali! Ani jeden z nás nemá žádné závazky s tím, v tom nesmyslném boji pokračovat!"

Shereus se podíval nejprve do jejích očí, žhnoucích jako dva veliké fialové uhlíky, a poté na její nakrčený nos. Věděl, že s ním nebude souhlasit. Nechtěla, aby bojovat, ale on musel. K čemu jinému byl stvořen bůh války, než k tomu, aby bojoval? Neměl v povaze sedět na zadku, když ostatní nasazovali krky pro lepší budoucnost. 

Vůbec neměl v povaze sedět a nic nedělat. Vždy chtěl jednat a nejednou mu to vyneslo jen špatnosti. Cítil se ale lépe, než kdyby jen seděl a zakročil by do běhu událostí. Musel něco dělat, protože jinak by se z té nečinnosti zbláznil. Nemohl by zůstat v Sídle bohů a stát se jeho ochráncem. I přes to, jak moc by se John zlobil, tak by opustil své stanoviště a zapojil se aktivně do boje. Nebyl srab, aby musel sedět někde v povzdálí a čekat, jak to celé dopadne. Chtěl být ve víru událostí, uprostřed bitevní vřavy, protože přesně po tom křičelo jeho srdce.